Sám sobě diagnostikem

Řekla jsem i teď nedávno v rozhovoru pro tyto stránky, co občas s nadsázkou ateisty říkávám o nenahraditelnosti psychoterapie – například když si někdo posteskne, že někdo druhý, pro něj podstatný, ne a ne zajít za terapeutem a začít na sobě pracovat: Nebyli jsme přeci navrženi a stvořeni s tím, že budeme mít svého psychoterapeuta! Vše je v našich silách a vše potřebné přináší život sám. Potenciál k posunu a růstu je obsažen v každé životní situaci, v každém vztahu s druhými lidmi. Pokud tedy vůbec přistoupíme na předpoklad, že na sobě „pracovat“ a někam se sunout nutně musíme.

Mé dnešní zamyšlení bude hájit podobný pohled na naše schopnosti a naši soběstačnost ve věci růstu našich osobností, jen z trochu jiného úhlu. Nepůjde mi dnes tolik o to přesvědčit vás, že se po celý život, ve všech situacích, sami „léčíme“, když tomu léčení dáme prostor a příležitost. Že neustále rosteme, zrajeme, že na to máme vlastní prostředky, a i kdyby s něčí pomocí, tak se nakonec stejně posouváme svou vlastní zásluhou a vlastními silami.

Dnes se vás budu pokoušet přesvědčit, že kromě autoterapeutů můžeme být také skvělí autodiagnostici, diagnostici sebe sama. Ne, nemám na mysli laické stanovování vlastní psychiatrické diagnózy. Nejde mi o to přimět vás, abyste si udělali osobnostní dotazník nebo se na sebe podívali klinickým pohledem psychiatra nebo psychologa a onálepkovali se diagnózou. Jednak této aktivity nejsem žádným velkým příznivcem, a pak – část z vás to stejně už dávno dělá.

Tato snaha o téměř vědecký odstup je často zcela pochopitelná. Zařadit si konečně sebe (a druhé lidi i všelijakou životní zkušenost) do jasně ohraničeného uzavíratelného šuplíku může být velmi úlevné. Zaškatulkovat se a cítit se pak v té škatulce i když ne lépe, tak takto definovaně a tudíž relativně stabilně, alespoň o něco jistěji a bezpečněji, může výrazně pomoct. I když to bývá za cenu ztrát na jiných duševních a vztahových frontách.

Podívat se do sebe

„Sebediagnostika“, o níž chci mluvit, vychází vlastně ze stejného základu. Jde o to podívat se na sebe z odstupu. Jen to pokračování je jiné. Nebudeme v roli výzkumníků s profesionálním zanícením vyplňujících kolonky a vytvářejících tabulky a grafy. To by pro náš oduševnělý účel bylo příliš technické, příliš reduktivní.

Vlastně tomu všemu klidně přestaňme říkat diagnostika, aby to nemátlo. Ona to nakonec je v konečném důsledku ještě stále víc léčba než jakýkoli systematický rozbor. Říkejme tomu tedy třeba… A víte co? V duchu myšlenky nenálepkování tomu neříkejme vůbec nijak, ani to dál nijak nespecifikujme. Jednoduše se do toho pusťme.

Pan Rozervaný

Představme si pána. Rozervaného. Je ženatý a určitě v příštích letech neplánuje rozvod, má děti a má svou ženu rád, ale – no ano, má několik měsíců milenku. Kolegyni z práce, svobodnou, mladší o patnáct let. Ví, že to všechno není dobré pro nikoho, ani pro něj samotného, ale nemůže z toho ven. A když je k sobě upřímný, uznává, že ani nechce.

Stop! Stop! Zastavme myšlenky, stopněme morální soudy, přerušme tok úvah a z nich plynoucích osvědčených rad, co v takovéto situaci dělat. Přemýšlejme jinak: Co to znamená, že si pan R. našel mladou, nezadanou, bezdětnou milenku? Co to o něm vypovídá? Co to vypovídá o jeho manželství, o tom, jak se v něm cítí, čeho se mu v něm dostává a co v něm postrádá?

Pokusme se splynout s osobou pana R., pokusme se cítit jeho pocity a myslet jeho hlavou. Pokusme se představit si jeho prostředí, fyzické i duševní, vidět vztahové vazby, do kterých je vsazen. Vciťme se do jeho potřeb a do jeho frustrací, vnímejme jeho existenci, jak nejvíc si ji umíme představit a vžít se do ní.

Vlastně pana R. pro naše další přemítání vůbec nepotřebujeme. Každý z nás se nakonec v nějakém ohledu může stát – nestal‑li se už alespoň jednou v životě, ne nutně ve spojení s nevěrou – takovým panem Rozervaným či paní Rozervanou.

Ptejme se tedy: Co mi chybí ze života? Co by potenciální milenka nebo milenec mohli představovat, čeho by mohli být symbolem? Co vnáší do mé psýché mladá žena nebo mladý muž? Co pro mě znamená mladistvost? Co svoboda? Kolik jí potřebuji a kolik jí mám? Od čeho mohu unikat a za čím mohu utíkat? Jak to mám se zodpovědností? Co já a děti? Co má vlastní dětská část?

Paní Šedesátiletá

Paní. Šedesátnice. Donedávna úspěšná manažerka, rázná maminka dvou synů, milující, ale časově hodně vytížená babička tří vnoučat. Krátce v důchodu. A najednou je z ní nespokojená, hádavá manželka – chudák táta, říkají si synové a vůbec maminku nepoznávají. Nic není dobře, všichni jsou otřesní a někteří úplně nesnesitelní, nejbližší rodinu nevyjímaje.

Samozřejmě, že každý z nás může přijít s názorem a radou. No jistě, syndrom odchodu do důchodu u aktivní feministky! No jistě, syndrom opuštěného hnízda! No jasně, normální semetrika, jen to dosud nevěděli! To znám, celá má tchýně! To bude nejlepší ji ignorovat. To bude nejlepší najít jí nějakou náhradní činnost. A samotná paní Š. se pouští do dalších aktivit, v dnes už sebezničujícím tempu – musí přeci být společnosti přínosem do konce! Věk ji přeci nemůže zbrzdit!

A opět: Zkusme být pro tuto chvíli paní Š. I ti z nás, co nám ještě zdaleka není šedesát, v sobě kus této nespokojené paní máme. Já se třeba své potenciální paní Š. ptám: Co to bylo, co jsem mnoho let tlačila před sebou nebo utlačovala někam do hloubi sebe, abych se s tím nemusela konfrontovat? Co jsem přebíjela činorodostí, pohybem a vůdcovstvím, abych neměla ani chvilku na to zastavit se a procítit to? Co by bylo bolelo, kdyby bylo mělo kdy bolet? Před čím utíkám?

A na druhou stranu – jak se mi povedlo přese všechen tento boj a utíkání setrvat v naplňujícím manželství a vychovat spolu dva skvělé mladé muže? Mám přeci jenom i svou stabilní a bezpodmínečně sebejistou část, něco, o co se v sobě mohu opřít, o co se ve mně mohou opřít druzí? Bylo by opravdu tak zničující zastavit se? Čeho se obávám? Co mi říká má podrážděnost, má netolerance k jiným? Jsem vůbec tak společenská, jsem takový extrovert, jak jsem si celý život myslela? Co pro mě znamená stárnutí? V čem mě omezuje, o co mě ochuzuje, co mi naopak přináší?

Slečna Velmi Smutná

Slečna, druhý ročník vysoké školy. Jednou za čas vybílí ledničku až do úplného bíla sněhobílého. (Má ji opravdu sněhobílou, kromě přejídání také nutkavě uklízí.) Smutná. Velmi. Nad čím by mohla přemýšlet slečna Velmi Smutná? Lépe řečeno, do čeho by se měla ponořit, do jaké duševní „esence“, do jaké nálady? Co si k sobě má připustit, co má pozřít a strávit? Čeho se dost nenajedla? Co by ráda vyzvracela? A tak dále, dlouho předlouho, protože nás tady je hodně, s našimi slečnami Velmi Smutnými.

Neříkejte mi, že si na položení alespoň třetiny těchto otázek nevystačíme s vlastní duševní kapacitou! Že potřebujeme psychoodborníka, který se zeptá za nás! Naopak, určitě vás dnes tady napadly další otázky, další myšlenkové sledy, určitě jste měli důležité pocity, zajisté jste si vzpomněli na momenty, které s panem R., paní Š. a slečnou V. S. nějak souvisely, nebo nějak souvisely s vaším vnitřním panem R., paní Š. a slečnou V. S.  A pokud tady a dnes, není důvod, proč by neměly jinde a jindy.

A ještě něco: Nechci říct, že máme naše životy, naše osobnosti a naše vztahy vnímat tímto prizmatem. Ne JENOM tímto. Ale pokud takovýto „diagnostický“ pohled přimícháme do našeho vnímání a úvah, může nám to hodně prospět. Čím méně nám byl tento styl uvažování dosud blízký, tím víc.

Využívejte celý web.

Předplatné