Rozchody v éře Facebooku

Nedávno mi jeden klient sdělil, že se s ním přítelkyně rozešla na Facebooku. „Vůbec se nenamáhala mi nějak vysvětlit, co jí na mně vadilo. Už se nechce setkat. Prostě konec. Vůbec tomu nerozumím, hrozně mě to štve.“

Setkání tváří v tvář druhému, kterého právě opouštíme, znamená být s ním ještě jednou v určité blízkosti. Ve chvíli, kdy se jeden z partnerů rozhodne vztah ukončit, už ho tato blízkost zatěžuje. Jde o možné emoce, vyjasňování viny. Pokud k takovému setkání ale nedojde vůbec, vztah není uzavřený. Vše se pak táhne mnohem déle…

Konec vztahu si vyžaduje určité zakončení, rituál. Ukončování je velmi individuální záležitost a je dobré dát tomu dostatek času. Někdo to zvládne rychle, někdo potřebuje čas a pomalé vzdalování se. Často tomu napomáhají SMS zprávy, které opuštěný partner ještě chvíli posílá a pak postupně i z tohoto kontaktu odchází.

Potřeba pomalého vzdalování je mnohdy spojena s potřebou vědět, že ten druhý tady pro mě stále ještě trochu je, že mne neodsoudil definitivně. Dává mi šanci se vzdalovat podle vlastních možností a se ctí. Způsob rozchodu často poukazuje na kulturu předešlého vztahu. Opustit druhého je někdy spojeno se strachem, že nás okolí nějak odsoudí, že to sami nezvládneme, zkrátka s obavami z neznáma, což psychika vnímá jako velký risk.

Někdy nás tyto archaické strachy utlumí do takové míry, že zůstáváme dlouhé roky v destruktivních vztazích. „Šest let jsem čekala, než jsem se rozhoupala k rozvodu,“ říká šestatřicetiletá Martina. „Věděla jsem, že je nutné, abychom šli od sebe, ale vždycky jsem našla nějaký důvod, jak s ním ještě alespoň trochu zůstat.“ Obvykle pak k definitivnímu rozhodnutí odejít ze vztahu pomůže nějaká vnější událost. Člověk je najednou schopen nefungující vztah nahlédnout zvenku coby pozorovatel a ze vztahu v klidu odejít.

Nemůžu bez tebe dál existovat

Nejtěžším strachem spojeným s loučením je pocit úzkosti, že bez druhého dál nemohu existovat, psychicky nebudu, zemřu. Tyto pocity mají své kořeny v minulosti. Narodili jsme se nedokonalí, závislí na okolí, na které se spoléháme. Vztah s matkou či jinou pečující postavou nám pomáhá se pomalinku stavět na vlastní nohy. Nevíme, jak bychom to zvládli úplně sami. Právě odtud pramení nelibé pocity z loučení.

Rozchody vždy oživí dřívější schémata opuštění nebo ztráty. Někteří z nás jsou zde citlivější než jiní.

Nové technologie nebyly pravděpodobně vyvinuty s úmyslem reaktivovat v nás vztahovou závislost, nicméně u většiny z nás úspěšně brnkají na příjemné pocity blízkosti s druhými lidmi. Při ukončování vztahů to ale může být problém. Je mnohdy těžké druhého nekontaktovat. Právě zde se objevuje úzkost z pocitu vydělenosti a náhlé existenciální samoty.

Petra (32) po rozchodu s partnerem, se kterým žila osm let, prožívá velmi těžké období. Ačkoli rozchodu s přítelem předcházela společná dohoda o ukončení, musí mu neustále psát textové zprávy, sledovat jeho aktivity na Facebooku či ho náhodně potkávat. „Je to pro mě obtížné si představit, že s ním už nemám žádný kontakt, nemůžu mu ani napsat, nic…“

Rozchody vždy oživí dřívější schémata opuštění nebo ztráty. Někteří z nás jsou zde citlivější než jiní. Stává se to častěji v případech, kdy dítě nezažilo dostatečně bezpečné vztahy, ve kterých by si bylo jisté, že pro své rodiče stále existuje, a to ať s nimi, tak i daleko od nich. Chybí mu pak pocit identity a autonomie. V dospělosti stále zůstává v určité formě závislosti.

Přednáška 24. října 2024