Rozcestí duchovní pouti

Patří sem fenomény označované jako šamanská nemoc, vrcholné zážitky, probouzení kundaliní, mystické vytržení a stavy sjednocení, temná noc duše, zážitek blízké smrti a další. Některé z nich si zde stručně uvedeme.

Vrcholné zážitky

Jedním z typů psychospirituálního probouzení a krize jsou tzv. vrcholné, můžeme říci též mystické zážitky. Jsou to stavy silných vnitřních otevření, „osvícení“, pocitů sjednocení s přesahující silou. Dostavují se hluboké duchovní prožitky, ona různá vnitřní nahlédnutí, satori, stavy plné světla a míru, kdy máme na pár chvil pocit, že blána klamu je roztržena a my víme „jak to všechno je“.

Vrcholné zážitky mohou být zdrojem vnitřního zmatku, znejistění ohledně životních hodnot a vůbec celého dosavadního bytí.

Tyto prožitky mohou mít silnou transformační pozitivní energii pro náš život, mohou se stát „body obratu“ směrem k hlubokým vnitřním hodnotám. Často mají na naši osobnost a pojímání světa hluboký dopad.

Pokud člověka potkávají poprvé, navíc jedná‑li se o člověka, který nemá či neměl k těmto tématům doposud žádný vztah, mohou být též zdrojem vnitřního zmatku, znejistění ohledně životních hodnot a vůbec celého dosavadního bytí. V tomto rámci se může jednat o spouštěče psychospirituální krize, ovšem v principu jde o velice pozitivní zkušenosti. Jisté nebezpečí hrozí spíše po nich, kdy je vyšší pravděpodobnost inflace ega.

Inflace ega

Tento prapodivný termín můžeme jednoduše nahradit slovem nafoukanost, v rámci našeho tématu duchovní nafoukanost. Objevuje se často na počátcích naší cesty, když plní fascinace objevujeme možnosti vnitřního zkoumání. Někoho ovšem provází mnohem déle; speciálně hrozí po tzv. vrcholných zážitcích nebo když se člověku aktivují archetypální obsahy jeho vlastní psyché.

Psychologický termín arechetyp, který zavedl Carl Gustav Jung, označuje vnitřní vzorce, které jsou do značné míry společné nám všem. Během sebepoznání či i nezávisle na něm se mohou aktivizovat a zvláště pro nepřipravenou mysl může jít o těžko zvladatelný proces. Mezi klasické archetypy, „praobrazy“ patří např. Persona, Stín, Moudrý stařec, Matka, Animus (mužská stránky ženy), Anima (žena v muži) a mnohé jiné.

Může se z nás kupříkladu stát přemoudřelá osobnost, která vidí do hlubin, pobaveně se soucitným úsměvem shlíží na hemžení nevědomých lidiček a udílí moudré rady, kudy chodí.

V případě jejich vpádu do vědomí hrozí, že se s nimi člověk nevědomě identifikuje. To znamená, že jeho vědomé já ustoupí stranou, často do nevědomí (to je přesně v psychologickém významu ona inflace ega) a člověk začne žít skrze archetyp.

Může se z nás kupříkladu stát přemoudřelá osobnost, která vidí do hlubin, pobaveně se soucitným úsměvem shlíží na hemžení nevědomých lidiček a udílí moudré rady, kudy chodí. Přes tuto novou osobnost člověk žije, odtržen od méně zářivých, ale mnohdy autentičtějších částí sebe sama, které ovšem nikam nezmizí, ale zatlačeny do opozice, do stínu, probublávají často nepříjemnými projevy.

Inflace ega může nastat vlastně dvěma směry. Buď mentálním vnitřním nafouknutím, nebo je možný proces opačný, kdy zakoušíme naprostou nepatrnost svého já, sebe sama a přijmeme „za svou“ ohromnou skromnost – já přeci nejsem důležitý, to Bůh pracuje skrze mne. Oba tyto stavy mohou být spojeny s mesiášským, spasitelským, sebeobětujícím se komplexem.

Je to past, do níž může spadnout a často padá hledající na nelehké cestě sebepoznání. Pokud ovšem člověk upřímně a opravdově pokračuje, má dobrou šanci ji prokouknout, opustit naleštěný sebeobraz a výšiny bohorovnosti a stát se více uzemněným, realistickým.

Duchovní pýcha dříve či později přivodí pád, zhroucení slonovinové věže. Čím vyšší je, tím bolestivější.

Nemusí to být zprvu příjemné, ale tento proces vede k pravdivějšímu poznání sebe sama. Velmi nápomocní nám mohou být zkušení přátelé či přímo učitelé nebo terapeuti, kteří mají s těmito fázemi již více zkušeností a mohou nám poskytnout zpětnou vazbu, tolik potřebné zrcadlo.

Nejdůležitější je být k sobě upřímní a opravdoví. Duchovní pýcha totiž dříve či později přivodí pád, zhroucení slonovinové věže. Čím vyšší je, tím bolestivější. Často po zhroucení věže přichází temnější fáze naší cesty, setkání se stíny vlastní psyché.

Temná noc duše

Tyto oblasti a stavy, které velmi trefně a barvitě popisuje Thomas Moore, nás nepřekvapí barevnými obrazy, zážitky, vibracemi transformujících energií a dynamikou archetypálních obsahů. Spíše se jedná o odstíny černé a šedé, o nedozírné vnitřní pouště, setkání s temnotou vlastní psyché. Zde není naděje a veškerá naučená, načtená moudra jsou k ničemu.

Někdy tato fáze přichází po nahlédnutí, rozpadu „duchovního ega“, někdy v rámci procesu individuace mezi 28. – 35. rokem jako další vývojová fáze a z toho důvodu je možno ji chápat jako pokračování léčivého vnitřního procesu, ovšem subjektivně velice namáhavou a často bolestnou. Psychologicky je možné nahlížet tento děj také jako setkání se Stínem, ale bylo by omylem omezit jej pouze na tento archetyp, protože při temném období se často objevují témata, jež nejsou pouze ryze osobní.

Jedná se spíše o období, kdy je jakoby člověk vystaven vlastní nemohoucnosti a nedostatečnosti. V těchto obdobích převládá strach. A to ve všech svých různých podobách, intenzitách. Nezřídka to bývají úzkosti, někdy až panické.

Můžeme se pokusit tuto fázi chápat i tak, že se zde učíme jednomu z nejvyšších umění – umění odevzdání.  Protože zde nic moc jiného nezbývá. I zde se můžeme snažit cítit skrytý smysl tohoto procesu, důvěřovat mu, protože důvěra se pojí s odevzdáním, jakkoli je to obtížné. Je to jako dno propasti a nyní můžeme doufat, že cesta povede vzhůru.

Další typy psychospirituálních otevření

Přednáška 19. listopadu 2024