HOMEPAGE   FETCHER
« Homepage
Publikováno 11.07.2023

Rodové vzorce

Někdy ani nevíme, jak moc máme narušené vnímání, co je normální a přijatelné.

Je to pár dnů, co jsme s partnerem jeli autem po Praze. Když jsme zastavili na červenou, z auta před námi vyběhla hystericky křičící žena, vběhla do zahrádky blízké restaurace a začala se schovávat mezi lidmi. Za chvíli vyběhl z auta muž, přiskočil k ženě, chytil ji pod krkem a táhl ji za vlasy zpět do auta. Všichni přihlížející stáli jako opaření. Žena hrozně křičela. Dva duchapřítomní muži, z kterých už asi opadl prvotní šok, jí přiběhli na pomoc. Muž držící ženu začal řvát, ať je nechají, že je to jeho žena, že si spolu jen něco vyříkávají, a zatáhl ji zpět do auta. Já jsem mezitím zavolala policii. Nevím, jak příběh dál pokračoval, a pro dnešní článek to není důležité. Důležitá je otázka, kterou můj zaražený muž vyslovil, když se situace zklidnila: „Jak se takhle může někdo k někomu chovat?“ Jak je možné, že některé vztahy jsou harmonické, zatímco jiné sklouznou do násilí a chaosu?

Já sama vnímám ve svém životě silné rodinné vzorce – občas mám pocit, jako bych hrála roli svých rodičů a žila jejich život. Můj partner se živí úplně stejnou prací jako můj otec, já jsem po mámě psycholožka, stěhujeme se do našeho rodného města do podobného domu.

A možná to tak má trochu každý. Narodíme se a postupně si osvojujeme představy o životě. Od začátku si vtiskujeme představu, co je vlastně „normální“. A normy se napříč rodinami velmi liší. Pro vysvětlení si vypůjčím koncept sociálního učení Alberta Bandury.

Sociální učení v běžném životě

Představte si rodinu, kde rodiče často řeší konflikty hlasitými hádkami, křikem a vzájemným obviňováním. Děti, které jsou svědky těchto scén, velmi pravděpodobně začnou takový způsob považovat za normální a v dospělosti ho mohou přenést do svých vztahů. Často jsou pak lidé překvapeni, že druzí řeší konflikty jinak, klidně a s respektem k druhé straně.

V některých rodinách je běžné konflikty přecházet mlčením. Možná proto, že sami rodiče nevědí, jak o problémech mluvit, možná se bojí svých emocí a možná to má úplně jiný důvod. Za pár let jejich děti vyrostou a pravděpodobně začnou používat stejné strategie. Nebo se jim chování rodičů příčí natolik, že se vůči němu radikálně vymezí. Vlastně se pořád chovají stejně, jen s opačným znaménkem.

Extrémním příkladem je násilí ve vztahu. Pokud jsou děti svědky domácího násilí mezi rodiči, můžou se naučit, že takto se řeší problémy ve vztahu. Dojde k úplnému posunutí hranic a vnímání toho, co je akceptovatelné. Důsledkem může být, že se toto dítko v dospělosti stane agresorem – nebo naopak obětí. A i když by možná chtělo řešit konflikty jinak, alespoň zpočátku neví jak. Nikdy to od nikoho nemohlo odkoukat.

Na druhé straně, pokud děti vidí, že jejich rodiče se k sobě chovají s úctou, vyjadřují své pocity otevřeně a řeší konflikty konstruktivně, mohou se tyto pozitivní vzorce chování přenést i do jejich budoucích vztahů.

Nejasné hranice

Největší průšvih je, že když se silně posune vnímání toho, co je akceptovatelné, spustí se jakýsi začarovaný kruh. Takže i když dítě dospělo, neví, jak si vymezit hranice. Nejčastěji to vidíme ve vztazích. Když nejsme schopni efektivně komunikovat naše potřeby a cítíme se neschopni hájit naše hranice, naše sebevědomí klesá. To nás pak přivede do vztahů s lidmi, kteří si nás neváží, a tím se kruh uzavře.

Stejným způsobem se naštěstí posilují i zdravé vzorce chování: Když dokážeme jasně a efektivně komunikovat své potřeby a pocity, jsme schopni lépe hájit své hranice. Dobrá komunikace a vymezení hranic může vést k většímu sebevědomí, vyšší sebevědomí vede k navázání zdravějších vztahů. A takto zdravé vztahy pak podporují další otevřenou komunikaci, zdravé vymezení hranic a sebevědomí.

Pokud máte pocit, že se motáte spíš v tom nezdravém kruhu, nezoufejte. Důležité je, že tento kruh není nezvratný. Je to systém, který se navzájem ovlivňuje. Jakmile změníme jednu část, může to ovlivnit systém jako celek.

Když začneme pracovat na svém sebevědomí, začneme si být jistější i v hájení vlastních hranic. To nám následně pomůže zlepšit naše komunikační dovednosti, což povede k vytváření zdravějších vztahů. Není to jednoduchý proces a může vyžadovat čas, trpělivost a často i pomoc odborníka.

Klíčové oblasti změny

I když jsme si všichni v dětství osvojili určité vzorce chování, máme celoživotní schopnost učit se a růst. Prvním krokem je uvědomění, že něco chceme změnit. K tomu je potřeba důkladná, opravdová a upřímná reflexe našich vztahů a způsobů, jakými se chováme k ostatním a jak je necháváme, aby se chovali k nám. Už tento krok může být náročný a může vyžadovat pomoc terapeuta. Pokud se do toho chcete pustit sami, můžete se zaměřit na tyto velmi časté oblasti:

  • Reakce na stres. Jak se chováte, když se cítíte pod tlakem nebo ve stresu? Jsou zde určité vzorce, které se opakují? Uzavřete se, jste agresivní, nebo se naopak snažíte vyhovět druhým na úkor svých vlastních potřeb?
  • Komunikace. Jakým způsobem vyjadřujete své myšlenky a pocity? Používáte určité fráze nebo tón projevu, které mají původ ve vašem dětství? Jak reagujete na kritiku nebo konflikt?
  • Vztahy. Jaké role obvykle zaujímáte ve vztazích? Jste vždy pečovatel, oběť, rebel nebo něco jiného? Tyto role mohou pocházet z rodinných dynamik, které jste zažili jako dítě. A nerozpadají se vám třeba vztahy vždy ve stejné fázi ze stejných důvodů?
  • Emoční reakce. Jaké emoce je pro vás nejtěžší zvládnout? I to může ukazovat na vzorce, které jste si osvojili jako způsob, jak se vypořádat s nepříjemnými situacemi.
  • Tělesné reakce. Některé naučené vzorce chování mohou být spojeny s tělesnými reakcemi, jako je napětí, nadměrné pocení, zrychlený tep a podobně. Kdy a proč se u vás tyto reakce objevují?
  • Prokrastinace a vyhýbání se. Existují některé úkoly nebo situace, kterým se vyhýbáte nebo je odkládáte?

Až se příště budete s partnerem hádat, několik dnů mlčet, házet talíři nebo zraňovat slovem, zkuste se sami sebe upřímně zeptat, jestli toto chování spěje k tomu, aby vám ve společném vztahu bylo dobře. Možná budete překvapeni, když upřímně nahlédnete pod povrch a zjistíte, jaké skutečné motivy toto chování ženou. A možná neodhalíte příčiny a „jen“ si připustíte pocit, že je něco špatně, že tohle není to, co chcete, a že musíte něco změnit, i když zatím nevíte co.

A od toho máme systém psychické péče. Terapeuti mohou pomoci rozpoznat a změnit nezdravé vzorce chování. A to buď v individuální, rodinné nebo skupinové terapii. Ono totiž rozpoznáním to nekončí.

Nestačí jen vzorec rozpoznat a zničit, je potřeba ho nahradit chováním, které je žádoucí a bude nám dávat smysl. I toto je obtížný proces, v podstatě trénujeme nové dovednosti. Ať už je naším cílem získat efektivní komunikační techniky, techniky řešení konfliktů nebo třeba naučit se sebeovládání.

Nikdy není pozdě

Často se setkávám s tím, že rodiče litují, jaké vzory svým dětem dávají, ale zároveň mají pocit, že už je prostě pozdě cokoli změnit. Ale nikdy není pozdě. Když dospělí aktivně pracují na změně, ukazují svým dětem, že změna je možná.

I to je důležitá dovednost, kterou se děti od nás můžou naučit. Když žijeme v něčem, co pro nás není komfortní, můžeme to změnit. Nemusíme odevzdaně čekat a zároveň nemusíme hned při první příležitosti utíkat do jiného vztahu v domnění, že tam problémy nebudou.

Řešení problémů je jemná dovednost, která vyžaduje citlivost, umění aktivně naslouchat, zachovat klid a hlavně uvědomění, že chceme společně dojít k řešení. A jako každou dovednost je možné ji natrénovat.

Změna vzorců chování, které jsme se naučili v dětství, může být náročná, ale je možná. Je to dřina, ale proč si myslím, že stojí za to? Pomůže vytvořit zdravější a šťastnější vztahy nejenom pro nás, ale i pro naše děti.

Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..