Rychle, než se vzbudí

Výzkumy na toto téma popisují nejrůznější překážky, které se staví do cesty partnerské intimitě po narození děťátka. Ta nejčastější zní: „Jsme na to prostě příliš unavení. Na konci dne už nezbývá energie na nic jiného než padnout do postele a spát.“ A pak jsou tu další, méně časté, ale neméně významné věty, které zaznívají v konzultovnách terapeutů – od mužů i žen:

• „Pořád jsem kouskem mysli u dítěte. Nedokážu se uvolnit, pořád jen poslouchám, jestli se nebudí.“
• „Snažíme se to udělat rychle, než se vzbudí. A jak je v tom ten tlak na rychlost a na výkon, tak to nejde, nebo si to stejně moc neužijeme.“
• „Nějak na to vůbec nemám náladu. Necítím se přitažlivá, věčně chodím doma v triku a teplákách, mám kruhy pod očima, vadí mi to povolené břicho po porodu. Mám pocit, že se ani manželovi nemůžu líbit.“
• „Kdy a kde to vůbec realizovat? Malý s námi spí v posteli a jak u něj někdo nedýchá, do tří minut je vzhůru.“
• „Prostě věříme, že to musí být spontánní. Čekáme, až se na to prostě budeme cítit, až to vyplyne ze situace. No… jenže se to pořád neděje.“

I ve výzkumech vychází, že sexu po narození dítěte ze všech možných výše zmíněných důvodů ubývá, například podle jednoho švédského výzkumu na něj půl roku po narození potomka dojde jednou nebo dvakrát za měsíc.

Ty páry, ve kterých fungovala komunikace, doteky a další formy intimity, svůj vztah hodnotily jako vydařený, i když v této oblasti spokojení nebyli. Současně ale spokojenost v milenecké oblasti šest měsíců po porodu korelovala s celkovou spokojeností ve vztahu obou partnerů.

V jiném dlouhodobém výzkumu sledovali, jak se „milenecká spokojenost“ vyvíjí v čase – čtyři roky po narození potomka mírně stoupla, osm let po narození potomka zase klesla a obecně se v daném výzkumu nedržela celou dobu zrovna vysoko.

Není divu, že se po narození potomka do miminka zamilujeme a jeho potřeby předřadíme mnoha jiným, až u toho často zapomeneme na sebe. Ostatně je to tak v pořádku. Ale i kdybychom se na celou věc dívali právě jen optikou dítěte, vezměme v potaz tyto tři věci:

• Je pro něj skvělé, když mají jeho rodiče mezi sebou dobrý vztah a jsou sami spokojení.
• Spokojenost v milenecké oblasti významně pomáhá celkové spokojenosti ve vztahu.
• Polovina manželství se rozvádí.

Je tedy docela zřejmé, že stojí za to se o tuhle oblast starat a nenechat ji svému (mnohdy tlejícímu) osudu.

Dobrá, jde tedy jen o to najít si čas a příležitost? Z výzkumů a klientských vyprávění to tak vypadá – že jde zkrátka o množství sil a praktikálie. Jenže v tom případě proč, když dítě usne a maminka má ještě trochu energie, místo zapálení svíček vezme do ruky mop a jde vytírat? Belgická terapeutka Esther Perel píše: „Kdybyste se jí zeptali, jestli by raději vytírala, nebo se milovala se svým mužem, jistě by odpověděla, že to druhé.“ Příležitostí i sil je sice méně, ale často jsou hlubší důvody, proč nevyužijeme ani to, co máme.

Pojďme se zkusit podívat ještě za únavu a za to, co je zjevné.

Bezpečí, nebo dobrodružství

Když Esther Perel vypráví o partnerských vztazích, zmiňuje dvě protichůdné složky, které od partnerství chceme. Z jedné strany toužíme po bezpečí, blízkosti, zázemí, přátelství, po známém a zakotvení. Chceme i pohodlí – někoho, kdo nás má rád i v teplácích. To je složka partnerské stability. Z druhé strany ovšem současně hledáme dobrodružství, neznámo, objevení nových obzorů, čerstvý vítr – a to je složka, která živí partnerskou vášeň.

Tím se ostatně vysvětluje i to, proč ne pro všechny páry je komunikace a obzvlášť povídání nutně lékem na neduhy v milenecké oblasti; nejlepší přítel nás nemusí vůbec přitahovat, naopak to v přátelství bývá na škodu. Vášeň potřebuje vzduch. Když ve výzkumu lidé odpovídali na otázku, kdy je partner nejvíc přitahuje, odpovídali: „Když tu není. Když je pryč a těším se na něj. Když ho vidím při práci, jak je ve svém živlu. Když je na jevišti a hraje s kapelou.“ Tedy když je mezi námi nějaká vzdálenost, kterou je možné překonat. Když je to tak trochu jako za starých časů, kdy tato vzdálenost mezi námi byla přirozeně, protože jsme se teprve poznávali, nic nebylo jisté a postupně jsme se přibližovali.

Když se nám má narodit dítě, sílí logicky naše potřeba bezpečí a stability. Nechceme miminko přivést do rozevlátého a nejistého života, což je naprosto v pořádku. Po jeho narození často nastupuje větší rutina, struktura a předvídatelnost – už se jen tak nesebereme, nehodíme do batohu pár kousků prádla a nevyrazíme na spontánní víkendový výlet do Berlína.

Současně se ocitáme tváří v tvář velké nejistotě a zodpovědnosti za malého člověka, který se každý den mění, a co fungovalo včera, nefunguje dnes. Často se o nás pokouší strach, že něco neuděláme dobře, nebo pocit viny, že jsme něco už pokazili. Strach a vina jsou ostatně takové konstantní rodičovské evergreeny.

Nad spoustou věcí nemáme kontrolu, něco si naplánujeme a děti na to mají jiný názor. A tak se snažíme kontrolovat a zabezpečovat aspoň to, co se ukontrolovat dá – třeba uklizená domácnost, která nám dává pocit, že to celé zvládáme a neselháváme. „V životě jsem neutírala v ledničce přihrádky na vajíčka. A najednou, co jsem na mateřské, to řeším,“ říká jedna z klientek Esther Perel.

A tak jsme rázem u mopu. Natolik zaplujeme do potřeby kontroly a stability, až zapomeneme na tu dobrodružnou, spontánní anebo i bláznivou část sebe, která je ochotná chovat se nezodpovědně, nepočítat, kolik hodin se mi dneska podaří naspat, nechat podlahu neumytou a ještě po ní rozházet oblečení. Jenže bez téhle části naší duše není vášeň.

Esther Perel píše, že udržet se v kontaktu s touto naší složkou bývá těžší pro ženy, které častěji zůstávají doma s dětmi. A důležitý úkol partnera, který tráví často den jinde a má jiný nadhled, může být právě toto – vytrhnout svou ženu ze zodpovědné role a připomenout jí tu druhou část její osobnosti. Samozřejmě za podmínky, že je k tomu ochotná a že se nechá na takovou výpravu ven z role matky pozvat.

Péče o oheň, ale ne ten v rodinném krbu

Představa, že erotickou jiskru ve mně má probudit ten druhý, může být zavádějící. Z veliké míry je péče o naši vlastní vášeň také naše vlastní zodpovědnost a možnost. Touha je naše vlastní, nikdo nás nemůže donutit toužit. Toužit a pěstovat mileneckou část sebe sama znamená být naživu. Dovolit si prožívat něco příjemného, užívat si svoje vlastní tělo, chtít něco prožít. Věřit, že po mně může toužit někdo druhý.

To se špatně dělá, když jste unavení, týden jste neměli chvilku na sebe, několik dní nemáte umyté vlasy a jste uondaní stereotypem. Jiné to je, když během dne máte čas chvilku dělat, co vás baví a těší, dáte si dlouhou horkou sprchu a užíváte si vodu, jak teče po kůži, když opečujete svoje tělo. A tak když Esther Perel radí, jak oživit milostný život, málokdy její rady míří přímo na něj, a často nejdou dokonce ani směrem k páru nebo komunikaci v něm.

Spíš vede své klienty k tomu udělat si víc času sami na sebe a na péči o sebe. Na věci, které jim přilévají život do žil. Věci, které živí jejich vnitřní oheň. A to může být klidně vana, procházka, malování – tedy věci, které bychom s erotikou nespojovali. Protože touhu a sexualitu není možné oddělit od zbytku našeho prožívání a naší duše. Je to jen jedna ze známek života a přitakání životu, tedy toho, co dalo vzniknout našim dětem.

Nezachrání nás erotické hračky, ale změna postoje

Právě na toto naráží často marné pokusy lidí zachránit svůj milostný život různými náplastmi, hračkami a avantýrami. I nevěra jako taková může být někdy prostě nešťastným vyjádřením touhy po ožití. Esther Perel radí nedívat se na sex jako na „něco, co děláme“, ale spíš na „místo, kam jdeme“. V tom smyslu, že společně s partnerem budujeme mezi sebou erotický prostor – a to každodenními činy, dotekem při mytí nádobí, komplimentem mezi péčí o děti.

Předehra není něco, co se odehrává deset minut „před akcí“, ale to, co se dělo celý předcházející týden. Stejně jako péče každého z nás o svou vlastní touhu je pak jednou z významných složek sebepéče jako takové, i ve vztahové rovině pomůže, když se na sexualitu nebudeme dívat jako na něco odděleného od zbytku života.

A to nás vede k poslednímu důležitému obratu v naší hlavě, který můžeme udělat. Jedním z odznaků rodičovství bývá efektivita. Času je málo, je třeba věci stíhat rychle. Jenže v milování se vždycky ocitneme v pasti, jakmile se do něj vloudí myšlenka na výkon. „Rychle, než se vzbudí“ je past, která spolehlivě likviduje potěšení (pokud vás tedy právě tahle myšlenka nebaví).

Co kdyby to bylo jedno, co se stihne? Co kdyby součástí toho, že opustíme modus zodpovědnosti, stability a efektivity rodičovské role, bylo i to, že si dovolíme rozmařilost pouhé hry, objevování a nespěchání? Co se stihne, to se stihne. Co se nestihne, v tom budeme muset pokračovat později, což ostatně možná není tak strašná představa.

I když objektivně rozhodně platí, že rodiče malých dětí mají k milostnému životu méně energie i příležitostí, stojí za to se zamyslet, jestli nakonec celá logika neplatí i obráceně.

Vnímáme, že necítíme touhu kvůli nedostatku času a sil. A je to jistě tak. Ale vzpomeňme taky na to, jak zamilovaní lidé jedou na energii z touhy, nepotřebují celé noci spát a rozhodně by je nenapadlo upřednostnit vytírání před svým milovaným. Možná i v dlouhodobém vztahu dokážeme získat kousek této energie, když se o svou touhu dokážeme s láskou starat.