Růst v lásce

Je to zvláštní paradox, protože my se s tou schopností rodíme. Pokud malé dítě nemá za sebou nějaký traumatický zážitek, neočekává od lidí apriorně něco zlého a věří, že je milované. Nehodnotí, jak se kdo zachová, pokud ho má rádo, prostě to tak je. Jistě, psychika malého dítěte je kvalitativně na zcela jiné úrovni než psychika dospělého. Ale je evidentní, že strachům, nedůvěře, hodnocením a očekáváním se učíme v průběhu života.

Většina lidí pak nakonec dojde v dospělosti k tomu, že má různé pochybnosti o sobě samém, o druhých, vlastně o všem okolo. Na základě toho se pak chová a zažívá na sebe různé reakce. Z toho vyplývají strachy, úzkosti a nejrůznější očekávání. A jsme u toho: ego je křehké a zraněné a ve vztahu hledá posílení, schválení, ocenění, pozitivní hodnocení. Pokud se ale partner zachová tak, že se to křehkého, oceněním „zalepeného“ ega dotkne, je zle a je až těžké uvěřit, jak rychle se proměnila láska v nenávist, nebo jako by se ztratila.

• Manželé, kteří spolu žijí více než deset let. Oba se v rozhovoru shodují na tom, že se mají rádi a že jsou ve vztahu šťastní. Ale…„Oba víme, že něco není v pořádku. Já totiž ve vztahu nejsem sám sebou, mám pocit, že takový ani být nemůžu. Moje žena se stala mým svědomím, ať už to tak chtěla nebo ne, protože já vlastně nechci převzít zodpovědnost sám za sebe.“
• Úspěšný mladý muž žijící ve víceméně harmonickém vztahu s poměrně dost samostatnou partnerkou, která mu dává volnost tak, jak si to sám přeje. Všechno zdá se klape, až na jednu věc, která mu chybí už od začátku – ocenění a pochvala od partnerky, pocit, že je pro ni ten nejlepší, že ho potřebuje, že bez něj by některé věci nezvládla. Po několika letech vztahu se dostane do zmatku, který mu do života přinese milenku. Ta mu dává přesně to, co mu chybělo: ocenění, pocit jedinečnosti, pochvalu, pocit rytíře, který zachránil svoji paní. Přesto si ale nedokáže představit, že by s ní žil.

A najednou se objevuje otázka: co vlastně lidi motivuje k tomu, aby byli s někým ve vztahu? Co je k někomu připoutá a dává potřebu s nimi jít dál a dál? Je to láska? Je to jedinečnost osobnosti toho druhého? Nebo je to potřeba nasytit nějakou svou potřebu a opečovávat své ego? Co to vlastně je skutečná láska? Jak se pozná, že někoho skutečně milujete a není to jen o uspokojování potřeb ega? A existuje vůbec něco jako pravá, správná láska?

Vzájemné zrcadlení

Objeví se zkrátka potíže. Ale to neznamená, že je všemu konec a že je vztah jako takový špatný. Myslím, že aby člověk mohl poznat, v jakém vztahu opravdu je, musí se v první řadě podívat sám na sebe. Partner, člověk, kterého jsme si vybrali, do kterého jsme se zamilovali, je naše zrcadlo. Doplňuje náš tvar a vzniká nový celek, ve kterém se přelévají různé role a pozice, většinou kompatibilně. Ano, partner se změnil, protože kompatibilně zapadl do našeho tvaru. Je to náš obraz v zrcadle jeho osobnosti. A stejně tak je to naopak.

Je tedy dobré přemýšlet primárně o sobě a o tom, co vlastně po partnerovi chceme, jaké pocity v něm vyvoláváme, jakou energii k němu vysíláme. To, co si přejeme, co cítíme a jak se chováme, tvoří náš svět, i když to tak na první pohled nevypadá. Když porozumíme sami sobě, připustíme si své chyby a budeme vědět, kam směřujeme, můžeme teprve rozpoznat, jestli vztah, ve kterém jsme, má smysl.

Určitě to neznamená se nějak ponižovat a cítit vinu za všechno, co se ve vztahu děje. Znamená to stát pevně na svých nohách a vědět, kdo jsem, jaký jsem, co chci a kam směřuji. A také si za tím stát a nenechat se přesvědčit, že jsem špatný. Problémy ve vztahu nejsou o vině nebo „špatnosti“ a „správnosti“ některého z partnerů. Vyplývají spíš z odlišných cílů, přání a potřeb a také z obav a nejistot, které si každý nese.

Pokud s někým vzájemně cítíte pouto, silný vztah a pozitivní emoce a jste oba sami sebou a na svých nohách, pokud jde o sebepoznání, pak je velká šance, že problémy zvládnete vyřešit a že vztah směřuje ke štěstí. Je to ale většinou kus práce, málokdy to jde samo.

Přednáška 24. října 2024