Rovnováha vnitřní cesty

Dnešek je, asi jako každá doba, určitým způsobem nevyvážený. Zaměření na vnější materiální svět je markantní takřka ve všech oblastech života. Štěstí a spokojenost poměřujeme kupní silou, vlastnictvím věcí, majetkem. Finance, příjmy, DPH, HDP… Jako každá nerovnováha, i tento stav vyvolává potřebu vyvážení. Ačkoli je hmotné zajištění důležité, nejedná se zdaleka o to jediné, o co tady na Zemi jde. Jsme bytosti komplexní, mnohaúrovňové. Máme různé potřeby, jak fyziologické, tak sociální a psychospirituální. Hlavně po těch posledně jmenovaných je zde velký hlad, protože k jejich naplnění nám kupodivu nepomůže ani nový dům, ani auto, ani tučné konto, nejnovější mobil, iPod nebo úchvatná kariéra. Hledáme něco „vyššího“, smysluplnějšího, co nás skutečně naplní. Hledáme sebe sama. A trh nám vychází vstříc.

Žíznícím duším se nabízí celá škála možných i nemožných alternativ, kterak tohoto „vyššího“ dosáhnout. Během posledních dvaceti let se vynořila záplava kurzů, seminářů, zasvěcení, poradců, léčitelů, lektorů a guruů. Většinou formou jednorázových seminářů – obvykle víkendových kurzů – jsou zprostředkovávána moudra starých kultur i nových směrů sebepoznání.

Lidé často jako motorové myši běhají z jednoho na druhý, od Indiánů k buddhistům, od reiki k andělům, od rodinných konstelací na terapii tmou. Jedna úžasnější akce střídá druhou. Přitom po čase často cítíme zase frustraci a nenaplnění. Svedeme to na okolnosti – nebyl to přístup pro mě, učitel nebyl dostatečně osvícený, příště musím zkusit támhleto…

Povrchnost, klipovitost, důraz na rychlá a pokud možno snadná řešení přešly i do sebepoznávací sféry.

Nová hračka

Samozřejmě zjednodušuji, ale jde mi o to ukázat, že rysy dnešní doby jako jsou povrchnost, klipovitost, důraz na rychlá a pokud možno snadná řešení přešly i do sebepoznávací sféry. Navíc míváme velice nerealistická očekávání.

Je to asi i přirozený stav. Cestu k různorodým přístupům k sebepoznání si většinou objevujeme sami, takže jsme často jako malé natěšené děti. Moc, moc chceme novou hračku. Když ji dostaneme, chvíli si s ní zaujatě hrajeme, ale po chvíli buch bác, kohout letí do kouta a my chceme něco jiného, nového, mystického, zářivého, tajemného.

Bezpochyby ale též přibývá lidí, kteří si uvědomují, že Řím nebyl postaven za den, že rychlá řešení často přináší jen krátkodobý výsledek a změnu. Snaží se spíše o komplexní a plynulý rozvoj než o honbu za zážitky.

Zažité, automatické a často sebe a okolí destruující vzorce jsou natolik zažrané, že pár kurzů s nimi příliš nepohne.

Umění žít dobře

Jako každá cesta, i sebepoznání má své fáze. Prvotní nadšení střídá často stejně hluboké rozčarování. Pokud to po něm nevzdáme, může přijít realistické hodnocení možností cesty, ale hlavně nás samotných. My sami jsme totiž stále a pořád východiskem a hlavním předmětem sebepoznání.

Sebetajemněji, mystičtěji, cizokrajněji se tvářící cesta neudělá nic víc než kolik dovolí naše odhodlání, trpělivost, důslednost, pokora, naše dispozice, závislosti, zátěže. A někdo máme zkrátka naloženo více, jiný méně.

Přednáška 24. října 2024