Samota léčivá, objevná a zničující

Poznámky z online rozhovoru psychologa Dalibora Špoka se šéfredaktorem Janem Majerem zpracovala editorka Psychologie.cz Jitka Cholastová a dále doplnil Dalibor Špok. Celý videozáznam najdete na konci článku.

Nejprve si ale připomeňme i negativní formu samoty – osamocení, tedy pocit nedostatku naplňujících vztahů. Bez nich naše duše skutečně trpí. Jsme sociální bytosti a naše já se utváří prostřednictvím já dalších lidí. Jakmile nemáme dostatek kvalitních vztahů, naše duše chřadne, protože díky kvalitním vztahům s druhými se rozvíjí naše kompetence, radost, motivace, vnímaný smysl v životě… Můžeme být přitom obklopeni lidmi, ale nemáme pocit, že by nám naše vztahy přinášely to, co by měly.

Taková samota nás ničí a je ukazatelem, že něco v našem životě není správně. Chyba může být na obou stranách. Možná se druhým nedokážeme otevřít, navázat s nimi hluboký kontakt, možná jim nedůvěřujeme, možná je obtěžujeme nevhodnou komunikací nebo kolem sebe zkrátka nemáme ty správné lidi nebo jejich dostatek. Řešením pak je naučit se komunikovat jinak, změnit své chování nebo změnit prostředí.

Umění být sám se sebou

Mnoho lidí je doslova nadměrně závislých na druhých lidech, vnějším prostředí, komunikaci, ruchu. Jejich svět je neustále obracen k okolí a vnějším podnětům. Nedokážou setrvat v tichu, s vlastními myšlenkami, bez vnějších podnětů, bez vnější řeči. Neumí být sami.

Tím se však ochuzují o zásadní dimenzi života. Protože když se chceme zlepšovat, poznávat, vyvíjet, pak musíme umět být s tím, co chceme zlepšovat a rozvíjet – tedy s vlastní duší. Důvodů, proč se takové samoty bojíme, je celá řada:

• Někdy je setrvávat ve „vnějším ruchu“ prostě snazší, jednodušší, zábavnější. Sledovat televizi, brouzdat na sociálních sítích je méně pracné, než se zabývat vlastními myšlenkami s rizikem, na co tam narazíme.
• Někdy se vyloženě bojíme, co by nás uvnitř čekalo, kdybychom se tam odvážili na delší dobu. Víme, že nemáme zpracované nějaké téma z minulosti, budoucnost pro nás neznamená příjemné nebo alespoň neohrožující očekávání, kvalitní přítomnost si udělat v sobě neumíme… proč bychom tedy sestupovali do vlastní duše, když se zde mnoho příjemného neobjeví? Setkáváme se jen s prázdnotou nebo něčím nepříjemným.
• Další možností je, že to uvnitř prostě nemáme moc zajímavé: neumíme emočně dospívat ke kvalitě, jsme myšlenkově chudí, točíme se v ruminacích. Nebo naši duši léta či desetiletí plníme jen nekvalitními obsahy, sledováním pavlačových drbů, červenou knihovnou.

V dlouhodobém horizontu se nám tak jen vrací to, co do duše vložíme. Když ji plníme jen brakem – co se nám z ní má později vynořit? Kvalitu své duše kultivujeme tak, že se (obtížně) vzděláváme, učíme se nové znalosti i dovednosti, věnujeme pozornost hodnotným podnětům (například umění), rozvíjíme své kompetence a tak dále. Pokud to neděláme, samy od sebe tyto kvalitní obsahy v duši nevzniknou.

Někdy samotu jen „neumíme“ – možná nás v dětství rodiče neustále v dobré víře (třeba právě ze strachu, abychom nebyli osamocení) zaměstnávali podněty a aktivitami, takže jsme se nenaučili vystačit si sami se sebou.

V mladším věku je v pořádku být více obrácený do světa a do šíře, jeho úkolem je sbírat zkušenosti. Reflexe a samota je důležitá i tady, ale hlavní vývojový úkol mladé dospělosti je jiný.

Obdobím obracení se do sebe je střední a vyšší střední věk. Tady ještě více nabírá na významu introspekce a sebereflexe, ale i prostá schopnost být v sobě s tím, co se děje. Podle Carla Gustava Junga přichází změna v orientaci naší duše kolem 40.–45. roku. Už nepotřebujeme tolik sbírat zkušenosti. Spíše vybíráme (z těchto zkušeností) to, co jsme nasbírali v mládí během větší orientace na vnější svět a na rozmanité podněty. Nyní je čas na zhodnocení, stanovení jednoduchého směru, nalezení hlubšího smyslu a důležitých priorit, ponor do hloubky, někdy re‑orientaci vlastního života.

Stáří jako vývojová etapa má z definice nejblíže ke spirituální dimenzi našeho života – musíme se v něm například učit daleko více „nechat věci být“, vyrovnávat se s tím, že mnohé „už nejde“. Chceme‑li tuto ztrátu vnější kontroly zvládnout s radostnou myslí, musíme být ochotni žít vnitřně jinak a nalézt k životu jiný postoj. Musíme se doslova naučit hledat smysl jinde než jen ve svém výkonu a aktivitě, jak bylo běžné a snadné v mladším věku.

To je velký duchovní úkol, který ale bez schopnosti pobytu ve vlastní duši nedokážeme realizovat. Protože akceptace začíná akceptací toho, co se v naší duši děje… (viz seriál Kontrola mysli). A nakonec nám vlastně o mnoho více než vlastní duše k dispozici nebude. Znamená to taky, že pokud se samotu během života nenaučíme, ve stáří nám bude tato schopnost chybět daleko víc!

Podle Erika Eriksona je stáří obdobím budování integrity života a osobnosti – tedy propojování našich zkušeností, rolí, výsledků, kompetencí. To nedokážeme, pokud nemáme odvahu, ochotu a dovednost sestoupit dovnitř (do samoty, do naší duše) a tam reflektovat, vnímat, uspořádávat, zažívat… zkrátka pracovat.

V mladším věku je tedy dobré zkušenost samoty trénovat, ale jeho hlavním vývojovým úkolem je nabírat zkušenosti a jít do šířky: tak, abychom ve stáří měli s čím v naší duši být. Z šíře, kterou získáme v mládí, pak ve středním věku vybíráme jednoduchý směr a ve stáří z ní (spolu)čerpáme hlubší smysl. Nepotřebujeme v takové míře další zážitky – protože už je máme.

Začínáme svět prožívat jinak: nikoli optikou toho, co ještě chceme zažít, ale co už jsme zažili. Mění se tak prožívaný akcent našeho života. Přirozený tah duše je jít s přibývajícím věkem dovnitř, a pokud se toho bojíme a své vnitřní problémy neřešíme, ve stáří to bude ještě horší, protože budeme mít přirozeně nakumulováno hodně nevyřešených vnitřních témat, která nám samotu znepříjemní.

Psychologická rovina samoty

Psychologicky můžeme vnímat samotu jako schopnost pobýt sám se sebou a na chvíli se stáhnout z vnějšího světa. To je nesmírně důležité pro poznání, kdo jsem a co potřebuji. Základem sebereflexe je umění zachytit a pojmenovat, co se ve mně děje: pocity, myšlenky, intuice…

Je to dovednost, kterou potřebujeme rozvíjet a tříbit třeba jako hru na hudební nástroj: musíme ji procvičovat i s vědomím, že nám to hned nepůjde dokonale. Musíme také odolat pokušení utéct a zahodit housle při prvním zaskřípání – neboli ubránit se tendenci odvracet pozornosti k pohodlným vnějším podnětům, když to, co prožíváme uvnitř, zrovna není příjemné nebo „zábavné“. Jak se to naučit?

• Základní podmínkou je pravidelnost: najít si v běžném životě čas, zajistit si, že mě nikdo nebude rušit. V tomto čase zkouším různé metody sebepoznání, samoty, mindfulness, vnímání nebo tvorby umění, psaní deníku a tak dále.
• Je důležité umět si o samotě navodit i příjemné prožitky mimo myšlení, například při pohybu, poslechu hudby, soustředěním se na vjemovou stránku světa – samota není jenom přemýšlení.

Z tohoto pobytu se smyslovou a pocitovou (nikoli jen myšlenkovou) stránkou své duše se postupně dostávám k hlubším rovinám svého prožívání.

• Na myšlenkové rovině mohu zpracovávat různá minulá témata, nazírat věci jinak, odpouštět, snažit se o rozšíření perspektiv, reflektovat vlastní motivy a pohnutky, plánovat budoucnost nebo například psát si deník a pročítat si ho, přemýšlet nad ním…

Na začátku však musím mít schopnost a ochotu pohroužit se do sebe – zůstat v sobě i s prázdnotou nebo pocitem, že „nevím, co bude“. Nápady musím umět vydolovat, počkat, až se mi myšlenky spojí. Vhledy se nezačnou sypat hned. Zastavím se a čekám, co přijde. Zkoumám, čekám, jsem trpělivý, netlačím, osahávám si vnitřní svět. To je samota.

Spirituální rovina samoty

V hlubší rovině spirituální cesty je význam samoty zcela zásadní. Psychologicky se snad můžeme rozvíjet i bez velké schopnosti samoty, například v dialogu s psychoterapeutem nebo ve skupinové terapii, ale spirituální rozvoj je bez ní nemožný.

Paradoxem je, že vrcholný cíl spirituálního snažení často popisujeme jako opak samoty – jako zážitek sjednocení, spojení, opuštění svého já, kontakt s Bohem. Náš „duchovní tah“ tedy ústí do konečné ne‑samoty (nebo spíše ne‑osamocení, jak jsme ho definovali na začátku článku), ale uskutečnit jej můžeme (nejen, ale především) skrze cizelovanou a trénovanou samotu.

Abych opustil své ego, abych se setkal s Bohem, abych zažil hlubokou lásku a propojení…, musím postupně vstupovat do středu své duše, protože jedině tam je takové sjednocení možné. A to není snadné.

Spirituální rovina našeho života se nedere na povrch, není hlučná jako emoce nebo rušivé myšlenky – je pod tím vším, tichá a skrytá. Není jako zemětřesení, vichr nebo spalující oheň, které na sebe v přírodě upozorní a strhnou naši pozornost, ať chceme, nebo ne.

Duchovní realita je naopak jako vánek, který se musíme naučit rozpoznat. Pokud k němu nebudeme pozorní, mineme jej. Tuto citlivost získáme jedině v hloubce a skrze hloubku svého prožívání. Musíme tedy umět pomalu sestupovat do této hloubky a umět zůstat nejprve na povrchu nepříjemných myšlenek a emocí, počkat, až se zklidní a až nás náš prožitek sám pustí do větší hloubky. Hladina se uklidní, vidíme lépe na dno, můžeme klesat.

I zde se ale musíme potýkat s temnými stránkami naší duše. Musíme tak umět přečkat stavy příjemné (útěšné) a nefixovat se na ně příliš, i stavy nepříjemné, prázdné, někdy doslova ďábelské (neútěšné) a neutéct před nimi do vnějšího světa. Umět projít obojím je uměním spirituality – bez schopností být v sobě nedokážeme ani jedno.

Může být zrádné, pokud jsme ve vnějším životě a vztazích vlastně příliš spokojení, respektive pokud jsme se naučili hledat svou spokojenost především skrze tyto vnější vrstvy našich životů. Nenutí nás to pak k tomuto sestupu do hloubky vlastní duše – protože dostatečné uspokojení (byť nesrovnatelně slabší) získáváme dobrým žitím běžného, externího života. Není to sice „úplně ono“, ale to nevíme (protože jsme nepoznali nic hlubšího). Tedy nám to stačí. Nejdeme dále.

Vztahy nebo práce jsou v životě nesmírně důležité, ale v Maslowově pyramidě hodnot stojí stále pouze někde uprostřed. Spirituálně řečeno: v mezilidských vztazích nebo v našem díle se smysl (Bůh, cíl – jak chcete) stejně jako v jakémkoli jiném aspektu našeho dobrého života jistě zásadně odráží – ale „není“ jimi.

Pokud si zbožštím vztahy či práci (nebo jakoukoli jinou nižší vrstvu této pyramidy hodnot), tedy postavím je na nejdůležitější místo svého života, nemohu nalézt tento vyšší smysl (Boha, cíl…) tam, kde na mě skutečně čeká: na nejvyšší příčce Maslowovy pyramidy hodnot – v hloubi své duše.

Musím k němu umět sestoupit skrze vlastní samotu. Tím dojdu i k prožitkovému spojení s cílem svého života alespoň tak, jak je to během našeho života možné. A o to více pak budu tento cíl zažívat také skrze vztahy, práci, všední každodennost.

Čas pro samotu

Nejjednodušší a nejsnadnější podobou samoty je odpočinek od přílišného pobývání mezi druhými lidmi – od života nadměrných kontaktů a komunikace. Učitel v sociálně náročném povolání si večer zajde sám na ryby. Otec nebo matka rodiny, které z partnera a dětí třeští hlava, si zajde na procházku nebo stráví víkend v samotě.

To je velmi důležitá samota. Jde při ní o kompenzaci nerovnováhy, kdy taková změna přináší radost, vydechnutí a jiný způsob prožívání. Účel této samoty se naplní, jakmile se nám zase začne chtít mezi lidi. Cítíme, že už jsme odpočatí.

Odpočinkovou samotu můžeme tedy ukončit, jakmile nás už „nebaví“ – naopak duchovní samota, o které jsme psali výše, v takovou chvíli často teprve začíná. Pokud chceme sestoupit do hlubších dimenzí, musíme umět zůstat v duchovní úzkosti, prázdnotě, temné noci duše, jedině tak se skrze tyto etapy dostaneme.

Psychologická samota (tedy samota, pomocí které se chceme psychologicky reflektovat nebo zlepšovat) pak stojí mezi těmito dvěma póly – jistě z ní není dobré utíkat při prvním znamení nepohodlí jako při samotě regenerační, ale není potřeba se nutit pobývat se v ní tak dlouho, jako v samotě spirituální.

Hranice pro duchovní nebo psychologickou samotu je tedy vhodnější si vymezit spíše časem, nikoli pocitem. Lze začít třeba půlhodinou denně nebo věnovat tomuto úsilí jeden či dva víkendové dny… Skončit, „když se mi už nechce pokračovat“, to jde proti jejich smyslu. V samotě duchovní je často prázdnota, nuda nebo touha po útěku ze samoty jednou z nejdůležitějších lekcí! Končím tehdy, kdy jsem si předem stanovil, že budu končit.

V běhu našich životů se obvykle nejprve zaměřujeme na psychologické zdokonalování (které doprovází snazší psychologická samota). Duchovní tah, potřeba sestoupit do hloubky se často objevuje až později, v souvislosti s určitým stupněm psychologické kultivace (ale může tomu být i naopak).

Hloubka a spiritualita je tak něco, co nás – pokud se dostatečně psychologicky kultivujeme a žijeme dobrý život – obvykle v jednu chvíli osloví a my toto volání následujeme. Tato oblast se nám tak v jisté fázi života otevře. Někdy si na toto období musíme počkat a v dřívějším věku prostě nerozumíme tomu, o co zde jde. Nevadí, život není závod. Do té doby se můžeme věnovat rozvoji psychologickému.

V žádném případě si ale nemyslím, že ani při nejsilnější duchovní motivaci je užitečné volit extrémní metody velké a umělé izolace. Pobyt v samotě má být v sociální a podnětové samotě, ale stále přirozený – neznamená zahálku, jde spíš o jiné prožívání běžných činností. Mám se utkávat se s každodenními situacemi, ale v samotě; to může být velmi objevné.

Praktické tipy, jak do samoty vstupovat:

Přiměřenost a trpělivost je důležitější než extrémní přístupy. Naprostá izolace (samota na extrémně dlouhý čas, smyslová izolace, pobyty ve tmě a podobně) je spíše ukázkou nezdravé „pouťové spirituality“ než reálným duchovním nebo psychologickým úsilím. Může nám přinést „zážitky“, ale nikdy nám nepřinese hloubku.

Radikální metody totiž neumožňují postupně a přiměřeně organizovat zkušenost, postupovat vždy o krůček dále a integrovat to, co se učíme. Problém obvykle není v „metodách“ a jejich neúčinnosti (pokud se jedná o praxí osvědčené metody). Problém je v našich nesprávných očekáváních a nedostatku trpělivosti. Zenový mnich si vystačí s jednoduchou meditací na dech celý život.

• Najít si čas pravidelně – půlhodina meditace denně, udělat si pravidelně výlet do hor, odjet sám na víkend na chalupu, večer vypnout monitor a být sám se sebou.
• Ujasnit si, o který typ samoty mi jde. Spirituální samota je ze své podstaty intenzivnější než psychologická, potřebuje soustředěnější prostor a větší úsilí než psychologické seberozvojové metody. Odpočinková samota je nejsnadnější, protože nás nejvíce baví.
• Zajistit si vhodné podmínky. Na začátku může být například důležité značit si čas pro meditaci do kalendáře, než si vybudujeme návyk, odstranit rušení (například sluchátka proti hluku), domluvit se se svým okolím, odjet někam, kde mě to nebude svádět k sociálním kontaktům.
• Postupně během těchto chvil hledat optimální metody.

Mezi metody psychologické patří například mindfulness, psaní deníku, každodenní reflexe zážitků, meditace, tělesné cvičení, zážitek nebo tvorba umění, produktivní snění za bílého dne nebo kreativní přemýšlení, změna pohledů a perspektiv, vnitřní hraní rolí, psychoterapeutické metody a tak dále.

Účinným prostředkem spirituální samoty je hluboká a otevřená modlitba (při které prožitek nebo dialog netlačím, spíše zvědavě a zúčastněně jsem), soustředěné pomalé čtení duchovních textů (a pomalé rozmýšlení nad nimi), meditační cvičení (zúčastněně a bez tlaku sleduji, co jsem si určil jako cíl své pozornosti) nebo kombinace těchto metod. Duchovní tradice Západu i Východu jsou doslova naplněné mnoha jednoduchými a účinnými přístupy.