Rozchod s narcisem

Pohádková Kráska je popisovaná jako milá, hodná, krásná, pracovitá a (jak my už víme) poněkud naivní a důvěřivá osoba se sklonem myslet si o sobě taky trochu narcistně, že je schopnější než ti druzí. Doma je trošku pod nadvládou sester. Jako jediná pomáhá tatínkovi v hospodářství a podobně, tatínek ale často není doma. Můžeme si domyslet, že Kráska je klasický empatický a kodependentní potěšitel druhých.

O matce není řeči, je minimálně emočně nepřítomná. Jak už to v pohádkách bývá, nepřítomnost dobré pečující základní vztahové osoby je typickým podhoubím hrdinského příběhu – jinak by se do toho lidi vůbec nepouštěli. Kdo vztahové bezpečí zažil, rád se jej drží a i podvědomě je vybaven k tomu vytvářet je rovnou, bez hrdinských příběhů.

Malá poznámka: Uvedená označení mohou vystihovat jak muže, tak ženy. Pro přehlednost se v popisu držím gramatického rodu.

Potěšitel druhých (empatický člověk, empat, people pleaser) plní druhým jejich potřeby, pomáhá nezištně a s radostí. Bývá vnímavý k pocitům a potřebám druhých a je rád, když jej druzí potřebují. Má ale také svoje vlastní stíny.

Prvním je kodependence, vztahová závislost na potvrzování vlastní hodnoty druhým člověkem. Dalším stínem je minimálně to, že se se vyhýbá konfrontacím a má potíž přečíst a vyjadřovat svoje potřeby, neboť jeho pozornost se obrací navenek. Je pro něj těžké postavit se za sebe, mluvit za sebe a nastavovat hranice.

Jako dospělý je potěšitel druhých rád sám – svět je přehlednější –, ale mysl při tom neustále vytváří negativní myšlenky, co je ještě potřeba udělat, stihnout a samota překáží a nese s sebou smutek. Těžko důvěřuje ve vztazích, mívá za sebou řadu zklamání. Tvrdě pracuje na nastavení důvěry a bezpečí a vyhýbá se ohrožení a konfrontacím. Hluboko uvnitř se cítí nemilovaný a ví, že ocenění může dosáhnout pouze úsilím, prací a úspěchem.

Má vysokou míru kompetence, ale snadno jej vyvede z míry, pokud to někdo zpochybní. Podvědomě ví, že druhé zajímá, jen pokud plní jejich potřeby. Je k sobě tvrdý a nemůže se spokojit s tím, čeho už dosáhl, protože se mu stále nedostává toho, co považuje za podstatné – lásky, respektu a přijetí. Často má slabou imunitu nebo autoimunitní onemocnění, různé bolesti. Za všechno obviňuje sebe, tak byl vychován, a má sklon omlouvat druhého.

Typický bývá nízký pocit vlastní hodnoty – nejsem dost dobrý, nejsem dost dobrá. I když je dosaženo kariéry, majetku, vzdělání, ocenění, zůstává přesvědčení, že pod tím vším jsem ten, kdo prohrává, jsem jen podvodník. Pokud se podaří, že by oběť mohla být alespoň v náznacích přijata, nechá se pohltit vztahem – rozpustí se ve fázi idealizace, vidí partnery, přátele či spolupracovníky falešně jako lepší, než jsou.

Kvůli vztahu nebo v touze patřit do party ustupuje z osobních hodnot a zvyklostí, toleruje nepohodlí ve vztahu či v práci ve jménu získání lásky, ocenění, přijetí. Může se u něj projevovat nejistota v klidu, zaměněná za pohrdání pohodlím. Dokazování, že je ve mně víc, než si druzí myslí. Naděje, že si oběť vydře přijetí a ocenění snahou. Dokazování lásky děláním kompromisů, i když se mi to nezdá nebo to není příjemné.

Ostatní lidé cítí a všímají si, že za jeho laskavostí, nasazením a vstřícností je něco víc než jen laskavost a vstřícnost, vnímají skrytou hlubokou potřebu. Cítí, že potěšitel potřebuje něco získat. Pomoc druhým sám nabízí, i když ho ještě nikdo nepožádal. Bere si zodpovědnost i za to, co je práce a povinnost druhých.

To ostatní lidi dráždí jednak tím, že jim to zvyšuje standard: aby mu stačili, museli by se změnit, být takzvaně lepší. Málokdo má k tomu motivaci, většina lidí je se sebou spokojená a toho, kdo jim narušuje sebeobraz, prostě vyloučí. Ale když se empat nabízí, rádi toho využijí, proč si život neulehčit. Ke zneužívání je jen krůček, ale empat tento druh zájmu ještě stále vykládá jako důkaz přátelství či vztahu.

Když empat potká narcise

Narcis na blízkost takové osoby reaguje zájmem. To je to pravé palivo a výživa: někdo, kdo nezištně dává. Někde hluboko je skutečná psychologická a vývojová potřeba narcise zažít naplňující vztah a milující, oddanou matku, na kterou se ale ve skutečnosti zlobí, že mu nebyla k dispozici. Proto se pokouší objevenou úžasnou bytost dostat pod svůj vliv a podmanit, konzumovat a posléze podrobit si ji čistě z radosti z moci.

Úžasná bytost jej nevyhnutelně zklame prostě proto, že je člověk. Narcis pak „oprávněně“ dává průchod svému historickému hněvu, který ve skutečnosti patří rodičům. Hranice už pak zkouší a narušuje čistě ze zvědavosti, co se všecko dá druhému udělat, než se začne bránit. Obvykle proto, že v dětství dostával hranice příliš tvrdě – nebo naopak, jak už víme, žádné nebyly.

Odvrácená strana lidské zvídavosti vede ke zkoumání, až ničení (kdo z nás v dětství nerozmontoval budík!). Když se objeví výchylka, například bílá vrána nebo zvíře s třema očima, lidi začnou zkoumat, jak to funguje, co to vydrží. Začnou tomu dávat divná jídla, aby zjistili, jak to bude reagovat, a obvykle „to“ začnou trápit, protože jsou zvědaví, kdy se to bude bránit a jak.

Podobně se chovají děti ve škole k dítěti, které se vymyká, nebo spolupracovníci k někomu, kdo je příliš hodný. Tato empatická a potěšující bílá vrána obvykle vůbec neví, co se to děje a proč. Jak víme, „výzkumníci“ pak vyčerpanou a utrápenou výchylku obvykle zabijí, pohodí, vyženou nebo o ni přestanou jevit zájem.

Fáze rozchodu

Pořád opakuji, že pokud narcis opustí vás, i když se cítíte ztrápení a vyčerpaní, vyhráli jste! Pokud se pokusíte opustit vy jeho, můžete se setkat skutečně se zlou a destruktivní energií narcistického zranění. Rozchod s narcisem je nesnadný a má několik fází.

1. Fyzický odchod

U oběti se aktivuje především traumatická vazba. Osamělost prožívaná do hloubi duše a do morku kostí – touha někam patřit, být konečně v pořádku. Následuje pocit zatracení v každém možném ohledu. Hluboký pocit žalu ze ztráty spojení vyvolává primární dětský strach z opuštění, ztráty až ztráty existence, pokud mě moje základní vztahová osoba nevidí a nepotvrzuje, že existuju. Partner narcise po rozchodu potřebuje všemožnou péči druhých lidí, přátel, rodiny (ta je bohužel často na straně narcise), terapeuta, terapeutické skupiny.

Pokud vás narcis i v tuhle chvíli v rozchodu podporuje, tak jen proto, že mu ještě k něčemu jste. Účelově. Kodependentní člověk se cítí nevnímaný, nestabilní a frustrovaný, ale zůstává nebo se vrací ze strachu ze samoty a v nízké sebedůvěře. Při setkáních se narcis obvykle předvádí, abyste věděli, o co jste (vlastní hloupostí) přišli a jak skvěle jste se mohli mít, kdybyste zůstali.

2. Přerušení a ukončení kontaktu: NO CONTACT

Ve vztahu s narcisem jde kvůli traumatické vazbě, jak jsme si psali dříve, o formu závislosti – na dopaminu a na endogenních opiátech. Odvykání má stejná pravidla jako abstinence od drog nebo od sebepoškozování. Úplná abstinence, žádné sociální sítě, žádné esemesky, ani když je vám smutno, žádný alkohol, čelit nutkavým myšlenkám na vztah a na svého narcise. Plánovat si činnost, setkání s lidmi, denní režim.

Pokud tohle narcis ví, do tří týdnů se vám ozve. Napíše něco hezkého a jste zase v háji, začínáte znova. Doporučuje se alespoň neodpovídat. Obvykle stav odeznívá kolem tří měsíců, než se mozek dostane z rauše a začne fungovat normálněji. Proč trvá tak dlouho, než se člověk zotaví? Protože jde o zradu.

S psychopatickým narcisem se dostanete do fáze, kdy zjistíte (on se postará, abyste se dozvěděli), že všechno bylo připravené a plánované za účelem vás využít. Sliby a lichotky, které byly tak sladké, že vypnuly intuici i rozum, vedly k neadekvátnímu otevření se, vznikla naděje na skutečně intimní vztah.

Došlo k překračování hranic, které by kodependentní potěšitel druhých nikdy záměrně neporušil. Zrada, která podrazí víru v lidskost, trauma, které útočí přímo na základní potřeby někam patřit a být součástí. Nejtěžší je důvěřovat, že toto řešení, rozchod a „no contact“, je dobré a přínosné.

3. Emoční odpoutání a odpuštění narcisovi i sobě

Tady už se dostáváme na vyšší level. Může pomoci, pokud jdeme do terapie, kde se dozvíme o našem původním rodinném zázemí, o našich vlastních strategiích přežití a chování, které vedly k tomu, že jsme narcise zaujali. Můžeme porozumět tomu, co se dělo – jak se stalo, že jsme vstoupili do vztahu, ve kterém jsme od začátku věděli, že je „něco špatně“. Proč jsme neposlouchali svou intuici a uvěřili jsme sladkým příslibům.

Můžeme si něco přečíst o narcismu a pochopit, že pokud náš narcis nebyl psychopaticky krutý, neubližoval nám vědomě, ale kvůli svému posunutému pohledu na svět, kde emoční nespokojenost dává pseudoprávo trestat a být nesrozumitelný. Můžeme porozumět, jak se mu stalo, že pro svoje přežití potřeboval vyvinout právě tuhle strategii. Můžeme se smířit s tím, že jsme toužili po vztahu tolik.

Těžko se odpouští tam, kde se narcis neomluví a odpuštění nežádá, ale můžeme odpustit sobě, že jsme to neuměli lépe. Když projdeme odvykacím stavem a vybudujeme porozumění pro nás samotné, můžeme začlenit příběh s narcisem do našeho životního příběhu a poučit se, najít tu zkušenost, kterou jsme takto získali, a ocenit, že jsme to přežili.

Neustále je potřeba si připomínat, co jsou zdravé hranice ve vztahu a dbát o ně. Těžké dětství, stres v práci, špatné minulé vztahy, chřipka ani premenstruační syndrom nikomu nedávají právo zraňovat druhého. Zdravý vztah z člověka neudělá beztvarou hmotu definovanou zvenku. Umožňuje být v klidu a ve spokojenosti sám se sebou, být sám sebou a doma odpočívat, mít své koníčky, přátele… Doporučuje se číst už v této fázi méně o narcismu a více o zdravých hranicích, trénovat asertivitu, emoční čtení sebe.

Téma hranic a kapacity

Empatický potěšitel má problém v tom, že se stále nechává definovat zvenku. Jeho hodnotu mají určit a uznat ostatní. To je přenesení konfliktu z dětství do současnosti. Jako by to, co se mělo stát tehdy a jinde – co měli udělat rodiče z lásky a jen tak, prostě proto, že jste jejich – měli dokončit jiní lidé. Dát pocit patřičnosti, cennosti, smyslu existence. Když se to nestane, empat všechny omluví a začne se snažit ještě víc.

Špatná zpráva je, že není možné, aby vývojovou práci místo rodičů dokončil partner. Zdravý partner bude chtít někoho, kdo mu bude partnerem, s kterým budou nejen sdílet, bavit se, ale taky vyjednávat, mít konflikty a řešit je, a ne někoho, kdo bude jen k dispozici a kdo se nechá využívat.

Abychom mohli být dobrými partnery, je naopak potřeba mít hranice, nedůvěřovat slepě, otevírat se tak akorát a velice postupně a dbát na svoje emoční i fyzické potřeby. Abychom o nich spolu mohli dospěle a zrale vyjednávat.

Pozor na ty, kteří nám v počátku vztahu takzvaně vlezou do hlavy a vyplňují přání, která ještě nebyla vyslovena prostě proto, že nevíme, co si přát, krom blízkosti. A cíleně nás oslňují zážitky, vynalézavostí a tak dále. Takže si ani nevšimneme a jsme oslnění a logicky nevidíme nalevo napravo.

Dobrá zpráva je, že se s tím dá něco dělat. Je možné pracovat se svými hranicemi a se svou kapacitou. Pracovat s obrazy rodičů v sobě a s tím, co jsme zvnitřnili, co bylo vloženo a přijato.

Jak vypadají zdravé hranice?

• Dávat limit na to, jak dlouho bude trvat schůzka, jak často, kdy.
• Mít požadavky na to, kde se sejdeme a co se tam bude dít. Partner toto musí respektovat, musíme se spolu dohodnout.
• Vyslechnout, ale neřešit případné partnerovy problémy, dokud o to sám nepožádá (a i v tom případě raději sehnat dobrý kontakt než to dělat sami).
• Nesdílet všechny a tím méně traumatické intimní detaily z dětství, z minulosti, mít své soukromí.
• Nejít „ míli naproti“ ani „ míli navíc“, pokud nejste požádáni a není jasné, co z toho budete mít, proč byste to měli dělat (být si vědomi svých motivací).
• Vědět, o kterých tématech s druhými nechci mluvit a o kterých ano, a toho se držet.
• Odejít, pokud nejsou hranice respektovány.
• Máte právo říci ne nebo nesouhlasit, vyjádřit svůj názor.
• Máte právo nerozumět požadavkům.
• Vaše potřeby a vaše emoce jsou vaše a nikdo jiný je nezná, nerozumí jim a neví, že je máte, pokud mu to nedáte najevo nebo o nich neřeknete.

Co říci na závěr? Nikomu se neulevilo, pokud zůstal soustředěný na to, co dělá narcis. I kdyby šlo o to se mu vyhýbat. Cesta léčení vede zvenku dovnitř, směřuje k vybudování silného vlastního psychologického středu a dobrého vztahu k sobě. Z tohoto místa pak můžeme být skutečně dobrými partnery lidem, kteří jsou na partnerství připravení.

A co je dobré partnerství? Slovy Davida Boadelly, zakladatele mé milované biosyntézy: Zralý vztah je možné vybudovat, když se dva dospělí lidé dohodnou, že chtějí spolu vztah budovat, váží si sebe navzájem a myslí na potěšení a dobro druhého i svoje. Protože co je láska? Komplexní cit, který vyjadřuje schopnost a ochotu nechat se prostoupit druhým a zároveň zůstat v kontaktu a lásce sám se sebou.

V příštím krátkém dílu se podíváme na to, jak se stát sami sobě dobrým rodičem, abychom tolik nehledali potvrzení a přijetí u druhých.