Sami, ale ne osamělí

Mě osobně napadli tři lidé, tři příběhy. Nedávno mi jeden kamarád vyprávěl o tom, že mu vyhovuje žít sám a nemít stálou přítelkyni. Ptala jsem se ho, jaké to pro něj je a jestli se necítí osamocen. On odpověděl, že mu to vyhovuje a je spokojený, tak proč to měnit. Pracovně cestuje po celém světě, je stále jinde, létá z kontinentu na kontinent.

Práce je pro něj velmi důležitá a baví ho. Je do ní absolutně zapálený. A necítí se být sám. Má rodiče a sourozence, má přátele po celém světě, pár kolegů, má internet a sociální sítě a spojení odkudkoliv kamkoliv. Navíc každé místo nabízí různé možnosti zábavy a rozptýlení. Tvrdí, že mu vztah nejen že nevyhovuje a nedokáže v něm být, ale ani nechce. Chce být sám.

Druhý příběh nabízí má terapeutická praxe. Vzpomněla jsem si na jednoho klienta, který se rozhodl odejít ze vztahu a být sám. Mladý, zdravý, krásný a perspektivní mladý muž se rozhodl, že blížící se společný rodinný život nenabízí to, co od života očekává. Rozhodl se dát přednost sobě a své zálibě ve sportu.

Každý ze zmíněných jedinců může zažívat poměrně bohatý společenský život, ale vybírají si a volí ho jen tehdy, kdy chtějí.

Dlouho se rozmýšlel a jeho rozhodování nebylo snadné, neboť nechtěl ublížit přítelkyni, která poměrně logicky očekávala ve vztahu další krok. Také si uvědomoval tlak okolí, který na základě svého rozhodnutí očekával. Přesto se po dlouhé úvaze rozhodl osamostatnit a být sám se sebou, protože to ho dělá šťastným. Nechtěl jinou ženu či střídat partnerky, prostě se chtěl věnovat tomu, co ho naplňovalo.

Třetí příběh je o mámě mé kamarádky. Je to atraktivní zralá dáma, podnikatelka a vášnivá cestovatelka. Dle slov mé kamarádky je jejím rozhodnutím, že po rozvodu zůstala sama. Rozhodla se věnovat sobě. Podnikala, postavila dům, starala se o dceru, cestovala. Dnes je aktivní důchodkyní a stále si užívá toho, co svobodný život nabízí. Tvrdí, že si už neumí představit sdílet svůj život s partnerem. Má svoji rodinu, má vnoučata, přátele a především svobodu možností. Má vše, co k životu potřebuje.

Znak zralosti

Zmíněné příběhy mají něco společného. Tito lidé vědí, co dělají, jejich rozhodnutí být sám je dobrovolné a samota pro ně není strašák, naopak. Mají jasné priority. Ač to pro řadu lidí může znít nepochopitelně, nepravděpodobně nebo možná dokonce podezřele. Dle Wikipedie je samota či izolace objektivní stav jedince, který nemá dostatek kontaktů s jinými lidmi a uniká tak ze svého sociálního prostředí. Myslím si, že být sám nemusí vždy nutně znamenat útěk ze sociálních kontaktů. Může to třeba znamenat jen jejich omezení či rozvážné nakládání s nimi.

Člověk, který je nezávislý a autonomní, se spoléhá spíše na vlastní strukturu hodnot než na vnější situaci.

Každý z výše zmíněných jedinců může zažívat poměrně bohatý společenský život, ale vybírají si a volí ho jen tehdy, kdy chtějí. Samostatný život nabízí svobodu možností. Nabízí prostor pro nás samotné a je nám velmi prospěšný. Tito tři jedinci mají v životě to štěstí, že se naučili být sami, a dokážou tento stav zúročit. Být sám se sebou je dokonce jedno z kritérií zralé osobnosti.

Pro zajímavost uvádím dvě kritéria zralé osobnosti od Pavla Říčana z knihy Cesta životem:

• Bydlí samostatně; není‑li to možné, má alespoň jasně ohraničený vlastní prostor ve společném bytě.
• Je schopen trávit volný čas sám, má však jednoho nebo více blízkých přátel, kteří stojí o jeho společnost.

Zralá osobnost je samozřejmě definována celou řadou dalších charakteristik a kritérií. Pro jasnější představu o tomto termínu nabízím podrobněji kritérium autonomie a nezávislost.

Nezávislost a autonomie

Následující výklad je vyvozen z dostupných teoretických zdrojů zabývajících se zralou osobností.

• Člověk, který je nezávislý a autonomní, se spoléhá spíše na vlastní strukturu hodnot než na vnější situaci.
• Je svobodný ve vyjádření vlastního názoru a při jeho tvorbě se spoléhá na vlastní myšlení.
• Nezávislý člověk umí odolávat sociálnímu tlaku a přijímá odpovědnost za své chování. Přijímá také následky své volby.
• Autonomní jedinec nejen že vnímá své tělo, ale také mu důvěřuje.
• Je materiálně soběstačný, má vlastní prostor a také schopnost trávit volný čas sám.

Pro takové chování je samozřejmě nezbytný v dětství nabytý pocit jistoty a bezpečí. Tolik malý exkurz do teoretických vod.

Na tomto místě chci upozornit, že mi nejde o to poukázat tu na tyto jedince jako na vzor zralých osobností. Ostatně zralost vyžaduje naplnit celou řadu dalších kritérií. Jde o to podívat se na tyto příklady a vnímat, že to všechno může být i jinak. Navíc, přesto, že výše uvedené příběhy něco spojuje, je jasné, že jsou především každý originálem.

„Samota může být dobrá. Je snadné najít mír, když je člověk sám. Ale někdy… někdy se podobá smrti.“ Dean Koontz

Pokud se kdokoliv rozhodne žít nebo někdy na určitou dobu být sám, je to vždy rozhodnutí ryze individuální a důvody jsou velmi subjektivní. Tito lidé jistě nemyslí na to, že být sám je projevem zralé osobnosti, mají své osobní zkušenosti a motivace, které je vedou k tomuto rozhodnutí. A je velmi těžké a snad i nežádoucí toto zobecňovat.

Samota není osamělost

Na rovinu řečeno, být v životě sám je asi spíše ojedinělé rozhodnutí, ale touha být někdy sám je nám známá a každý si asi občas dokáže tu svoji samotu nějak zařídit. Tedy pokud mluvíme o samotě volené, dobrovolné a v daný okamžik pro nás žádoucí, jedná se o prospěšnou a zdravou samotu.

Je to samota, která nám umožní plně vnímat sami sebe, je to prostor pro sebereflexi, pro vnímání našeho těla a jeho jednotlivých částí a pro vyslyšení vlastních potřeb. Je to prostor pro teď a tady.  Prostor pro meditaci, relaxaci, nabrání sil, pro přemýšlení, pro ticho, pro nás. Či cokoliv jiného dle vlastní libosti a fantazie.

Osamělost je o našem pocitu a není pro nás pozitivní, naopak může znamenat stresující zátěž, navzdory tomu, že se jedná o základní životní zkušenost.

Pak je tu ovšem ten nepříjemný pocit, pocit osamění. Jedná se o emocionální reakci na samotu, která nemusí být vždy vnímána pozitivně, zvláště pokud není dobrovolná nebo pokud jedinec není schopný či připravený být sám. Je třeba však zmínit, že subjektivní pocit osamocení může mít i člověk žijící v partnerském vztahu s mnoha sociálními kontakty a příležitostmi.

Osamělost je o našem pocitu a není pro nás pozitivní, naopak může znamenat stresující zátěž, navzdory tomu, že se jedná o základní životní zkušenost. Výzkumy totiž potvrzují, že zkušenost s osamělostí se objevuje v životě člověka poměrně brzy. Mnozí z nás zažijí nejsilnější pocity osamělosti v období dospívání, kdy nevíme, kdo jsme, ani s kým a kým chceme být. I v dospělosti se však můžeme cítit osamělí. Tento stav je stresor a může být pro nás nebezpečný, zvláště pokud přetrvává. Jakýkoliv dlouhotrvající stres může prohloubit psychické potíže, ale i fyzické neduhy.

Problém pro nás přestavuje osamělost a náš subjektivní pocit osamění. Samota je naopak někdy žádoucí a umí nám být prospěšná, když se jí naučíme.

Osamělost může mít různé příčiny a lze ji rozdělit na tzv. situační a chronickou. Příčinou situační osamělosti je konkrétní událost, která se nám může přihodit neplánovaně a zcela neočekávaně, jako například rozpadlý vztah nebo ztráta blízkého člověka. Chronická osamělost souvisí s nastavením naší osobnosti, s nízkou sebeúctou, uzavřeností či obavou riskovat ve vztazích. Pokud je někdo společensky neobratný, nebo si to o sobě myslí, může trpět chronickou osamělostí.

Je zjevné, že problém pro nás přestavuje osamělost a náš subjektivní pocit osamění. Samota je naopak někdy žádoucí a umí nám být prospěšná, když se jí naučíme. Je možné to brát jako jeden z možných vývojových cílů: učit se být sám a užít si samoty. S osamělostí je lépe bojovat a hledat způsoby, jak se cítit jinak, lépe.

Pro někoho je dostačující čas, protože má sílu a schopnost se s negativními zážitky osamění vypořádat. Někomu pomůže jeho okolí, přátelé či rodina, zkrátka pozitivní podpora v rámci sociálních vazeb. To ovšem předpokládá, že člověk ve skutečnosti opravdu není sám a má někoho, byť jednoho jediného člověka, se kterým může o svých pocitech hovořit. Někomu pomůže krizová intervence, například v situaci ztráty blízkého člověka či jiné náhlé negativní události. Pro jedince, kteří se potýkají s chronickou osamělostí a je pro ně tudíž složité, někdy až nemožné hledat podporu v blízkém okolí, může být vhodná odborná pomoc, například v podobě individuální psychoterapie.