Sami sebou ve dvou

Dovolit si nesouhlas

Čtenáři někdy ve svých dotazech popisují chování, které jim u partnera vadí, a chtějí vědět, jak mají sami se sebou pracovat, aby si vše vyřešili v sobě a nemuseli s druhým své pocity probírat. V podstatě se ptají: „Co mám dělat, aby mi to nevadilo?“ Takové tázání poukazuje na důležitá témata, kterým může být užitečné se věnovat. Podstatné je, že nám něco vadí – všemožné rady, které by měly zařídit, aby tomu tak nebylo, pouze stečou po povrchu.

Z jakého důvodu by nám chování partnera nikdy v ničem vadit nemělo? Motivací v pozadí může být mnoho: člověk chce mít klid, chce partnerovi vyjít vstříc, chce ho akceptovat takového, jaký je, obává se konfliktů, které jsou ohrožující, protože s nimi přichází potenciální možnost opuštění a rozpadu vztahu (což může být více či méně uvědomované). Podobné dotazy odhalují mnohé o tom, jak si stojíme se sebeúctou a sebehodnotou. Jako bychom zpochybňovali sebe sama, své emoce a prožívání.

Souvisí to s tím, nakolik si člověk dovolí ve vztahu vyjádřit, co si myslí, co cítí, co mu vadí, projevit nelibost vůči partnerovu chování a stát si za ní. Takto může vypadat svoboda ve vztahu. Vychází však z toho, nakolik ji dovolíme sami sobě – jak moc je zatížená naším strachem z možného nepřijetí nebo opuštění, pokud se budeme projevovat autenticky a budeme sdělovat své potřeby, přání a myšlenky. A to bez ohledu na to, zda s nimi partner souhlasí nebo jim vyhoví.

Moc a podvolení

Psychické splývání ve vztazích může stát za řadou nedorozumění a konfliktů. Bývá také zdrojem dlouhodobého nevyladění mezi partnery, z něhož bývají oba vyčerpaní, jelikož mezi sebou nelze nalézt shodu. Nevědomá dynamika páru nezřídka funguje na principu moci a vyhovění.

• Pokud partnerovi vyhovím v jeho požadavku nebo přání, překládám si to tak, že se dostanu do podřízené pozice, odkloním se od svých potřeb a hodnot, a ztratím tak sebe sama. Partner tedy přebírá kontrolu nade mnou i nad vztahem a „vyhrává“.
• A naopak, pokud partnerovi nevyhovím a prosadím si svou, sice nad ním získám moc a kontrolu, ale riskuji rozpad vztahu.

Tímto se navzájem partneři drží v šachu. Přílišné podřizování a odpor k podvolení se jsou známkou neseparovanosti. Jsou to dvě strany jedné mince. Rozhodnutí nejsou postavená na svobodné volbě jednoduše proto, že něco chci nebo nechci, ale na nevědomém souboji o moc. To naznačuje, že partneři nejsou ve vztahu autonomní. Nefungují jako dospěle separovaní jedinci, jejichž rozhodování není podmíněné strachem a mocí, ale je svobodné.

Tato dynamika se následně manifestuje v mnoha rozličných podobách – kam se pojede na výlet nebo dovolenou, jakou barvou se vymaluje byt, jak bude vypadat trávení volného času, kdy a jak často bude sex…

Zdravá autonomie

Je důležité a pro vztah i pro partnery zdravé si ve vztahu udržovat svou vlastní identitu a brát v potaz své potřeby. Neméně důležité je vědomí, že můžeme svobodně vyjadřovat své názory, i když s nimi partner nebude souhlasit. Vyjádřením svého názoru, potřeby nebo tužby otevíráme prostor k rozhovoru. Nedevalvujeme tím partnera ani mu nesdělujeme, že je špatný.

Právě upřímnost a otevřenost nám umožňuje zachovávat si svou identitu a sebehodnotu v bezpečí partnerského vztahu. Předpokladem, abychom mohli být ve vztahu autonomní a autentičtí, je důvěra ve vztah, v partnera a v neposlední řadě v sebe sama. V to, že partner mou autonomii ustojí a já ustojím tu jeho. Potřeba autonomie nesnižuje lásku a neznamená nezájem, ale je zdravá a pro naplňující a spokojený vztah zásadní.