Rytíři na bílých koních

Nejdůležitější je pro něj to, že se cítí potřebný. Protože jen on tu pro toho druhého je. Jen on mu může pomoci, aby se změnil. A možná už do vztahu samotného vstoupil s tím, že si svůj protějšek změní k obrazu svému. Možná si pamatujete ty věty:

• „Když on teď neměl úplně šťastné období, ale neboj, já ho to pití odnaučím.“
• „On není zlý. Má mě rád! On se změní.“
• „Ona se dá zase dohromady. Já jí v tom pomůžu.“

Našli jste v tom své blízké nebo sebe? Bratr, který si nachází partnerky závislé na alkoholu nebo s vážnými psychickými problémy. Kamarádka, na kterou se lepí zadlužení lidé, a ona jim vždy pomáhá splácet. Strýc obklopený lidmi, kteří se mu svěřují se svými problémy, on jim je aktivně pomáhá řešit, ale v okamžiku, kdy se problémy vyřeší, po jeho „kamarádech“ není vidu ani slechu a on zůstává sám.

Když se řekne spasitelský komplex, většině lidí se vybaví člověk, který je ve své práci oddaný pomoci druhým lidem – lékař, zdravotní sestra, psycholog, sociální pracovník. Spasitelský komplex se však netýká jen profesní oblasti. Může se u člověka, který má potřebu neustále pomáhat druhým, prolínat celým životem a manifestovat se například ve vztazích.

Štěstí druhých je důležitější

Spasitelský komplex, syndrom pomocníka či syndrom rytíře na bílém koni – pod všemi těmito názvy najdete člověka s přehnanou touhou pomáhat a zachraňovat druhé. Často je to člověk, kterého všichni označují jako hodného, laskavého a obětavého, který se jen málokdy projevuje agresivně. Někdy i s dovětkem, že na partnery nebo přátele nemá štěstí a vždy se zaplete do vztahu k někomu, komu akorát musí pomáhat.

Psycholog Wolfgang Schmidbauer popsal člověka s tímto syndromem jako osobu, která aktivně nabízí pomoc, i když o ni druzí nežádají, s dotyčným se potom identifikuje a vyhýbá se prožívání vlastního života.

Kvůli vlastnímu vnitřnímu pocitu nedůležitosti má potřebu kontrolovat dění kolem sebe, neumí se projevit spontánně. Mívá nízké sebevědomí a i z tohoto důvodu si vybírá „slabší“ osoby – ty mu totiž dávají pocit nadřazenosti, dominance a síly. U druhých hledá pochvalu, přijetí a hlavně pocit, že si bez něj jeho protějšek neporadí.

Pomáhání může být pro takového spasitele obranou před vlastními problémy, myšlenkami, ale i silnými emocemi. Člověk se najednou nemusí zabývat sám sebou, ale veškerou svou energii a pozornost raději zaměří na druhého. Schmidbauer tyto vlastnosti vidí jako charakterovou strukturu.

Člověk se syndromem pomocníka je závislý na druhých lidech a aktivně se zapojuje s nabídkami pomoci. Jeho dobrosrdečnost, laskavost a obětavost však pramení spíše z vlastní vnitřní prázdnoty. Pomoc druhým mu dodává pocit životního smyslu.

Kde je hranice zdravého pomáhání?

V popsaných charakteristikách jste se možná mohli najít. Znamená to hned, že jste spasitel? Ne. Dysfunkční vztahy ani vaše profese nebo ochota naslouchat druhým ještě neznamená, že byste hned trpěli spasitelským komplexem. Klíčové je, zda dokážete odlišit svůj život od života druhých, nebo zda se s nimi plně identifikujete. A taky nakolik vás žene touha po moci nad druhým člověkem.

Je důležité si neplést touhu pomoci a touhu po moci. Spasitelský komplex je už extrém, ve kterém se stírá hranice toho, kde člověk opravdu pomáhá a kde se snaží upínat ke svému smyšlenému životu, v němž vidí smysl. Pokud člověk opravdu pomáhá nezištně, jedná se o altruismus. Tato tendence pomoci druhému bez vlastního zisku je často ve společnosti ceněná.

Co může spasitelský komplex a touhu po pomoci druhých vyvolat? Schmidbauer hovoří o nízkém sebevědomí a touze po pochvale a uznání. Jednání však často pramení z dětství, kdy byl takový člověk jako dítě přehlížený. Nebo jeden z jeho rodičů byl takový „zachránce“ druhého rodiče.

Druhému nepomůžu a sebe ničím

Co když si ale spasitel své jednání neuvědomuje a obtěžuje svým chováním druhé? Možná se vám zdá zvláštní, jak by někdo mohl nabízením pomoci terorizovat své okolí. Vcelku jednoduše. Takový spasitel totiž v přesvědčení o vlastní dobrotě a dobrých úmyslech nevidí, že druhými lidmi manipuluje a dostává je do situací, které on vnímá jako prospěšné, kdežto oni nikoliv. Plní si tím tak své vlastní potřeby, potřeby jiných ho nezajímají.

V partnerském vztahu to může vypadat tak, že spasitel si libuje v nesnázích toho druhého, protože kdyby jich nebylo, nemá komu pomáhat. Pokud si představíme muže spasitele, který je v partnerském vztahu se ženou trpící úzkostmi a depresemi, velmi mu vyhovují chvíle, kdy může být ženě oporou. Jsou to zároveň okamžiky, kdy je mu žena vděčná, je na něm závislá, děkuje mu za pomoc, za to, že s ní je. Spasitel se tedy cítí potřebný, opěvovaný a dostává se mu všeho, co potřebuje.

Když se ale ženin stav začne lepšit, třeba v důsledku toho, že jí rodina nebo někdo z přátel pomůže vyhledat odbornou pomoc, tak se najednou spasitel může začít cítit ohrožen. Žena může mít najednou potřebu znovu se vídat s přáteli, je častěji veselá, pomalu si znovu začíná užívat života. A s postupným zlepšováním jejího stavu upadají v zapomnění zásluhy jejího partnera, který se v tuto chvíli přestává cítit chtěný a potřebný.

Naproti tomu všemu ji partner může tlačit k tomu, že už nemusí brát léky, že psycholog jí stejně nerozumí, že by měli být znovu jen společně doma, že jí pomůže on, protože teď už je to přece lepší a on tady byl pro ni. Taky ji může zasypat výčitkami. Potřeba ovládat druhého za účelem uspokojení svých vlastních potřeb může být opravdu silná a skryje se za „touhu partnerce pomoci“. Spasitel neumožní druhému převzít odpovědnost za sebe samotného a znemožňuje mu cítit se lépe.

Celá tato situace není úplně růžová ani pro člověka s potřebou neustále pomáhat. I on se po letech, kdy investuje svoji energii do druhých, může cítit vyčerpaný, unavený a vyhořelý. Jen si představte, že celý svůj život zasvětíte obětování se pro druhé a pořád to není dost dobré a stále to nestačí. Zároveň si tím do života přitahuje lidi, kteří jeho ochotu dokážou snadno využít ve svůj prospěch – jako žena, která má dvě práce, aby splácela dluhy svého věčně nezaměstnaného partnera. Toto pomáhání může být pro spasitele až podobné závislosti, představuje pro něj drogu.

Spousta lidí se spasitelským komplexem si vůbec nepřipustí, že způsob, jakým druhým pomáhají, je škodlivý nejen pro ně, ale i pro druhé. Prožijí takto celý svůj život bez potřeby změny. Jiné to je, pokud si spasitel sám uvědomí, že tyto tendence má. Pro někoho to může být velmi úlevné zjištění, pro druhého to naopak může být zdroj úzkosti a obav, ale také životního smyslu. Prozření může přijít až v okamžiku vyhoření, kdy už ze sebe spasitel vydal tolik energie, že sám neví, jak dál. Nebo mohl někomu svou pomocí ublížit nebo ho poškodit.

Pokud jste v popisu našli někoho sobě blízkého, možná už tušíte, že to nemusí být pro vás ani pro něj vůbec jednoduché. Jestliže si blízký své jednání vůbec nepřipouští, bude velmi náročné ho přivést jen k zamyšlení nebo rozhovoru nad tím, co by se vlastně reálně mohlo dít. Přílišnou snahou přimět druhého k vyhledání pomoci nebo prozření svých motivů pomoci ostatním lidem se můžete spíše dostat do vzájemného rozkolu. Když si vám dotyčný postěžuje na své životní těžkosti, vyčerpanost nebo vztahy, tak můžete navrhnout, že si může zajít promluvit s odborníkem.

Pokud jste v těchto řádcích našli sami sebe a jste schopni si své chování uvědomit, tak jste udělali první krok. Dalším krokem může být vědomí, že je na čase přestat pomáhat druhým a zachránit tentokrát sám sebe. Tady už se můžete nechat vést psychoterapeutem, s kterým nahlédnete pod pokličku vašich emocí a porozumíte svým skrytým potřebám. Někdy může být velmi úlevné zjistit, že druzí lidé přežijí i bez vaší pomoci.

Více k tématu:M. C. Lamia, M. J. Krieger: The White Knight Syndrome: Rescuing Yourself from Your Need to Rescue OthersW. Schmidbauer: Syndrom pomocníka