Rytmus životní pouti

Jistě jste si už prošli obdobími, kdy se ve vašem životě odehrávala řada dynamických změn. Mám na mysli taková ta období, kdy se všechno mění a proměňuje, objevují se nové příležitosti, potkáváme nové lidi, čelíme novým výzvám a ani se o to nemusíme nijak zvlášť snažit.

Taková intenzivní období jsou doprovázena pocity, které ne vždy musejí být příjemné, ale vždy nám dávají pocítit, že jsme naživu. Občas sice zatoužíme po klidu, ale na zbytečné mudrování není čas: je potřeba se poprat s tím, co přichází, a to nás udržuje přítomné v realitě.

A po nich přijdou období, kdy se překotný běh událostí zpomalí – dny a týdny, někdy dokonce měsíce i roky. Období sebereflexe, kladení otázek sobě samým, sbírání sil a zpracovávání nabyté zkušenosti, kdy můžeme kvantitu nezpracovaných zážitků přetavit na kvalitu osobní moudrosti.

Každá změna, má‑li být trvalá, potřebuje čas pevně se zakořenit. Bohužel tato fáze nepřináší především výkonově zaměřeným jedincům mnoho uspokojení.

Ačkoliv nám tato období nepřinášejí jen samé příjemné chvíle, většinou je (i když někdy až s časovým odstupem) hodnotíme pozitivně. V rytmu jejich střídání se měníme a zrajeme, tento rytmus nás udržuje otevřené vůči tomu, co život přináší, a připravené na to reagovat.

Uvíznutí na mělčině

Někdy se ale tento proces zastaví a pak se dostaví silně nepříjemný pocit, že přešlapujeme na místě, že se náš život nevyvíjí, nemá směr. Děje se tak, když jsme příliš dlouho v klidu a zlenivíme, nebo naopak když se necháme touhou po nových zážitcích a výzvách strhnout natolik, že ztratíme směr.

• Pohodlnost nám znemožňuje růst.
• Přehnaná orientace na výkon nám zase neumožňuje zrát.

A jako téměř všude i zde platí, že ideál je někde uprostřed. Nečinnost nás ubíjí, hektičnost nás vyčerpává a obojí vede nakonec ke stagnaci.

Pohodlnost

Jak jsem již řekl, první z příčin stagnace je pohodlnost a z ní pramenící zkostnatělost. A to se děje, když se příliš zabydlíme ve své komfortní zóně, kde je příjemné, neměnné, bezpečné, ale úplně sterilní prostředí. Nic nového sem za vámi nepřijde.

Pohodlí a nespokojenost mají k sobě blízko, protože tam, kde se cítíme dobře a jistě, na nás nic nového nečeká. V našem malém, ale známém a bezpečném světě nás sice nic neohrožuje, ale ani neinspiruje. Za novými impulzy musíme ven, do rizika. Základem k novým zkušenostem je tedy rozbít stereotyp a vyzkoušet dělat věci i jinak než doposud.

Řada lidí sní o tom, že když dosáhnou svých životních cílů, budou konečně šťastní a budou si to užívat do konce života. Tento pohádkový konec „a žili šťastně až do smrti“ je ale hezký jen v našich představách. Ve skutečnosti by nás skutečnost, že už není kam dál jít, vystavila bezbřehému zoufalství a prázdnotě.

Orientace na výkon

Další z příčin má kořeny v naší kultuře – je to orientace na výkon. Narážíme na ni ve všech sférách. Vždyť růst se stal jakýmsi všeobecným svatým grálem (od spirituality až po ekonomiku) a tato posedlost růstem je v nás hluboko zakořeněná a ovlivňuje naše vnímání skutečnosti. Díky ní se díváme na vývoj často zjednodušeně: jen jako na cestu kupředu a vzhůru.

Sbírání zkušeností je ale souhrnem kroků kupředu i zpět. Při hledání vlastního “receptu na život” to ani jinak nejde. Získat zkušenosti a integrovat je pevně do svého životního stylu, to chce čas a neobejdeme se bez metody pokus/omyl. Každá změna, má‑li být trvalá, potřebuje čas pevně se zakořenit. Bohužel tato fáze nepřináší především výkonově zaměřeným jedincům mnoho uspokojení. Přesto je pro úspěch klíčová.

Společným důvodem obou typů životní stagnace (ať už přichází kvůli pohodlnosti, nebo kvůli honění se za výkony) je absence dobrého cíle.

Všichni, kdo se opakovaně pokoušeli zhubnout, přestat kouřit, naučit se anglicky… vědí, že začít nestačí. To, co se skutečně počítá, je, jestli se nám podaří udržet nastoupený směr dost dlouho, aby se stal pevnou součástí našeho životního stylu – to je dřina na měsíce, často na roky. Pokud ale tuto fázi odbudeme, může se snadno stát, že budeme sice velmi aktivní, ale většina takto vynaložené energie přijde z dlouhodobého hlediska vniveč, protože to, co jsme vybudovali, se nám za zády zbortí. Tlak na výkon nás tak může nutit aktivněji jednat, ale zároveň nám může bránit se opravdu měnit.

Navíc nám hrozí ještě jedno riziko, a sice že pod tlakem na výkon a efektivitu ztratíme směr, protože se zapomeneme sami sebe ptát, proč vlastně děláme to, co děláme. A bez důvodu se z cesty za životními cíli stává jen bezduché pachtění za tím, co nás momentálně přitahuje – takový Brownův pohyb, jak ho známe z hodin chemie.

Hodnoty jako kompas

Společným důvodem obou výše zmíněných typů životní stagnace (ať už přichází kvůli pohodlnosti, nebo kvůli honění se za výkony) je právě absence dobrého cíle.

Neklademe si správné otázky (Proč stojí za to se vůbec v životě o něco snažit? Co má opravdovou hodnotu a jak tyto hodnoty nejlépe ve svém životě realizovat?), nebo se k nim dost často nevracíme? Netroufám si říct – je to individuální a je na každém, aby si na tuto otázku odpověděl sám, pokud zjistí, že jeho život stagnuje.

Každopádně však potřebujeme v životě perspektivu. Potřebujeme smysluplný životní cíl, který by naše momentální cíle a snažení uvedl do širšího kontextu. Bez poctivě a dobře rozmyšlených a zároveň zkušeností podložených odpovědí na tyto otázky nám taková perspektiva bude chybět a naše snažení nebude mít směr.

Využívejte celý web.

Předplatné