Samota vnitřní a vnější

Osamělost má mnoho podob. Málokdy zažijeme tu robinsonovskou, kdy se člověk ocitne sám na pustém ostrově a chybí mu vůbec jakýkoliv lidský kontakt. O kus častěji už tu, kdy nemáme v okolí nikoho blízkého. Na studijním pobytu nebo pracovní stáži v zahraničí. Poté, co se člověk přestěhuje do nového města a rodina i přátelé jsou daleko.

Překvapivě mnoho lidí ale nikoho blízkého prostě nemá. Z různých důvodů je pro ně těžké udělat si přátele. Nedovedou vyjádřit zájem nebo si někoho pustit k tělu. Moc po blízkosti touží, ale současně se jí třeba trochu bojí. Anebo jsou prostě natolik jiní oproti svému bezprostřednímu okolí, že se jim spřízněná duše hledá těžko.

A zase trochu jiná samota je ta, kterou cítíte, když i blízkého člověka máte – jenže vám zrovna nerozumí. Žije s vámi, dívá se na vás a slyší… ale vlastně doopravdy nevidí, nevnímá a neposlouchá. A taky jiných lidí třeba máte kolem sebe hodně, jenže všichni mají spoustu dobrých rad a nikdo pochopení.

Nakonec je tu samota kdesi v jádru, kterou je těžké dosytit i s druhými lidmi. Samota z toho, že žijete život, který vám tak úplně nesedí. Z toho, že schováváte svou skutečnou náturu, protože máte moc velký strach, že by vás ostatní nevzali takové, jací jste. Může to být i hluboká vnitřní samota z nějakého dětského zranění, pokud jste už jako malí měli pocit, že vás doma nikdo nebere moc vážně.

Důležité je, že pro osamělost nejsou moc užitečná objektivní měřítka. Nedá se úplně vycházet z počtu přátel. Introvertněji založení lidé nepotřebují kolem sebe síť o desítkách lidí, k prožitkům blízkosti jim stačí milující partner a dva nebo tři opravdu dobří přátelé.

Oproti tomu můžete mít stovky známých na Facebooku a kolem sebe padesát lidí, se kterými jste v čilém kontaktu – ale pokud se před nimi i sami před sebou vlastně celou dobu trochu přetvařujete, protože vás život zavál do rychlého a výkonového marketingu a vy jste ve skutečnosti v duši spíš tichý a zadumaný umělec, můžete se dostat do pocitu hluboké samoty. Protože vaše skutečné já vlastně nikdo nezná. I uprostřed večírku na vlastní oslavě narozenin se tak můžete cítit osamělí.

Jediným měřítkem je tedy právě subjektivní pocit.

Proč je tolik důležité o pocitech izolace vědět a přemýšlet?

Dlouhodobá osamělost je podobně ničivá jako cigarety

Aspoň to vychází z výzkumů, o kterých mluví ve své přednášce třeba psycholog Guy Winch, autor knihy Emotional First Aid. Když se cítíte dlouhodobě osamělí, pravděpodobnost vašeho předčasného úmrtí je podle nich vyšší o 14 %. S větší pravděpodobností budete mít vysoký krevní tlak nebo vyšší cholesterol. Osamělost dokonce ovlivňuje imunitní systém – snižuje celkovou odolnost organismu proti všem možným chorobám a infekcím. Když se to vše vezme v potaz, nemít blízké vztahy člověka skutečně ničí podobnou měrou, jako ho může ničit kouření.

O riziku kouření každý ví. Píše se to ostatně na každé krabičce. Jenže samota není tak přehledná a zřetelná co do jasné linie příčina – následek. Nedá se dobře měřit, byť můžeme doufat, že tuhle možnost získáme díky neuropsychoterapeutickým výzkumům.

Víme ale, že potřeba kontaktu je vrozená a pro člověka úplně základní. Z vůbec nejdelší dosavadní studie o lidské spokojenosti, která běží už 70 let, vyplývá jedno: dobré vztahy jsou to, co vede ke zdravému a šťastnému životu. Miminka bez dotyků, odezvy a vztahu neprosperují a v extrémním případě dokonce umírají. V článku o nakažlivosti emocí se dozvíte, že když zmapujete vztahy a životní spokojenost v komunitě 5 000 lidí a nakreslíte si velkého pavouka sociálních sítí, nejspokojenější lidi obvykle najdete v centru všech vazeb a ty smutné zase na okrajích, bez propojení.

Jedna z nejničivějších vlastností osamělosti je ale ta, že krmí sama sebe. Tím, že člověku pokřivuje vnímání reality. Zavolat na někoho nebo se natáhnout pro pomocnou ruku je pro osamělého člověka paradoxně mnohem obtížnější než pro člověka, který je v pohodě.

Samota plodí samotu

Stalo se vám někdy, že jste na někoho mysleli a vlastně se vám trochu stýskalo? Chtěli jste se mu ozvat… ale pak jste si to nějak rozmysleli, abyste neobtěžovali nebo nerušili, nebo protože se vám do toho z nějakého jiného důvodu moc nechtělo?

A stalo se vám, že byste pak zjistili, že ten dotyčný by býval za vaši zprávu rád, protože na vás třeba taky myslel nebo byl doma sám a bylo mu smutno? Anebo se mu dokonce stýskalo po vás a chtěl se ozvat, ale nakonec si to rozmyslel stejně jako vy – aby vás nerušil nebo neobtěžoval?

Nejspíš to znáte z vlastní zkušenosti. Ve chvíli, kdy by člověk nejvíce potřeboval s někým mluvit a nechat si od někoho pomoct nebo se prostě jen rozptýlit, tehdy bývá současně nejvíc neschopný zvednout telefon a zavolat kamarádce, jestli by nešla na víno.

Guy Winch, zmíněný psycholog, to celé ilustruje na svém vlastním příběhu. Odstěhoval se do jiné země kvůli studiu a velmi se mu stýskalo po bratrovi – dvojčeti, se kterým měli velmi blízký vztah. Každý týden si volali na pět minut, protože mezistátní hovory byly velmi drahé. Byli domluvení, že si na narozeniny zavolají výjimečně na deset minut. Měly to být první narozeniny, které dvojčata neoslaví spolu.

Guy tedy rázoval po pokoji, čekal na zazvonění telefonu… a nic se nestalo. Celý večer bratr nezavolal. Guy věděl, že se bratr ozve další den, ale bylo mu zle. Představoval si, že bratr se mu po pár měsících odloučení doopravdy vzdálil, je někde se svými přáteli a žije svým životem. Byla to nejsmutnější noc, jakou do té doby prožil.

Druhý den ráno zjistil, že při netrpělivém rázování po pokoji vytrhl telefon ze zásuvky. Zapojil ho a pár vteřin nato volal bratr. Byl k smrti rozčilený, protože i on na druhém konci linky prožil nejsmutnější noc svého dosavadního života. A ptal se: „Když jsi viděl, že nevolám, proč jsi proboha nevzal telefon a nezavolal sám?“ A Guy pro to odpověď neměl. Jeho vnímání reality bylo rozostřené osamělostí.

Zranění z osamělosti způsobí, že přestaneme jasně myslet a nevnímáme svět správně. Dovede nás k přesvědčení, že ostatní lidé se o nás zajímají mnohem méně, než jak se ve skutečnosti doopravdy zajímají. Dostaneme najednou strach napřáhnout se pro pomoc. Protože proč se vystavit možnosti dalšího odmítnutí?

A to je právě to nebezpečí. Neozvete se starým známým, nezkusíte hledat nové. Když to trvá dlouho, lidé kolem vás můžou dojít k závěru, že o kontakt asi nestojíte. Takže ani sami nepřijdou. A jste v kruhu. Ovšem někdy se do takové pasti dostaneme i bez stěhování na jiný kontinent. Prostě tím, že k sobě pro jistotu nikoho nepustíme.

Nechat se uvidět je riskantní

S blízkostí jde nutně ruku v ruce zranitelnost. Nechat se poznat upřímně znamená nechat se poznat i se slabinami a bolavými místy. A vystavit se riziku, že ten druhý vás nepřijme nebo zraní. Chce to odvahu vůbec se do takového podniku pustit.

Pro mnoho lidí je tedy těžké nechat se vůbec nějak poznat. Třeba ani nevěří, že by to šlo, že by o ně někdo stál. Připadají si tak jiní, že v existenci spřízněných povah zkrátka nevěří – a tak tomu ani nedají šanci. Nebo to naopak zkouší a selhávají, protože jim chybí nějaké vztahové dovednosti. Když se ocitnou v psychoterapii, nejdůležitější část celé práce s větší váhou než všechny techniky a vhledy bývá lidský vztah s terapeutem, na kterém si mnohdy poprvé zkouší blízkost. Někdy to jde a někdy ne.

Schovávat se ale dá i nenápadnějším způsobem, takovým, který známe v nějaké míře nejspíš všichni. Je to taktika splynutí s davem, v nejrůznějším slova smyslu. Znamená to přijmout hodnoty našeho okolí a životní styl lidí kolem nás v zájmu toho, ať jsme pro druhé líp přijatelní. Kolikrát si ani nevšimneme, že sami od sebe bychom si to tak nevybrali nebo že nám to vlastně nesedí – prostě to bereme jako samozřejmost.

I takhle můžou vzniknout různá pevná přesvědčení, někdy i taková o vlastní identitě:

• Musím mít stále dobré známky, dobré výsledky, být „hodná holka“, plnit očekávání druhých a nikdy nikoho nenaštvat.
• Lidi mají rádi párty girls, takže musím hodně pařit. A taky chodit do posilovny.
• Nesmím ukázat slabost, emoce musím držet na uzdě, v práci musím mít respekt. Musím budit dojem, že mám vše stále pod kontrolou.
• Musím hodně pracovat, protože jen tak si mě druzí budou vážit.
• Nemůžu změnit obor nebo se věnovat více věcem. Měl bych si vybrat jednu oblast a v té usilovat o úspěch.
• Když mám dítě a nestíhám u toho pracovat, jsem neschopná.
• Když mám dítě, musím mu obětovat každou minutu, jinak jsem špatná matka.
• Když do třiceti nemám dítě, selhala jsem v životě.

Nejvíc se ty drobné přetvářky poznají na drobnostech. Na tom, jestli dovolíme, ať o nás druzí vědí něco trochu praštěného. Jestli ukážeme drobné chyby a podivnosti. Na tom, jak se staráme sami o sebe a o to, co potřebujeme.

Pak se stane, že člověku chybí blízkost, protože kolem není nikdo, kdo by ho mohl skutečně znát – protože to skutečné já nikomu neukáže. Nestojí třeba o to, aby druzí věděli, že ho ve skutečnosti nebaví práce v oboru, ze kterého teď už pochází všichni jeho známí.

Před pár dny hrál v Brně koncert Glen Hansard. Možná by se na to celé dala vztáhnout i jeho slova: Currency of friendship is honesty – platidlo přátelství je upřímnost.

Co se ale stane, když se rozhodnete opustit vnitřní samotu a žít víc v souladu s tím, co je vám blízké a co potřebujete?

Dost často to narazí na vaše okolí, které bylo zvyklé na předchozí stav.

Když začnete být opravdovější, dost možná o pár lidí přijdete

Pokud jste měli spoustu přátel, ale vlastně jste mezi nimi nebyli tak úplně sami sebou, nejspíš budou překvapení. A nejspíš narazíte na odpor systému.

• Co s tebou je? Ty nepiješ?
• Ty už s námi nepůjdeš běhat?
• Co se rozčiluješ? Jen si dělám srandu, doteď ti to nikdy nevadilo.
• Poslední dobou jsi totálně nespolehlivej. Začni zase makat.
• To mi tentokrát fakt nepomůžeš?

Drobné změny v životě můžete dělat zvenku dovnitř – tím, že zkusíte ovlivnit a přeskládat své činnosti nebo třeba systém práce. Ty zásadní vychází častěji zevnitř a až poté se pomalu propisují do života. Zpravidla právě přes odpor okolí.

A tak vlastně může dojít k paradoxu, kdy v zájmu toho uniknout z vnitřní osamělosti a žít víc opravdově začnete přicházet o lidi. A je třeba čelit nějaké opuštěnosti z vnějšku.

Spousta lidí to v tu chvíli vzdá. Není jednoduché prostě to zkoušet dál a věřit, že když se budu chovat víc podle sebe, přitáhne to ke mně nové lidi – tentokrát takové, se kterými můžu být opravdu blízko.

Možná jste to už i sami zažili – přijít o přítele, protože jste se sami trochu změnili.

Vyhrocená varianta je ostatně ta, když se lidé rozhodnou léčit ze závislosti na drogách. První krok v terapeutických komunitách je odpojit je od „rizikových kontaktů“ – tedy od všech kamarádů z ulice, kteří jsou spojení s drogami, a i když to nejsou skuteční a dobří přátelé, nějaké kontakty to jsou. Znamená to zvládnout určitou míru izolace a osamělosti, než si člověk vybuduje nové, zdravější vztahy.

A samozřejmě že i tady platí A i B. Je snadné po přečtení nějaké knihy nebo rozvojovém semináři ujet na vlně „teď na sobě pracuji, měním se a vás starých známých se potřebuji zbavit, protože jsem vás přerostl a brzdíte mě“. To už je spíš uklouznutí k tomu svádět zodpovědnost za vlastní život na druhé.

Asi není potřeba říkat, že takové všepřevracející revoluce nebývají obvykle ta dobrá změna. Ty přicházejí pomalu a postupně – a člověk si jich často ani nevšimne, dokud si najednou neuvědomí, že je všechno trochu jinak. Těžko to někdy odlišit, ale příliš velká rychlost a příliš skálopevná jistota může člověka minimálně varovat.

Opravdové vztahy nejsou vždycky procházka růžovou zahradou. Nepoznají se podle toho, že vám je s tím dotyčným člověkem vždycky jen a jen dobře. Znamená to dovolit si lecjaké emoce a být k sobě upřímní, což může být náročné hlavně pro toho, kdo nějakou upřímnou zprávu dostává. Ale stojí to za to. Zdá se, že právě v dobrých a opravdových vztazích totiž leží cesta ke spokojenosti.