Sami proti sobě

„I rodinu mám normální, v dětství jsem nezažila žádná traumata…“ Pravda. Netrpěla hlady, nebyla zneužívaná, ve škole jí to šlo lépe než průměrně a i mimo školu měla dost podnětů pro vývoj. Máma byla trochu chladná – taková ta máma, co se dokonale postará, navaří, napeče, vypere a sežene, ale pochválí jen zřídka a obejme jen o narozeninách a svátcích. Ale taková je možná každá třetí máma a díky za ni, děti na tom opravdu bývají mnohem hůř. A ano, táta nebyl moc doma, a když byl, tak míval vypito a k mámě se nechoval hezky… ale také není jediný takový.

Podtrženo, sečteno, vynásobeno koeficientem místního sociologického standardu – norma. I to věčné vyčítání rodičů, mezitím už v důchodu, i ta jejich nespokojenost s čímkoli, co Adriana udělá nebo neudělá, se do té normy vejde.

Tolik toho četla a slyšela o vlivu dětství na život, tolik cizího lidského neštěstí by uměla vysvětlit příčinami počínajícími v něm! Ale proč není v životě dobře jí!? Kde se vzala její neschopnost prožívat normální, spokojený život, proč si ho sama kazí? Proč si sabotuje štěstí?

Manžel je fajn, má ji rád, je tolerantní k jejím náladám, dokonce kytku občas přinese, co by za to daly její kolegyně! Rodiče jsou, geograficky i pocitově, dost daleko na to, aby dnes mohli být ochotnými milujícími prarodiči a na ni samotnou v roli dcery měli už jen omezený vliv. A dvojčátka jsou hodně vyčerpávající, ale zdravá a šikovná a přece jen si spolu víc a víc vystačí, není třeba věnovat se jim celé dny jako v prvních letech jejich života…

Adriana toho ví z knížek a internetu spoustu i o sebelásce, o pozitivním přístupu, o tom, že jsme tvůrci vlastního štěstí. Proč si nevytvoří svůj život takový, aby jí v něm bylo dobře – nebo ještě lépe, proč tak ten svůj současný život nevnímá, proč jej (a proč sebe) neumí mít ráda? A zároveň – jak by i mohla samu sebe mít ráda, když tohle všechno neumí, když znova a znova selhává v té obyčejné věci, jakou je normální život bez trápení sebe a okolí? Začarovaný kruh.

Řez močálem

Někdy už to vypadá, že to půjde. Několik dnů funguje, má radost z dětí, zvládá domácnost i zaměstnání a umí se za to před usnutím pochválit, umí si užít intimitu s manželem a ráno nevstává s pocitem, že by už nejraději nikdy nemusela vstávat. Jenže ten příjemný stav nikdy dlouho nevydrží. Vlastně ani není tak příjemný, jak by mohl být, protože už uprostřed něj je jasné, že dlouho nepotrvá. Nikdy netrval. Vždy rychle spadne zpátky do svého tmavého močálu. A zase se považuje za špatnou, neschopnou, nehodnou lásky. A začne dělat věci, které ji v tom přesvědčení utvrdí.

Třeba se několik večerů po sobě přejí. Je odporná na svého muže a na dvojčata a pak si to nekonečně vyčítá. Víc kouří, co tam po astmatu. A má potřebu se za to všechno trestat. A kruh se opět uzavírá. A je únavný. Natolik, že se jí chvílemi nechce žít. Neplánuje umřít, jistěže by si nic neudělala. Má přece malé děti. A manželovi by to také nemohla udělat. Ani těm rodičům ne, ať jsou, jací jsou nebo byli. Ale umí si představit, že takový životní pocit mívají sebevrazi.

Hluboký, vše pohlcující smutek a černá beznaděj. A naštvanost. Ta v neposlední řadě. Té kdyby měla přiřadit barvu, byla by živě oranžově červená. Vlastně by to byl hezký a živý obraz. Kdyby se hezky živě, krvavě nezařezával do Adrianiny duše. Všimla si, že ta řezavá bolest je jiná než bolest bezmocného smutku a rezignace. Ostřejší a kontrastnější, ale také lépe uchopitelná. Smutek je bahno nejasných kontur, hněv je ostrý řez s jasným začátkem a koncem.

S těmi agresivními pocity je to vůbec zvláštní. Samozřejmě, že je na sobě nemá ráda. Kdo by se rád zlobil a vztekal. Kromě malých dětí, než se naučí spočítat si přínosy a ztráty a zjistí, že je sice super vyvztekat se, ale následky za tu chvilkovou slast nestojí. (Někdy to ty děti díky naší rodičovské nevůli vytyčovat hranice a riskovat, že jako rodiče nebudeme milovaní, zjistí dost pozdě, ale to je jiné téma.) A ještě její máma působí, jako by si v konfliktech libovala. Alespoň v konfliktech s ní. Mámy jsou skvělé projekční plátno, zrcadlo i automatický odpalovač tenisových míčků. A někdy jsou mámy také prostě obyčejné nesnesitelné mámy.

Adriana vypozorovala jednu věc. Nebo se jí aspoň zdá, že by to mohlo být, jak se jí to jeví, že je to zákonitost. Agresivita jako by byla vždy tečkou za úzkostí a depresí. Když už nemá sílu bojovat proti smutku a rezignuje, nezhroutí se v apatii na postel a nezůstane tam, přestože si předtím představovala, že tentokrát už to tak určitě dopadne. Naopak – jako by v ní vzplál ten jasně červený oheň a ona jím popálí, co jí přijde pod ruku. Podpálí pocit životní pohody a s ním i naději, že by ta pohoda tentokrát mohla vydržet. Zraní manžela, kolegy, rodiče, děti. A nejvíc poničí sebe, své sebevědomí, svou sebeúctu, své optimistické plány. A lásku.

Kdyby neměla to štěstí, že láska jejích blízkých se zdá být chráněna nějakým nehořlavým nátěrem, byla by dávno sama, říká si. A ano, několikrát se i řízla do zápěstí nebo popálila cigaretou, ale to už neudělala dávno, určitě ne od doby, co má děti. Jenže co naplat – začala si ve stresu škrábat obličej. Vlastně i beze stresu, jen tak z prázdnoty a „nudy“. A to je možná ještě horší – jizvy na předloktí jde schovat, jizvy v obličeji ne. Nemluvě o zanícených rozškrábaných pupíncích… Pupenech. Zdrobnělina v tomto případě není na místě. Pokud existuje lobby výrobců make‑upu, tak určitě lobbuje u psychiatrů, aby na dermatilománii ještě dlouho nevymysleli žádnou opravdu rychlou a účinnou léčbu.

Kam nasměrovat vztek?

Na každý pád, jakkoli je taková zlost nepříjemná, Adrianě je pak lépe. Minimálně úplně zmizí deprese a napětí. Na chvilku, ovšem, než zapne kontrolu a sebehodnocení a začne si tu zlobu vyčítat… a deprese je zpátky. Život jako spirála, poskládaná ze začarovaných kruhů. A nemíří nahoru, jako spirály z ilustrací v knížkách o radostném rozvoji k zářným zítřkům a dokonalosti. Adriana je z toho všeho často ještě více zmatená. Kde se v ní bere ta nenávist? A na druhou stranu – pokud vztek působí jako protijed proti depresi, je nutno se ho zbavovat? Nešla by agresivita ochočit, aby neničila, co nemá, jen to, co je zničit třeba? Mohla by elegantně zničit nutkání ničit? Ty poslední, konstruktivní myšlenky ji napadají, když se má fajn. Ani tehdy neumí vystoupit z kruhu, jen o něm přemýšlí střízlivě a bez bolesti. I to je úspěch.

Nedávno ji něco napadlo. Chvíli předtím okřikla své děti, ať se nehádají – Josífek klasicky honil Adélku s dřevěným mečem nebo něčím jiným nebezpečným v ruce a chtěl ji praštit, Adélka křičela tak, že ji musela slyšet i sousedka v nejvyšším patře – a několik minut se rozčilovala, jak to, že ty děti tak zlobí a vůbec neposlouchají, a co s tím. Děti nakonec přece jen ztichly a pustily se do mísy s ovocem, nevypadajíce u toho ani trochu nepřátelsky ani ublíženě. Jak je tak sledovala, napadlo ji, že musela být stejná nebo ještě spíše mnohem více zlobivá. U nich s bratrem to totiž bývalo naopak – ona honila jeho, přestože její brácha nebyl a není žádné pírko a také jí občas dal co proto. Kam to vůbec zmizelo, ta její živelnost, ta energie, ta bojovnost, nevylučující se se společnou mísou s ovocem a přátelstvím?

V ten večer na děti nekřičela, když měly jít do koupelny a pak spát, ale k jejich překvapení a následnému nadšení s nimi šermovala se smetákem v ruce a pak se s nimi honila kolem kuchyňského stolu, než se jí povedlo zahnat je do té koupelny. Nedělala to z nějakého promyšleného rozhodnutí, nebylo to podle návodu z některé z knížek, které má v ložnici u postele. Jen jak si tam ty její děti před spaním vybíjely poslední zásoby energie, aby je pak nic nerušilo u usínání a spánku, měla chuť obě je na místě zabít a mít už navždy klid a nemuset nic zakazovat a přikazovat a nikoho do ničeho nutit a vychovávat. Nebo jim zasadit pár úderů golfovou holí. Aaaach, kolik spontánních agresivních představ už za své působení v mateřské roli s pocitem studu a nepatřičnosti potlačila! Tentokrát automaticky vzala z rohu smeták a hnala se v naznačeném útoku směrem k rozdováděným „spratkům“. Děti se chytly a byla z toho spousta legrace a smíchu. Do hlavy jí naštěstí nevidí, vidět do ní v první půlminutě, než se uvolnila a rozesmála, by jim nepřála. Ale nakonec kdo ví, co se honí jim v jejich hlavičkách! Třeba ji několikrát denně nenávidí, aby ji o minutu později milovaly.

V ten den i ona usnula jako mimino a prospala noc bez probuzení. A ráno měla ještě chvíli na rtech zbytek večerního úsměvu.

Pan ředitel Einstein

A nedávno měla sen. Zdálo se jí o velké škole. V nejvyšším patře byla ředitelna a v té sídlil ředitel, něco mezi šedivým dědečkem z mikulášských besídek, buddhou, sedícím v tureckém sedu a blahosklonně se usmívajícím, a Albertem Einsteinem s hárem à la Maxim Velčovský. Tedy naopak.

Ředitel si ji nechal zavolat k sobě, usadil ji na kobereček uprostřed své pracovny a řekl: „Znáš, Adrianko, zákon zachování hmotnosti a energie?“ Adriana lovila v paměti alespoň ten jednoduchý vzorec, který (když odnikud odjinud, tak alespoň z nápisů na tričkách) zná každý a který snad nějak s poptávaným zákonem souvisí, ale ředitel ji předběhl. „Víš, na Zemi musí panovat rovnováha. Součet plusů a mínusů musí být konstantní. A lidé se teď zbláznili se všemi těmi pozitivními přístupy a očekáváními a optimismem a trvale udržitelným rozvojem a sluníčky a „lajky na fejsbůku“. A čím víc jich je, těch pozitivních částeček Univerza, tím víc musí být lidí, kteří to vše kompenzují a sabotují svým pesimismem a trápením. A ty jsi z té druhé skupiny.“

Naštval ji tak, že se uprostřed noci vzbudila. A ještě ráno si pamatovala své rozhořčení, s jakým odpovídala pánovi ze snu, mezitím už dávno zmizelému: „A to tedy ne, já žádný vesmír zachraňovat nebudu, já se i se svými vlastními dětmi natrápím dost! Tohle ať si dělá někdo jiný, víc dobročinný!“ Zvláštní bylo, že to naštvání neotočila proti sobě, jak to dělává v reálných situacích. Zůstalo v ní celý den, to odhodlání přeprat zenového Mikuláše a probojovat se ze skupiny negativních částic světa do skupiny těch pozitivních, ať si jí pak třeba každý říká, jak chce. Klidně bude sluníčkářka.

Dlouho jí to nevydrželo – už v ten večer se přejedla a tím si zkazila dalších několik dnů… ale jako by v té jablečné dietě, kterou si nasadila, byl schován kus lásky k sobě, péče o své tělo, snahy o zahojení jeho ran. Místo trestu, který tak důvěrně zná.

Ano, ví to, tenhle boj nebude trvat chvíli. A vlastně to nebude boj, ale cesta. Cesta naplněná bojem i odpočinkem v zázemí, láskou i nenávistí. Cesta k životu v rovnováze. Víc takových Einsteinů, na které se spravedlivě naštve! A víc chuti jablek, plných slunce.