Rozpomenout se na život v sobě

Necítím většinu emocí, napsala nám do redakce třicetiletá Koko. Jediné, co cítím, je strach, úzkost, vnitřní neklid a vztek. V dětství jsem byla fyzicky i psychicky týraná ze strany rodičů, později se přidala šikana ze strany spolužáků. Trávila jsem celé dny sama. V té době jsem plíživě začala ztrácet emoce, aniž bych si to uvědomovala. Pravděpodobně bylo lehčí necítit než žít v pekle s celým citovým rejstříkem.

V současnosti bych mohla být šťastná, mám empatického láskyplného přítele a práci, ve které jsem spokojená. Mám i pár přátel, na které se můžu spolehnout. Vztahy v rodině se urovnaly, rodiče si i do jisté míry přiznali chyby, jsou teď lepšími lidmi.

Ve mně ale zůstal jen vnitřní chlad. Lidi ve mně nevyvolávají skoro žádné emoce. Pořád si vzpomínám, jaké to bylo plně prožívat emoce, a vím, že jsem ochuzená. Život je bez barev, chuti a tepla. Odbornou pomoc mám. Co ale můžu já osobně udělat pro to, aby se emoce vrátily?

Takto jasně formulovaná otázka ukazuje na to, že už jste ušla kus cesty a máte za sebou už velký čas přemýšlení o sobě. S odpovídáním začnu trochu zeširoka: rozvinu věci, které už čtenáři Psychologie.cz dost možná znají, ale přidám drobnosti, které mohou vést k jinému náhledu a případné změně.

Stává se, že lidé zažijí traumatizující situace: jednorázové, jako vlakové neštěstí, autonehoda, jednou na ně někdo hodně křičel, či opakující se – dlouhodobé týrání psychické a fyzické, šikana, přítomnost u fyzického napadání matky… Tyto situace u člověka vyvolaly masivní prožívání stresu a on je tak nebyl schopen integrovat. Vyžadovaly totiž od organismu, aby vyvinul obrovské mentální a fyziologické úsilí.

To, co se v těle člověka odehrávalo, je důležité pochopit, protože porozumění je součástí dostatečného zvládnutí a integrace traumatu.

Jak vzniká trauma

Zažívá‑li člověk náročnou situaci, malá část limbického systému (amygdala) spustí varovný signál a začne organismus připravovat k nabuzení vyplavením hormonů kortizolu a adrenalinu k možnému útěku nebo útoku. Třetí reakcí na stres je takzvané zamrznutí. Jde o stav, kdy člověk nedokáže nebo nemůže reagovat a zůstává paralyzovaný. Do těla se stále vyplavuje kortizol a adrenalin.

Pokud se situace v čase nadále odehrává, tělo dá pokyn k dalšímu kroku a tím je uvolnění hormonů morfinu a ketaminu, které mají za úkol stresovou reakci pozastavit, aby člověk stres již nemusel v těle pociťovat a od situace se oddělil. Již se ho netýká. Tento proces se nazývá disociace a pomáhá k psychickému přežití. Během celé této doby je amygdala stále ve stavu ohrožení.

Nedochází ale ke zpracování této události jinou částí mozku (prefrontální kortex, Brocova oblast) delší kognitivní cestou, která umožňují situaci popsat, dát ji do souvislostí, zařadit do vzpomínek, a tedy integrovat. Zůstává tak nezpracovaná, a jak se někdy říká, zablokovaná. Pokud k tomuto procesu integrace nedojde, situace je někde stále živá, se stejným nábojem, po třiceti či padesáti letech.

Určitá část člověka však pokračuje v životě dál. Tato část se chová navenek běžně. Umožňuje studovat, pracovat, mít děti, zkrátka funguje. Jde navenek o „zdravou“ část, která je spíše racionální. Pak je tu ale druhá oddělená část – emoční, která nás zajímá.

Nechci to znovu zažít

Někdy se lidé domnívají, že symptomy, se kterými přicházejí a které vznikly emočním oddělením (deprese, panické ataky, obtíže spojené se sebevědomím, mezilidskými vztahy, chronická únava, pocity derealizace, depersonalizace), lze vyřešit pouze povídáním, a tedy sdílením jen té první, racionální části. Je to pochopitelné. Kontakt s emoční částí je nebezpečný.

Stává se, že někdy ani psychoterapie nedokáže člověka přimět se k této části přiblížit. Ten odchází z terapie ve chvíli, kdy se začne vytvářet blízký vztah. Opouští terapii, protože se nechce vracet do minulosti, ale řešit bolest hlavy. To, co člověk nechce pocítit, vědět, vybavit si, je mnohem horší než symptomy, ve kterých je nevědomě schovaný. Čím větší stresy zažíval, tím více disocioval. Někdy lidé o vztahu obou částí vědí nebo alespoň tuší, že existuje, někdy vůbec.

V minulosti mohlo jít o jeden negativní zážitek. Rodič na mne křičel, a tak v podobných situacích budu reagovat úzkostně. Jde o vzpomínku, kterou lze vědomě vyvolat a zpracovat a není součástí celé osobnosti.

Někdy jde o více oddělených negativních zážitků, které se stále opakovaly v čase. Jde o více navzájem nepropojených emočních částí. Bude tam dvouleté dítě, které zažilo dlouhodobější hospitalizaci, sedmileté dítě, které zažilo ztrátu pozornosti, protože se všichni začali věnovat nově narozenému sourozenci, a dítě desetileté, které zažilo rozvod rodičů. Bude tam část smutná, část opuštěná a zdevastovaná, naštvaná a bezmocná. Tyto části nejsou propojené a vědomě dostupné. Aktivují se samovolně, bez porozumění a v životě jedince tak způsobují obtíže.

Chyběl‑li dítěti celkově bezpečný vztah, bylo vystaveno týrání, šikaně, zanedbávání, opuštění, je jeho „zdravá část“ velmi křehká a emoční je o to silnější. Člověk je tak především tou bolestí, křivdou a chaosem a terapie tak trvá déle, protože je potřeba zažít dlouhodobě bezpečný vztah s druhým člověkem. Čím bohatší je na zkušenosti a zdroje první část, tím lépe je možné trauma zvládnout.

Úzkost a disociace

Co udržuje disociovanou část oddělenou? Jaké mechanismy se tu spouštějí? Hlavním problémem, proč je člověk oddělený od prožívání určitých svých částí, je strach a stud. Jak bylo řečeno, člověk odpojí část sebe, ale v určitých chvílích se emoce mohou znovu aktivovat, když něco připomene traumatický zážitek. Pocítí například úzkost při kontaktu s určitým člověkem, situací, prostředím a probudí se v něm dítě, které neví, co s tímto pocitem udělat.

Schopnost těmto situacím odolávat byla dříve zničena šokem. Na místě se tak vytvořily mechanismy k přežití: disociace, fragmentace osobnosti, extrémní znecitlivění násobené například potřebou myslet na druhé, které ale neumožní prožívat sebe. Tím se trauma znovu opakuje. Často je s traumatem spojen pocit zodpovědnosti za to, co se stalo, protože o tom měl někomu říct, měl víc křičet, bránit se, říct to rodičům hned.

To vše ale souvisí s nepochopením, co se tenkrát odehrávalo uvnitř něho samotného. Nejzazším způsobem obranného mechanismu je přijetí nepřijatelného, které člověku znemožní svou energii znovu nalézt. Odmítnutí či popírání toho, co se dělo, vede k absenci smyslu. Něco chybí, ale přesto se to děje. Toto osamění může vést až k autodestruktivnímu chování, tedy zničení toho, co neexistuje ve vědomí.

Co s tím?

Konečně se dostáváme k tomu, na co se Koko v dopise ptá. Jak udělat, aby mohla znovu prožívat? Základem je nalézt vhodné prostředí, které člověk dříve nezažil. V bezpečí je pak možné po malých krůčcích znovu najít sebedůvěru. Nejde o to hledat cosi schovaného či nějakou záchranu u druhého, ale za jeho doprovodu hledat smysl svého prožívání a reagování.

Může tomu pomoci psychoterapie, která se zaměřuje na celého člověka, na jeho myšlení, emoce, ale i tělesné prožívání. Může jít i o skupinové sdílení, arteterapii, pohybově taneční terapii, tedy přístup, který pomáhá integrovat pocity, emoce, které například pohyb nebo obraz vyvolává.

Nejde o to se zaměřovat na traumatickou událost, ale na to, co jí stále slouží, udržuje ji a sytí. To, co se vytvořilo k přežití, je možné prožít v kreativní činnosti, zažívat nepříjemné pocity v jejich naředěné podobě za podpory druhého, který jim dává jiný smysl v jiném kontextu, třeba skrze symboly.

Není vždy potřeba slov. Nejde o to se rozpomenout, ale vytvořit představu, kterou lze formulovat svým způsobem, již bez velkých obran. Je možné vše skládat po malých částech, nepřímým prožitkem (ve snu), ve fiktivní situaci. To, co se zaseklo, se tak může dát pomalinku do pohybu a vytvořit něco nového. Je také dobré hledat v sobě pretraumatizované já, pozitivní vzpomínky a emoce. Rozpomínat se na život v sobě.

Shrnu‑li nyní vše svou racionální částí mozku, traumatizovaný člověk se potřebuje naučit vydržet kontakt s emocí, neoddělit se a emoci zvládnout cestou delších nervových drah v mozku, kdy máme náhled na to, co se s námi nyní děje, co by se dalo udělat, jak se zklidnit, vnitřně se podpořit, uvolnit tělo, zkrátka emoci zregulovat tak, aby nebylo potřeba z ní zažívat následný další velký strach a nepřiměřenou reakci.

Je potřeba pomalu zjistit, jak se cítí tato oddělená část v určitých situacích. Naučit se vnímat a v sobě v klidu rozpoznat spouštěče (pocit v těle, prostředí, rozpoložení, pach, barvy) a to, že se už blíží hranice, kdy je toho moc, kdy člověk cítí, že se opět odpojuje a reaguje postaru. To všechno chce čas, klid a trpělivost.

Na závěr je potřeba říci, že obtíže, které traumatizovaný člověk má, jsou normální vzhledem k situacím, které dříve prožíval. Už jenom toto uvědomění může člověku pomoct a může být velkou úlevou. Lidé se na traumata druhých do hloubky neptají. Traumatizovaní ale potřebují a někde hluboko chtějí, aby se jich na to někdo ptal a aby našli někoho, kdo bude ochoten toto vědět.