Rodová štafeta viny

Na svět přicházíme jako bezbranná, nevinná, důvěřivá miminka neschopná samostatné existence. Rodiče, prarodiče a svět kolem do nás otiskují vše, co v nich bylo – to dobré i to zlé. Jenže i oni byli kdysi miminky více či méně laskavě formovanými okolím. Takže kdo vlastně může za to, že se cítíme tak blbě?

Že se můžeme přetrhnout, abychom si zasloužili aspoň okoralou kůrku lásky, a místo toho dostáváme jeden kopanec za druhým? Jsme špatní my? Byli špatní oni? Jsou zlí ti kolem? A jak se z toho všeho dostat a považovat svět spolu s básníkem Lawrencem Ferlinghettim za „báječné místo k narození“ se všemi jeho „ale“?

Podobné úvahy se mi honily v hlavě při pohledu na knihu americké klinické psycholožky Lindsay C. Gibson Dospělé děti emočně nezralých rodičů: Zbavte se viny, která není vaše. Ta vina totiž překvapivě není ani těch emočně nezralých rodičů, táhne se minulostí až do dávnověku.

Jak vypadá ideál?

Pojďme se nejprve podívat na to, jací bychom nejspíš chtěli být a jaké lidi potkávat. Emočně zralé osoby jsou podle autorky realistické a spolehlivé. Přijímají svět takový, jaký je, řešitelným problémům se snaží čelit, nad neřešitelnými se zbytečně nezalamují. Zvládají stres a díky své vyrovnanosti chápou, že bolest, zklamání a potíže patří k životu. Rozum používají i v okamžicích rozrušení, kdy většinou vnímají situaci z více úhlů. 

Zůstávají víceméně stejní, ať se děje cokoli. V rozčilení se nemění v nepříčetná monstra, jsou to prostě stále oni, jen naštvaní. Navíc díky tomu, že si věci neberou osobně, je nelze snadno vytočit. Mají silnou sebeúctu, nadhled a schopnost dělat si ze sebe legraci. Umějí projevit city, uznání a spolupracovat, zároveň respektují hranice druhých. Netrvají na tom, aby blízcí dělali všechno podle nich. Přijímají i dávají se smyslem pro rovnováhu, spravedlnost a fair play.

Nelžou, mají náhled na své jednání, takže uznají chybu, omluví se a snaží se o nápravu. Dokážou druhé utěšit. Reagují pružně, vcelku snadno s nimi lze dospět ke kompromisu, protože naslouchají názorům druhých. Nesnaží se být za každou cenu dokonalí. Jsou hraví, vnímaví a empatičtí, díky tomu máme pocit, že nám rozumějí. Umějí se smát a je nám s nimi příjemně.

Ach! Také slyšíte šustění andělských perutí? Předpokládám, že málokdo si může všechny tyto charakteristiky s čistým svědomím odškrtnout. Nicméně autorka slibuje, že stačí vybřednout z pasti starých návyků a k většině uvedených schopností se lze propracovat. A pak přitahovat více podobných lidí.

Když se zralost nezdaří

A teď si popišme opak. Takoví lidé si svého emočního omezení nejsou vědomi, nic zlého nedělají schválně, prostě to jinak neumějí. Pokud náš rodič do této kategorie pasuje, nemá cenu ho soudit a zlobit se. I jeho totiž formoval nějaký vychovatel.

K nezralým vlastnostem patří například přehnané reakce na maličkosti, nedostatek empatie, odpor k rozdílným vlastnostem dítěte nebo zneužívání potomka jako důvěrníka. Plus nevypočitatelné reakce, které snižují pocit bezpečí, protože to, co minule přineslo odměnu, je příště trestáno. Dále černobílé uvažování, neschopnost ocenění, neochota zamyslet se nad svým jednáním a omluvit se…

Emočně nezralí lidé bývají nepružní, málo odolní vůči stresu a zaměření na jeden cíl. Bez přemýšlení jdou za tím, co jim je nejpříjemnější, utíkají před povinnostmi a odpovědností, popuzují je jiné názory a postoje. Jsou sobečtí, a jakkoli bývají rádi středem pozornosti, moc si nevěří. Chybí jim empatie, přesto dokážou mazaně manipulovat, aby dosáhli svého. Fungují spíše jako směsice různých vypůjčených součástek, z nichž mnohé do sebe nezapadají, píše se v knize.

V dětství si vybudovali silné ochranné mechanismy – jakési jizvy na duši. Energii, kterou by mohli investovat do růstu pravého já, využili k potlačení přirozených instinktů, aby se zavděčili vychovatelům. Bojí se pocitů, jelikož by je mohly přemoci, proto je citová blízkost s nimi velmi omezená. A stejný model bohužel předávají svým dětem.

Láska na prodej

Potřeba citové blízkosti a důvěry, možnosti svěřit se se vším, co se nám děje, je velmi silná. Z jejího naplnění pramení blažený pocit bezpečí, když nás ten druhý chce vnímat a poznávat, ne soudit a tlačit do vlastních představ o tom, jací bychom měli být. Takovou atmosféru dokážou vytvořit jen emočně spolehliví rodiče, kteří dětem projevují nesoudící pozornost (což samozřejmě neznamená, že jim nedávají laskavé hranice!).

Emočně nezralí vychovatelé dítě místo pochopení soudí a trestají. Většinou postrádají vnímavost, takže nejsou schopní uspokojit citové potřeby svých potomků. I když jim mnohdy zajistí špičkovou fyzickou a materiální péči, děti emočně zanedbávají a jednají s nimi čistě na základě vlastních potřeb.

Po narození jsme závislí na péči svých blízkých a logicky děláme všechno, abychom je přivolali a získali jejich lásku. Bolest z toho, že nás nevnímají a nerozumějí nám, je stejně silná jako ta fyzická. Navíc děti nevědí, že jsou vystaveny něčemu špatnému, nic lepšího než rodiče dlouho neznají.

Způsobů zanedbávání je mnoho, autorka knihy popsala čtyři základní typy, které se navzájem kombinují. Všem je společná necitlivost a egocentrismus.

1. Emocionální rodiče jsou nestabilní, výbušní a nepředvídatelní. Vše vidí černobíle, sebemenší nezdar je rozhodí jako katastrofa. Vyhraněnou formou jsou osoby s duševní nemocí či poruchou. Jejich potomci se často stávají detektorem nálad druhých, které v nich posléze spouštějí naučenou úzkostnou reakci.
2. „Posedlí“ rodiče jsou zaměření na výkon, mají na rodinu málo času, který věnují drilování potomků. Navenek působí jako budovatelé úspěchu svých dětí, ale chybí jim schopnost bezpodmínečného přijetí, počítá se jen skvělý výkon. Výchova je plná hodnocení a zvnitřnělý kritický hlas jde s dětmi až do dospělosti.
3. Pasivní rodiče působí z celé čtveřice nejsympatičtěji, ale…! Jsou ve stínu dominantního partnera a často přehlédnou násilí i sexuální zneužívání. Dětí se nezastanou a chovají se tak, aby z toho pro ně plynulo co nejméně komplikací.
4. Odmítaví rodiče mají ze všech čtyř typů nejméně empatie a citové blízkosti. Jsou citově ploší, jejich výchova sestává většinou jen z příkazů.

Nevděčný part druhých houslí

Emočně deprivovaným dětem chybí podpora a snaží se chovat tak, aby s rodiči (a později s každým, o koho stojí) navázaly kontakt i za cenu potlačení vlastních potřeb. Věří, že blízkosti s druhými dosáhnou jen tehdy, když budou ve vztahu bezchybně hrát druhé housle a neodváží se žádat něco pro sebe. Málokdy se jim povede rozvinout vlastní potenciál – ve snaze stát se osobou, kterou bude rodič přijímat, potlačí své pravé já.

Takoví lidé nejen v dětství často trpí úzkostmi, depresemi nebo zlými sny. Emoční osamělost považují za normální stav a nemohou se dočkat dospělosti, až budou rozhodovat sami o sobě. Pod heslem lásku si musím zasloužit pak zkoušejí kdeco zpravidla se stejným výsledkem jako u rodičů. Strategií naučenou v dětství si totiž přivolávají podobné typy. Je to jakési jemné emoční předivo, které však funguje spolehlivěji než jeřábní lano.

Přežít jim pomáhá naděje, že jednou najdou někoho, kdo je bude opravdu milovat, což se s potlačeným pravým já málokdy podaří. Falešné já nemá vlastní zdroj energie a hraní určité role je velmi vyčerpávající, zejména tehdy, když se člověk ve vztahu necítí přijímaný nebo je opuštěn. Maska falešného já časem spadne a partner má pocit, že neprožívá skutečný vztah se skutečnou osobou.

A jako bonus nás zvnitřnělý rodičovský hlas peskuje, že si za nezdary můžeme sami. Ostatně, zkusme se zaposlouchat do toho, jak o sobě v mysli i navenek mluvíme. O tom, jak odlišit peskování vnitřního rodiče (a časem ho vypnout) od umlčeného hlásku pravého já si povíme v příštím článku vycházejícím z této výživné a cenné knihy.

Přečtěte si, jak se odpoutat od nezdravé minulosti: Zpět k pravému já