Sami bez sebe

Nechci brojit proti pokroku, to v žádném případě – ani já sám si třeba bez svého iPadu už neumím život představit. Chci jen poukázat na skutečnost, že tyto výdobytky moderní doby, od mobilů přes veškerou elektroniku až po internet, jsou přesně tím, co běžně nazýváme dobrým sluhou, leč špatným pánem. Dělí nás totiž od našeho nitra, o němž mnozí tak málo víme.

A není přitom právě naše nitro tím, o čem bychom naopak měli, respektive měli chtít vědět co nejvíce? Není právě v něm ukryta odpověď na každou naši otázku?

Ticho jako nepřítel

Vlivem všudypřítomné wifi nebo datového připojení už prakticky není možné nebýt v kontaktu kdykoli a s kýmkoli. Jsme doslova zasypáváni lavinou statusů a příspěvků ze sociálních sítí. Můžeme směle říct, že se jen nepatrné části z nás zadaří být úplně sami, abychom měli čas jen na přemýšlení či bohapusté putování mysli bez daného cíle. Na nudu.

Určitě jste si všimli, kolik lidí stráví čekání u lékaře či na úřadech a cestu v hromadné dopravě tím, že hrají na mobilu „bubliny“ nebo podobné hry a projíždějí sociální sítě. Děláme všechno pro to, abychom se nenudili, nemuseli se potýkat se svou myslí a neriskovali, že nám přivane něco nepříjemného nebo v ní vytane nějaký problém, kterému se úspěšně tak dlouho bráníme.

Když pak přijdeme domů, zapneme si televizi, na kterou se ani nedíváme. Je to jen kulisa, aby nebylo ani chvíli ticho. Ticho je totiž náš nepřítel, jelikož při něm vedeme vnitřní monolog, který pak zase přehlušujeme, a vytváříme si závislosti na kdečem, jen aby to přestalo. Dokonce i na toaletu si bereme mobil a u jídla se díváme na televizi, do displeje mobilu či tabletu, chatujeme, až ani nevíme, jestli nám vůbec chutnalo.

Nikdy nejsme o samotě, protože už být nemůžeme, není to možné. Vědomí, že máme „po ruce“ všechny tyto produkty, nám doslova kryje záda. Víme, že vždycky můžeme někomu napsat či zavolat, popřípadě on může zavolat a napsat nám. Tím se ovšem značně mění i náš postoj k realitě, tedy jinak se chováme a vztahujeme ke světu.

Tvůrčí samota

O tom, jak prospěšné může být zůstat jen sám se sebou, se lze přesvědčit v případě umělců. Spousta z nich se ubírá tvořit někam mimo ruch civilizace. Čas, který strávíme o samotě, nám dává prostor brouzdat svými myšlenkami, pohrávat si s nimi, rozjímat, zkrátka být kreativnější.

Nenechme se však mýlit, že to, co umělci v tvůrčím ústraní prožívají, jsou jen příjemné věci. Ostatně důkazem jsou mnohá jejich díla, která nám mnohdy – při představě, že jde o odraz jejich stavu mysli a duše – až nahánějí hrůzu.

Podstatu smysluplnosti samoty nádherně vystihl Erich Maria Remarque v knize Tři kamarádi, když napsal: „Jen ten, kdo se vždycky vrací ke své samotě, zná štěstí pospolitosti.“ Samota je důležitá při vytváření vztahu se sebou, poněvadž pouze pak můžeme navazovat plnohodnotné vztahy s ostatními. Nikola Tesla tvrdil, že za každým vynálezem je právě samota, v níž se rodí myšlenky.

A kdybychom chtěli jít ještě o kus dál, již poměrně rozšířené jsou pobyty ve tmě, kde máme k dispozici pouze postel a křeslo. Tam se setkání se svou myslí zkrátka nevyhneme – pokud to tedy nevzdáme. Navíc zde okusíme ticho, u nějž je prokázáno, že umí uklidnit lépe než relaxační hudba a v kombinaci s meditací rozvíjí soucit se sebou i s ostatními.

Přemýšlet? Děkuji, ne, já bych raději ránu!

Lidé tak neradi tráví čas o samotě, že než aby byli jen se svými myšlenkami a nic nedělali, raději volí vnější aktivity, které nejenže ani nemusí být zábavné, ale dokonce mohou být negativní. V jednom experimentu měli účastníci za úkol postupně strávit 6 až 15 minut v prakticky nevybavené místnosti o samotě (bez čehokoli, mobilů či psacích potřeb), jen zůstat na svém místě, přemýšlet si a hlavně neusnout.

Po uplynutí daného času vyplňovali dotazníky, z nichž vyplynulo, že většina z nich si tuto činnost vůbec neužila. Rozdíl se neukázal ani tehdy, když si účastníci mohli zkusit to samé doma, tedy víme, že v prostředí problém nebyl. Výzkumníci zkoušeli různé variace, až došlo na dvě poslední části, které byly klíčové.

Účastníci měli možnost během této doby dostat negativní stimul v podobě elektrického šoku, čehož někteří z nich překvapivě využili. Několik účastníků však poté uvedlo, že by dokonce zaplatili, aby tyto šoky nemuseli zažít znovu. A nyní se dostáváme k nejzajímavější části celého experimentu.

Zde již měli účastníci možnost si aplikovat elektrické šoky dle libosti zcela sami – dobrovolně po zmáčknutí tlačítka –, aby se tomuto mentálnímu cestování (nyní již celých 15 minut) vyhnuli, bylo‑li by pro ně příliš nepříjemné. Teď se určitě usmíváte a říkáte si, že této možnosti již nikdo nevyužil. Je tomu ale přesně naopak: radši šok než myšlenek tok.

Z těch, kteří uvedli, že by raději zaplatili, aby už elektrický šok nemuseli zažít znova, si neuvěřitelné dvě třetiny mužů (12 z 18) a čtvrtina žen (6 z 24) opět zvolilo možnost dát si výboj alespoň jednou. Jedna žena si jich dala celkem devět. Až tak moc se lidé brání tomu, aby se konfrontovali se svým nitrem, že si sami způsobí bolest, jen aby se nenudili.

Nebojte se nudy

Přitom co je tak špatného na nudě? Vždyť je to naprosto nedílná součást života. Mnozí se tomuto slovu (či spíše tomu, co představuje) tak usilovně vyhýbají, že vyhledávají všelijaké aktivity, kterými možné nudě předcházejí či ji tak zahánějí. Připomíná mi to lidi, kteří ve svém workoholismu považují spánek za ztrátu času. Ostatně – nejsou to nakonec jedni a titíž?

Nuda v tom dobrém slova smyslu, tedy nicnedělání, je určitě žádoucí, neboť naše věčná hyperaktivita má své obrovské minusy. Je zde však velká souvislost, neboť proč jsou vlastně mnozí z nás takoví workoholici? Proč se nedovedeme zastavit a nedělat nic? Protože v momentě, kdy se zastavíme my, rozjede se náš vnitřní kritik, a to je to poslední, po čem bychom toužili.

Věda dokonce tvrdí, že právě proto je zažívání takovýchto chvil bez jakékoli činnosti naprosto žádoucí již v dětském věku, jelikož při nich dochází v mozku k důležitějším změnám než k těm vzniklým v důsledku řízených činností. Dítě získává schopnost zabavit se bez vnějších podnětů, roste jeho trpělivost, učí se poznávat vlastní pocity a uvědomuje si, po čem vlastně touží. A to je víc než dobrá investice do budoucnosti, co říkáte?

Co se děje v naší mysli

Zmíněný experiment s elektrickými šoky má co do činění s default mode network (DMN), což jsou v podstatě myšlenky o Já, o sobě. Když mozek neplní žádný úkol, přepíná právě do této defaultní (klidové) sítě, přičemž nastupuje snížená mozková aktivita, která se uplatňuje při denním snění či (pro někoho) sladkém nicnedělání, přemýšlení o budoucnosti či minulosti nebo o tom, jak se vnímáme ve vztahu k ostatním.

Narativní, konceptuální Já čili naše myšlenky a představy o sobě tedy přichází, když nic neděláme. Pokud máme nějaký úkol – řekněme jen seřadit kuličky podle barvy –, nepřemýšlíme o sobě, protože se soustředíme na právě vykonávanou činnost.

Jakmile jsme však hotovi a máme třeba jen pět minut času, dost často nevíme, co se sebou, a začneme například přemýšlet, jestli jsme to udělali dobře. Přesně to jsou ty momenty, kdy se hlásí o slovo sebekritika, srovnávání se s druhými, hodnocení…, což může vyústit až do stavu studu či pocitů nedostatečnosti.

Dva možné postoje

Jak se dá naučit, aby člověk mohl nedělat nic, jenom být, a přitom k sobě prožívat veskrze pozitivní vztah? Cesty jsou dvě.

• Nezaujmout žádný postoj. Ve smyslu základní mindfulness nad sebou prostě nepřemýšlet, jenom vnímat bytí – tamhle cvrlikají cvrčci…
• Přistupovat k sobě se soucitem. Být na sebe hodný a tím pádem pak nemít důvod bát se nějaké přemrštěné sebekritiky.

Třebaže k dosažení obou blažených stavů vede náročná životní stezka, je nejen žádoucí, ale zejména moudré se na ni vydat. Život není tak dlouhý, abychom se po jeho značnou, někdy dokonce po celou dobu neměli rádi.

A ještě k našemu experimentu. Kolik byste řekli, že si během něj dopřál šoků ten největší „nudaboj“? Bylo jich neuvěřitelných 190.