Roztáhnout znovu křídla

Před více než dvěma lety jsem sdílel, jak obrátit truchlení z konce vztahu v náš prospěch a vidět v tom příležitost. Teď jsem zase na začátku. Sedím u stolu, v pozadí hraje klavír a já se koukám do spících Strašnic. Přišel jsem o vztah zrovna ve chvíli, kdy jsem se ho snažil nejvíc zachránit. Nechtěl jsem pravdu slyšet – nebo si ji jen nechtěl připustit? Proč bych v tom zůstával, kdyby to nemělo smysl?

„Protože se bojíš být sám,“ odpověděla mi klidně maminka. Byl to jeden z těch hovorů, kdy jsem se právě s něčím trápil. Nebo někdo trápil mě. Zdálo se to jako jednoduché vysvětlení, ale trvalo dlouho, než jsem si to byl schopen připustit. Ale pak jednou…

Hlava mi pulzovala vztekem. Cítil jsem horkou vodu rozlévající se po mém hrudníku, nemohl jsem dýchat. Krk se mi sevřel vztekem a mozek bojoval o kyslík. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu, ale čím víc jsem se snažil uklidnit, tím víc jsem se rozčiloval. Mnohdy jediným řešením bylo odejít z bytu a vydat se k řece, poslouchat racky a snažit se agresi vydechnout z těla. Ne vždy to ale byl vztek, co mi trůnil na ramenou. Někdy to bylo zklamání, smutek, lítost, osamělost.

Zase jsem se musel učit poslouchat, že se mi něco daří a že moje práce má smysl.

Bylo by mylné myslet si, že celé dva a půl roku byly špatné. Naopak, zažívali jsme společně momenty bouřlivého smíchu, vzájemného lechtání v posteli až do vyčerpání sil, dlouhé procházky spojené s debatami a lamentováním. Snídaně v kavárnách, kde jsme spolu jen tiše seděli, četli si a prstem píchli tam, kde se měl druhý začíst.

Hezké momenty jsou ale ošidné v tom, že nás dokážou snadno oslepit. Je pak těžké uvědomit si, že cena, kterou platíme za tak vzácné štěstí, je prostě příliš vysoká.

Vztah, ve kterém není dobře

Ze začátku to vypadalo, že odlišné věci vytvářejí prostor pro vzájemnou inspiraci. Jiná kultura spolu s jazykovou bariérou k pohodě ale nepřispívala. Zápasil jsem s větrnými mlýny, den za dnem, s nadějí, že se třeba něco změní. Třeba se jeden večer nepohádáme, nebo že jednou přežijeme víkend v klidu. Naučil jsem se v této válečné zóně pohybovat s opatrností špióna a jen čekal, odkud přijde zásah tentokrát. A změna nepřicházela. Nepřicházela dlouho.

Co to znamená, když si představuji život bez svého partnera, a cítím při tom úlevu: Na konci lásky

Trpěl jsem bolestmi hlavy, nemohl dobře spát a ráno se probouzel jako praštěný palicí. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost, ale něco ze mě vysávalo energii, bralo mi elán a kreativitu.

Pokrok přineslo nové zaměstnání, ve kterém jsem našel uplatnění a pozitivní reakce na svou práci. Zase jsem se musel učit poslouchat, že se mi něco daří a že moje práce má smysl. Chodil jsem domů s malým tajemstvím, do práce jsem se vracel jako do svatyně, kde je klid od pozemských problémů.

Přednáška 24. října 2024