Rozbitý život
Člověk nedokáže žít s událostí, která nezapadá do smysluplného příběhu o něm samotném.
Optimisté se dají definovat jako lidé, kteří mají schopnost vnímat svůj život i přes chvíle zoufalství jako celistvé smysluplné vyprávění. Lidé s bolestnými a nedořešenými zážitky se nedokáží se svým životem ani sami se sebou identifikovat. Za jakých okolností mohou přepsat svůj příběh a dospět k pozitivnímu vyprávění o sobě?
„Ti, kteří nemají moc nad příběhem, který dominuje jejich životu, nemají sílu ho převyprávět, přehodnotit, dekonstruovat, vtipkovat o něm, jsou vskutku bezmocní,“ napsal Salman Rushdie. Vlastní životní příběh je pro každého bytostně významný. Co když je ale nějakým způsobem porušený?
Lidé milují příběhy. Ty nejsou zdaleka jen náhodně vynalezenou literární formou, kterou jsme si shodou okolností oblíbili. Všechny národy i příslušníci různých etnik si odjakživa vyprávějí příběhy, které bývají dokonce začleněny i do různých léčebných rituálů.
Bez příběhu, mýtů a historie neexistuje žádná země ani etnikum. Jsou pro společenství životně důležité, souvisí s identitou a pocitem sounáležitosti. Etnikum, které si nepěstuje příběh svého původu nebo je z něj násilně vytrženo, buď nepřežije nebo zažívá pozvolný rozklad.
Osobní příběh našeho života plní stejnou funkci. Příběhy máme rádi, protože jsou nejpřirozenější metaforou toho naprosto nejzákladnějšího – našeho života. Příběhy, stejně jako náš život, mají začátek, vlastní děj a konec. Dalo by se vzpomenout i na repliku ze sci‑fi seriálu Pán času: „Všichni jsme nakonec příběhy.“ Stojíme‑li nad něčím hrobem nebo držíme‑li v jedné ruce rodný a v druhé úmrtní list, vnímáme něčí ukončený příběh.
Kořeny našeho vyprávění
Stejně jako kniha se neobejde bez úvodu ukrývajícího indicie a ukotvení pro další děj, tak i k pocitu reálné existence a jejího smysluplného pokračování potřebujeme mít někde v mysli načrtnutý původ a začátek našeho života, našeho příběhu. Ten pak můžeme během života různě parafrázovat a přikládat mu nový význam.
Právě proto si prohlížíme rodinné fotky, pečujeme o hroby nebo procházíme kolem škol a domů spojených s naší minulosti. Tím, že zasazujeme sebe sama do pevných vnějších souvislostí, tvoříme svůj jedinečný příběh – svůj vlastní životní narativ a své autobiografické já. Možná ne nadarmo pojmenoval Gabriel García Márquez svou vzpomínkovou knihu Žít, abych mohl vyprávět.
Minulost zůstane naší součástí a potřebujeme s ní být v míru. Minulé vzpomínky působí jak na vědomé, tak na nevědomé úrovni. Na obou úrovních se pečlivě hromadí její fragmenty a my na jejich základě přizpůsobujeme své chování a predikujeme (někdy vhodně a jindy méně) budoucí události.
Přednáška 19. září 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..