Samčí drama

V pohádkách vystupují zlé čarodějnice nebo ježibaby, v našem příběhu je to manželka a terapeutka. I když neznáme skutečnou situaci a musíme ji přijmout v jednostranném tendenčním obraze, vydejme se hledat to, co má náš krátký příběh společného s námi ostatními muži. Možná nám pomůže rozkrýt mnohé z toho, co se nás dotýká a s čím si mnohdy nevíme rady.

Pokud by měl někdo tendenci brát tento text doslovně, musím ho upozornit na to, že se jedná pouze o krátkou symbolickou úvahu nad jedním z mnoha aspektů, proč právě muži jsou těmi, kdo ve vztazích selhávají především. Přečtěte zpověď Vladimíra, který požádal redakci Psychologie.cz o radu:

Jsem milý, pozorný, věrný, komunikativní, oddaný manžel. Nepíšu to jako samolibé chvástání, ale definuji můj problém, jak byl „odhalen“ při nedávné párové terapii. Moje nastavení je prý jedním z hlavních důvodů toho, že o mne moje žena přestala jevit jako o muže zájem. Irituji ji, už jen málokdy se ke mně chová vlídně. Princip chápu, dokonce jsem si vyzkoušel, že když se změním, má to efekt: po jedné hádce jsem se odstěhoval z domu, pronajal si garsonku nedaleko našeho bydliště a (nejprve naoko) přestal o manželku jevit zájem. Po několika dnech jsem se dostal do jakési samotářské pohody a byl spokojený, dcerku jsem si bral obtýden jako při střídavé péči. Manželka nejprve změnu ignorovala, pak vztekle telefonovala, pak do telefonu plakala a nakonec u mne zazvonila a vášnivě se se mnou pomilovala. Že prý si všechno uvědomila a že to probrala s naší terapeutkou (ta jí myslím také vnukla myšlenku, aby „využila ženské zbraně“ a svedla mne). Slibovala, že už bude vše dobré. Jenže po návratu je všechno zase jako dřív. Trvale si hrát na někoho jiného neumím. Vím, že bych byl pro ni atraktivnější, kdybych byl zádumčivější, chodil víc mezi lidi (tj. asi do hospody), kdybych byl jakože pořádný chlap. To bych ale nebyl já. Co s tím vším? Miluji okamžiky, kdy mi moje žena projevuje lásku. Mám nebýt sám sebou, aby jich bylo víc?

Nikde nejsme svědky tak upřímné a průhledné propagandy obrazu sama sebe jako právě u mužů. Když se s tím člověk opakovaně setkává, zavětří, a logicky se začne ptát, co že se za takovou snahou vlastně skrývá. Proč máme potřebu zdobit se sociálně přijatelnou maskou za všech okolností, a to nejen venku, před širým světem, nýbrž i před těmi nejbližšími a dokonce i sami před sebou?

Náš muž si nepřeje být rušen svým emocionálním nitrem. Tak se ho rád zbaví přenesením na svou ženu.

Proč toužíme věřit tomu, že jsme jenom tím, za co se navenek vydáváme? Musí existovat skrytý důvod, proč právě muži věří víc iluzím o sobě samých, jsou více uzavření, podléhají konzervatismu a vzorovým nárokům v otázce mužství a mužské identity?

Kosmologie principů

Pochopit podstatu lidské duše, potažmo principu vztahování, nelze bez vymezení dvou základních principů. Mužský princip, logos, je spojen s duchem. Duch v sobě obsahuje nejen intelekt, ale i citlivost. Duch je principem, jenž v sobě nese životní směrování, míří k nadosobním výškám a usiluje o světlé zítřky. Teprve prožitými zkušenostmi se proměňuje v moudrý rozum, který nelze zaměňovat s prázdným rozumováním, jaké umí jen necitlivý intelekt.

Jeho opozicí je však ženství, éros. Temnota, tíha, zemitost, emocionalita a pudovost ústící v samotné tělesnosti. Tak jako mužskému principu náleží směrování, tak ženskému principu náleží vztahování se.

Udržování těchto základních duševních předpokladů ve vzájemné rovnováze je známkou vysoké duševní kultury, o čemž v našem případě nemůže být ani řeč. Z ukázky na nás přímo čiší typická mužská jednostrannost. Musíme se nutně ptát, kdo nese emocionální břemeno vztahu a kdo z nich se dostává „do jakési samotářské pohody“? Náš muž si nepřeje být rušen svým emocionálním nitrem. Tak se ho rád zbaví přenesením na svou ženu.

Za fasádou milého muže se skrývají jeho další tváře: slaboch, který se nedokáže postavit nárokům života, nebo nebezpečný tyran, který dokáže otrávit krev těm, kteří mu to dovolí.

Emoce jsou výrazem ženského principu mužské duše. I když se jim pracně vyhýbá, stejně se s nimi setká. Pokud je doopravdy sám necítí, jsou vězni v jeho nevědomí a odtud se přenášejí na ženské protějšky či jsou přenášeny do těla, kde se somatizují a vytvářejí buď příznaky nemocí nebo funkční poruchy. Pokud není takový stav včas vědomě reflektován, ústí v nemoc či v osobní krizi.

Má strach, bojí se vlastního stínu

Na tomto místě se shodně ptáme: co si konfliktní situace po muži z našeho příběhu žádá, aby se pohnul z místa? Kdybychom nechali promluvit bohyni moudrosti Sofii, asi by mu řekla: Sundej tu masku hodného a milého manžela a podívej se za ni. To, co tam uvidíš, jsi také ty.

Za sociálně přijatelnou fasádou úctyhodného a milého muže se skrývá jeho další tvář. Na jedné straně to může být slaboch, usmrkánek, maminčin lítostníček, ušmudlaný třasořitka, zkrátka ta část muže, která se nedokáže postavit nárokům života. Ale zrovna tak to také může být nebezpečný tyran, který svou krutostí dokáže otrávit krev těm, kteří mu to dovolí. Možná je na místě zamyslet se nad nepsaným pravidlem: čím větší usilování o vnější ctihodnost, tím ubožejší či větší zvíře v nás.

Vnější osobnost, nebo chcete‑li společenská maska, je ta část psychiky, která stojí mezi „já“ a vnějším světem. Je to stavba zbudovaná člověkem. Můžeme ji přirovnat k tarotovému archetypu věže. Každá lidská bytost buduje v sobě ochranné iluzorní struktury, aby se ochránila před životem a aby skryla své méně přijatelné stránky před sebou i před ostatními.

Za maskou je stín, skrytá tvář agresivního primitiva. Bojovníka, jenž nedisponuje sebereflexí a analýzou, zato však schopností řídit se svými instinkty.

Věž je tedy obrazem sociálně přijatelné masky, kterou si budujeme, abychom utajili temná tajemství duše a umlčeli ono děsivé zvíře v nás, které tolik chce získat svobodu. Schováváme se za své profese, za své úctyhodné postavení, známosti, za kontakty s institucemi, bankami a obchodními společnostmi, za profesní úspěchy, pracovní posty, za zdvořilé úsměvy. A hlavně za falešnou morálku, kterou nám od malička vštěpuje nejen rodina, ale i celá společnost. To vše jen proto, abychom unikli před sebou samými.

Naše civilizované já si každé ráno oblékáme jako kostým, ve kterém vstupujeme na jeviště v touze ohromit svět svou vlastní velkolepou dokonalostí. Ale to se nedaří stále. Věž se jednoho dne začne hroutit. Tenká skořápka zdvořilého milouše praská a na povrch se vylévá láva emocí, nenávisti a potlačené agresivity. Je to právě ona temná, stínová, pudová stránka života.

Je to sám Pan, bůh podsvětí, který nám nastavuje zrcadlo, abychom se podívali do tváře své zvířecí nízkosti, své krutosti či temné emocionalitě a bezcitné touze po moci a ovládání a vědomě je přijali za své. To vše je korunováno strachem z nezvládnutelné síly vlastní nereflektované agrese.

Přednáška 24. října 2024