Rychlost života

Kdo chvíli stál, již stojí opodál. Autorem překvapivě není ani komunistický politruk, i když to bylo jedno z hlavních hesel v době mého mládí, ani dravý kariérní kouč, ale klasik Jan Neruda. Je vidět, že nadšené zaměření na budoucnost bylo blízké i našim dávným předkům. Tehdy ovšem netušili, že jejich prapraprapotomci si budou muset každou chvíli zvykat na nové mobily, operační systémy a elektronické bankovnictví. Ctihodný kmet Neruda, který zemřel v 57 letech, by tedy asi dost zíral, co znamená „jen chvíli stát“ o 130 let později.

Plavba tekutou modernitou

Od knihy dánského profesora psychologie Svenda Brinkmanna Nesnesitelná rychlost života: Jak zpomalit ve světě, který se řítí kolem nás jsem čekala další seberozvojový opus s různými cvičeními. Třeba jak zaujmout klidnou pozici pozorovatele a s vítězným pocitem počítat udýchané běžce dusající kolem. Jenže kniha nabádá jen k zamyšlení a jedním z pokynů ke zpomalení je negativní myšlení vycházející ze střízlivé stoické filozofie.

Ti stoici mi prostě nedají pokoj! Poprvé na mě bafli z rodičovské knihovny v Hovorech k sobě od Marca Aurelia, když mi bylo sladkých 16. Teď je mi poněkud kyselých 61 a jsou tu zas. V adolescenci mi přinesli pocit nedostatečnosti a neurotické nevyrovnanosti. Teď by od nich bylo fér, aby mi potvrdili, že moje celoživotní nechuť účastnit se křeččích závodů v roztáčení koleček je vlastně správná.

Tak co, kluci stoičtí ušatí, co mi prozradíte tentokrát? Fakt už bych si zasloužila sdělení, že taková, jaká jsem – s nechutí k ambicím, dostihům, kariérnímu předstírání a zejména k neustálým změnám – jsem celkem v pořádku. A že je nás takových víc.

Jedinou jistotou ve splašené současnosti – když nepočítáme obligátní daně a smrt – jsou neustálé změny a potřeba se jim přizpůsobovat. Jak praví autor: V tekuté modernitě známé taky pod pojmy flexibilní kapitalismus, postfordismus a konzumní společnost, musí jedinec především držet krok.

Neustálé zrychlování nás odcizuje od všeho, co nás bavilo, a vytváří pocit permanentního časového presu. A možná právě to stojí za setrvalým nárůstem depresí. Sotva se totiž dýchavičně dokodrcáme k nějakému cíli, buď nám před nosem ucukne, nebo jsme nuceni dlouho neslavit a uhánět dál. Dlouhodobé plány prostě ztrácejí význam. Zejména lidé usilovně spořící na vlastní bydlení tuto frustraci důvěrně znají.

Zatímco dříve bylo moudré zapouštět kořeny, dnes je potřeba spíš masírovat nohy Alpou a mít pořád sbaleno na cestu, kam nás tekutá doba s rychlostí povodňové vlny zanese. Svend Brinkmann uznává, že existuje spousta lidí, kteří pevnou půdu pod nohama nepotřebují. Baví je těkat z místa na místo a neustále si zvykat na nová prostředí a podmínky bez ohledu na riziko, že ztratí integritu. Ale těm, pro něž je důležitá stabilita a dostatečně hluboká půda k zakořenění, aby si dokázali stát na svém, přináší návod v sedmi krocích.

Sedm způsobů zpomalení

V prvním požadavku přestat se pozorovat Swend Brinkmann vychází z předpokladu, že uvnitř sebe odpověď nenajdeme. S tím prostě nesouzním. Za život ke mně zvenku přišla spousta následováníhodných strategií, ale bez toho, aby zapadly do nějakého vnitřního zámku, který jsem musela pracně hledat sebezpytem, prostě nefungovaly. Každopádně požadavek Marca Aurelia, že bychom neměli poslouchat „mumlání těla“, mi zní logicky. Asi každý totiž máme temné chvíle, a pokud bychom bez přemýšlení poslouchali vše, co se v nás odehrává a nepřemohli to silou vůle, nám ani světu by se moc dobře nevedlo.

S doporučením čas od času si zabrblat a zanadávat (negativní myšlení) nemám problém. Spíš se musím v této blahodárné strategii krotit a snažit se, aby měla nějakou zábavnou formu. Extrémní tlak na pozitivitu, jako ostatně jakékoli tlaky na cokoli, ve mně totiž vzbuzují přesně opačné reakce. Zkrátka, jak autor popisuje jeden z mnoha paradoxů moderní doby, pozitivní přístup vede ke kulturnímu požadavku na pozitivitu a štěstí, jenž ve zrychlující kultuře sám paradoxně vyvolává utrpení, když se lidé permanentně necítí být šťastnými a úspěšnými. I kdyby se pozitivní psychologové rozkrájeli, bez negativity není pozitivity.

Místo opájení se pozitivními představami je prý dobré myslet na to, co by se stalo, kdybychom ztratili to, co máme. Protože to je zdrojem vděčnosti. A taky ono klasické memento mori, tedy vědomí smrtelnosti a pomíjivosti všeho včetně nás samých. Ale opravdu s mírou, dodávám z vlastní adolescentní stoické zkušenosti. Tahle proklatě úzká cestička je totiž jen pro opravdové stoické mistry. Sklouznutí do neurotických úzkostí a fobií hrozí disponovaným jedincům na každém kroku.

Umění říkat ne je prostě klasika. Na všech stupních škol se bohužel učíme jen vědět, nikoli pochybovat a váhat. Protože váhání moderní život náramně zdržuje. Měli bychom se s klidným úsměvem naučit říkat Ještě si to musím promyslet. Není ani nic špatného umět pochybovat i o sobě, protože jen tak dokážeme trvat na svém a akceptovat, že jiní lidé to mohou mít jinak. Tato základní poučka tolerance by v dnešní době měla být 11. přikázáním.

Potlačování emocí je prokazatelně nezdravé. Autor má ale na mysli důstojné zralé sebeovládání, kdy emoci identifikujeme, ale přesto se zachováme dospěle. I když bychom se nejraději vzteky váleli po zemi. Platí to zejména pro závist, hněv a pohrdání. Situací, kdy musíme stoicky plnit své povinnosti a nedělat kolem toho tance, je v životě spousta. Nejlépe se to zvládá s humorem.

Autor také radí vyhodit kouče a dávat přednost románům před motivační literaturou. Od dětství čtu jako divá. Všechno. Tu proklatou motivační literaturu budu muset omezit.

Posledním doporučením je lpění na minulosti. V tom jsem přebornice. Nesleduju módní trendy, staré oblečení odnáším do sběrných boxů nebo ženám bez domova. Vybavení domácnosti měním teprve tehdy, když přestane sloužit. Pamatuju na úžas kolegyň z časopisu Bydlení, když zjistily, že v IKEA blahobytu 21. století „živořím“ v sektorovém nábytku Universal z 80. let století minulého. Na vánočku stále zadělávám v babiččině smaltované nádobě, žehlím damaškové povlečení, háčkuju dečky a většinu zařízení mám ještě z výbavy. Zatímco moderní přivandrovalci do domácnosti už dávno leží na smetišti dějin, staří bardové stále drží krok. A pokud se dožiju rodových minimálně devadesáti let, budou ke mně chodit školní výpravy jako do skanzenu v Přerově.

Dobrovolně, vědomě

Pro absolventy fakulty humanitních studií a podobných škol bude kniha příjemná oddychovka, pro průměrně vzdělaného čtenáře, za jakého se považuju, je to docela obtížné, nicméně přínosné čtení.

Základní myšlenky knihy jsou jako vzkaz od stoických myslitelů do dnešních časů. Určitě by se nám náramně hodilo přestat se pozorovat, myslet na svou smrtelnost a přijmout ji. Uvědomit si, co ještě bychom mohli ztratit, abychom si vážili toho, co máme.

A taky pochybovat. Potlačovat svůj hněv. A plnit své povinnosti. Tedy plnit je dobrovolně, z vlastního hlubokého a ctnostného přesvědčení, ne na základě dogmat a mediální manipulace.