Roztříštění

Už moci o tom mluvit a najít pochopení poskytuje dost velkou úlevu, protože tyhle stavy nepřicházejí jen v nějakých vypjatých situacích, ale i ve chvílích, kdy se venku (a často ani uvnitř) nic zásadního neděje. O to těžší je pochopit a přijmout bouři, která se v našem životě najednou objeví.

Sama pro sebe ten stav nazývám roztříštěním a z minulosti s ním mám i své zkušenosti. A samozřejmě nepřichází z ničeho nic, jen to tak na první pohled vypadá. Může samozřejmě postihnout asi každého, ale vysoce citliví k němu mají skvělé předpoklady. O co vlastně jde a jak se v takovém stavu ocitneme? A hlavně – jak z toho ven?

Dům o tisíci oknech

Představte si, že máte krásný velký dům obklopený ze všech stran rozlehlou zahradou. Je to velká nádhera. Ale také to je trochu nebezpečné. Když v přízemí praskne voda, nemusíte si dlouho ničeho všimnout, když na druhém konci zahrady někdo přeleze plot, nezjistíte to. Ale to vše lze zabezpečit, stačí dobrý kamerový systém a pak už jen přepínat obrazovky a sledovat, co se děje.

Sledovat lze vše v reálném čase, dokonce i na dálku, prostě úžasné. Sem tam si tedy všimnete míst, která nejsou pokryta, ale další kamera je přidaná rychlostí blesku. Vidíte všechno, víte o všem, máte neustálý přísun dat a jen vyhodnocujete.

To je přece super. Nebo není? Sledovat vše zabírá čas, vyhodnocování také a ještě horší jsou kalkulace, kde je třeba kamery přidat a jaké. Místo toho, abyste ve svém krásném domě žili a užívali si, sedíte ve velíně a sledujete, co se kde šustne. Přepínáte kamery rychlostí blesku, protože co kdyby…

Podobně může vypadat realita vysoce citlivého člověka, který se ve své vysoké citlivosti ztratí. Vnímáte všechno, proudí k vám kvanta dat a vjemů, venku se pořád něco děje, co přitahuje vaši pozornost, až se doslova roztříštíte na milion kousků. Jako by vaše duše měla nemoc motýlích křídel – cítíte úplně všechno a většina buď bolí, nebo je nesnesitelně intenzivní.

Všechna energie je namířena ven a uvnitř (v našem středu) je najednou děsivé prázdno. Jako by nás něco doslova vycuclo z našeho vlastního života a ten se rozletěl na tisíc kousků do okolí. Jsme všude a nikde a nedokážeme se vrátit k sobě, protože už ani neumíme říct, kdo jsme.

Cesta bolesti

V takové chvíli se často začne hlásit o pozornost i tělo a vyjdou na povrch všelijaké fyzické neduhy, stěhovavé bolesti a podivná onemocnění. Jako by nestačilo, že člověka trýzní duše, že o ni doslova přichází – ještě mu začne přidávat tělo, navíc způsobem, který rozhodně není čitelný. Je těžké pochopit, že nám v tu chvíli tělo přichází na pomoc. Ale je to tak.

Hypersenzitivní lidé jsou často tak pohlceni tím, co k nim přichází zvenčí, že na tělo v podstatě zapomínají. Veškerá energie je přesunuta do vnímání, do analýz a vyhodnocování, takže se tělo stává takovým trochu zanedbaným společníkem, od kterého se automaticky předpokládá nějaké fungování.

Bolest a fyzickou nepohodu nemá rád nikdo a většinou se snažíme se jich co nejdříve zbavit. Ale to, co je na nich nejotravnější, je zároveň to, co nám může nejvíc pomoci. Bolest nás vtahuje do sebe, nechce na sebe dát zapomenout. Neustále stáčí naši pozornost k tělu a tím pádem k nám.

Ano, ve chvíli, kdy je nám psychicky zle a ztrácíme se sami sobě, to není zrovna nejlepší způsob komunikace, ale ničím lepším v tu chvíli nedisponujeme. Zkusit se do té bolesti ponořit je trochu hraběcí rada; sama mám vyzkoušeno, že někdy to prostě nejde a člověk si jen přeje, aby to všechno přestalo. Ale to nevylučuje obrátit co možná nejvíc pozornosti k tělu a do těla. Laskavé pozornosti.

Největší problém s bolestí je, že ji vnímáme jako nepřítele, kterého chceme zničit a porazit. Ale když si uvědomíme, že ona fyzická bolest je v jistém smyslu odrazem bolesti psychické, tedy bolesti naší duše, už to tak vyhrocené není. Takto lépe nacítím, že je potřeba spíše konejšit a opečovat než potírat a eliminovat. A jelikož duši máme momentálně rozbitou na tisíc kousků a nevíme, kde je jim konec, je potřeba se obrátit tam, kde jsme ještě vcelku.

Vědomá a laskavá péče o fyzické tělo má obrovský potenciál, ale není tak atraktivní jako všemožné spirituální techniky, takže ji často zanedbáváme nebo považujeme za podružnou. Nebo ji omezíme na vhodný výběr kvalitního jídla, přírodní kosmetiku a sport. To ale nestačí. Vědomá péče je něco, co provádíte tady, teď a neustále, taková meditace, kdy hlavní roli hraje vaše tělo.

Třeba jíst tak, že každé sousto třicetkrát přežvýkáme. Schválně, zkuste to, má to zajímavé benefity – chuť jídla se během toho dost promění. Uvědomíte si, jak jindy hrozně hltáte, najednou vám stačí méně jídla (a ne proto, že už vás to nebaví) a vnímáte úplně novou kvalitu. A je to daleko zdravější pro trávení, neboť trávicí proces začíná už v ústech. Nebo natírat si ruce krémem tak, že si u toho důkladně promasírujete dlaně. Vnímat strukturu věcí, kterých se dotýkáte. Pokud je to možné, poprosit někoho blízkého, ať vás namasíruje. Máte‑li psa nebo kočku, pomazlete se s nimi a důkladně vnímejte dotyk jejich těla a srsti na své pokožce.

Toto všechno je složitější, pokud nám není dobře, ale je to klíč k tomu, jak si v daný moment co nejefektivněji pomoci. Každý zaktivizovaný kousek vašeho těla totiž doslova přitáhne zpět některý ze střípků vaší duše. Jako se vám fyzická bolest snažila připomenout, že ono „roztříštění“ je tak trochu iluze, že jste stále tady a vcelku, tak ona laskavá pozornost k tělu vás o tom pomaličku přesvědčí a duše se začne zcelovat.

Jak se nerozbít

Takhle to ale nechceme, nechceme se stále muset sbírat a dávat dohromady. Je potřeba se naučit, aby k žádnému roztříštění vůbec nedocházelo nebo abychom dokázali rozpoznat, kdy se k tomu schyluje, a zastavit to. A tady se vrátím k úvodní metafoře domu a bezpečnostních kamer. Je totiž potřeba se je naučit vypínat.

Většina vysoce citlivých je přesvědčena, že to, co vnímají a jak vnímají, je prostě pevně dané a jinak to být nemůže. Ale stejně, jako se můžete naučit vlézt do ledové vody nebo přejít žhavé uhlí, se můžete naučit si ony senzory vypnout nebo zaměřit jinam. Vysoká citlivost bývá velmi často propojena s úzkostí a to je nebezpečné spojení. Je totiž velký rozdíl, jestli ony pomyslné „bezpečnostní kamery“ kontrolujete proto, že vás zajímá, co se děje, nebo ze strachu a pocitu ohrožení. Naše citlivost nám má pomáhat, ne být zdrojem stresu.

O vysoké citlivosti se mluví jako o něčem, co se týká spíše naší psychické a duchovní podstaty, ale když se nezaujatě podíváme blíž na to, co vysoká citlivost vlastně znamená, dojde nám, že to nesměřuje primárně někam do duchovních sfér, ale přesně opačným směrem. „Vysoce citlivá“ jsou totiž vlastně všechna zvířata. Jejich vnímání dalece přesahuje to, co je v danou chvíli pro nás objektivně vidět, slyšet nebo cítit.

Je možné, že vysoce citlivý člověk se nenapojuje někam na „vyšší vědomí“, ale právě na to, které ve své zaslepenosti často pokládáme za „nižší“. Jenže přeladit se na tuto frekvenci nám často může pomoci víc než pochybné duchovní praktiky (samozřejmě nejsou všechny pochybné, mnoho je velmi přínosných, ale opravdu poznáte ty správné, když je vám zrovna těžko a zoufale hledáte pomoc?).

Můj čtyřnohý učitel

Zvířata se se svojí „vysokou citlivostí“ musí vypořádat velmi efektivně, protože jinak by nemohla fungovat. Není to žádná odchylka, je to jejich přirozenost, tak s tím tak pracují. Vezmete‑li mládě nebo divoké zvíře do prostředí, které nezná, je jistou dobu ve střehu, napjaté, reaguje na kdeco a nasává informace.

Ale zároveň je také všechny určitým způsobem vyhodnocuje a kategorizuje. A postupně filtruje ty důležité (pro něj ohrožující nebo naopak přínosné), na ty reaguje – a ostatní sebou prostě nechá jakoby prostupovat. Na nějaké úrovni o nich ví, ale vezme je na vědomí až ve chvíli, kdy se nějakým způsobem promění.

To, co vnímám jako jeden z největších problémů vysoce citlivých, se kterými pracuji, je právě časté přesvědčení, že když něco vnímají, cítí nebo o tom vědí, tak na to prostě musí reagovat: musí to nějak zpracovat, musí s tím nějak naložit. Jinými slovy – musí mít všechny ty kamery zapnuté pořád a ještě získaná data nějak zpracovávat nebo integrovat.

Vtip je v tom, že nemusí. A není to až tak těžké. Každý dokážeme některé jevy „vyignorovat“ – přestat poslouchat, když nás někdo nudí, přehlížet věci, které nás nezajímají, nebo zapomenout na událost, na kterou se netěšíme. Jak tuto dovednost přenést do reality vysoce citlivých, to nás můžou naučit právě zvířata. Z našeho pohledu je řídí jen instinkty a prostě se starají o fyzické přežití.

Ano, jsme zase u toho: péče o fyzické tělo a o to, co nás bezprostředně drží naživu. Což jsou z větší části věci, které se odehrávají ve hmotě, nikoliv na úrovni ducha. Jíst, pečovat o sebe a své blízké, uklízet si kolem sebe, něco vytvářet rukama. Pracovat se zvířaty, pěstovat rostliny.

Je to přízemní? Ano, je. A o to přesně jde. O rovnováhu. Pokud vnímám spoustu věcí „venku“, musím také umět nacítit stejnou rozmanitost uvnitř. Co se v tomto tedy mohu naučit od svého čtyřnohého přítele nebo propojením se svou „zvířecí duší“?

• Že vlastně o nic nejde. Vědomí, že se nám neděje nic výjimečného a že toho možná pořád vnímáme míň než srna na louce, je dost úlevné, i když ne moc přívětivé pro naše ego.
• Že život se děje tady a teď. Je to, co vnímám, momentálně pro mě nějak přínosné? Pomáhá mi to posunout se dál nebo pohnout s tím, s čím zrovna bojuji? Nebo to alespoň přináší nějaké potěšení? Pokud ne, proč tomu věnovat pozornost.
• Jak uvnitř, tak venku. Pokud se chaoticky plácáte v množství vjemů, které vlastně jen pasivně nasáváte a necháváte se jimi ovlivnit, pak to, co vysíláte do okolí, je podobně chaotické. A vaše okolí vás tak vnímá. Ve vztahu k lidem to ještě můžete trochu napravit mluvenou komunikací, ale u zvířat nebo kytek vám tohle „fejkování“ neprojde. Vyžadují jasnost a fokus. S trochou nadsázky: pokud jste vysoce citliví a doma vám hynou rostliny, přestaňte číst chytré články o duši a naučte se udržet je naživu. Uděláte tím i pro sebe víc a přesně na té ne‑racionální úrovni, kterou se potřebujete naučit zvládat.
• Starost o sebe. Znovu. Všimněte si, kolik času zvířata tráví péčí o sebe. Jídlo, spánek, očista… Není to důležité jen kvůli zaměření pozornosti na sebe a vycentrování se, ale také proto, abychom dovedli dobře odhadnout, co si můžeme dovolit. Mnoho vysoce citlivých žije i na fyzické úrovni velmi vyčerpávajícím způsobem. Stejné přetížení jako na mentální úrovni vykazují na úrovni fyzické, byť nemusí jít vyloženě o explicitní fyzickou námahu. Ale jejich tělo si prostě neřekne o pozornost dřív, než je nějaký problém. A přitom by to – s citlivostí sobě vlastní – mohli odhalit daleko dříve.

Vysoká citlivost může být dar i prokletí. Ve skutečnosti není ani jedno, to jen my si vybíráme, jak k tomu přistoupíme. Samo o sobě je takové nastavení neutrální a vlastně běžnější, než si myslíme. Proto jsou to často obyčejné a přízemní věci, které mají největší potenciál pomoci. Naučit se s tím pracovat znamená začít využívat opravdu naplno svůj potenciál a fungovat v souladu se sebou, ne proti sobě.