Rodinné sítě

Ukažme si kořeny vztahové dynamiky na příkladu dvou sester. Když bylo Janě pět let, narodila se její mladší sestra Eva. Jana byla zvyklá mít mámu a tátu jen pro sebe, což se s příchodem mladší sestry změnilo. Janu začali rodiče považovat za „tu velkou“, pozornost byla nasměrována na Evu, která jako miminko vyžadovala neustálou péči. Postupem času si Jana začala všímat, že jsou na ni rodiče přísnější a mají vyšší nároky. Vždy měla být ta rozumnější, protože je přece starší.

Janě se ve škole dařilo průměrně, Eva byla jedničkářka, a na co sáhla, to se jí dařilo. Byla také velmi oblíbená, měla spoustu kamarádů a později v dospívání také neměla nouzi o náklonnost chlapců. Jana tuto sourozeneckou situaci vnímala jako příkoří: přestože byla starší, mohla se snažit sebevíc a nikdy by kvalit Evy nedosáhla. I když se Eva k Janě chovala mile, Jana stále více pociťovala vůči sestře hořkost a měla na ni vztek.

Pak se Evě najednou přestalo dařit v práci, o kterou posléze přišla, a ztroskotal jí dlouhodobý vztah. Necítila se dobře a hledala útěchu u sestry. Jana ji však tvrdě odmítla: prý si za to může sama a nemá ji svými problémy zatěžovat. Eva byla touto reakcí naprosto ochromená. Měla za to, že mají se sestrou dobrý vztah, nerozuměla tomu, proč se Jana k celé situaci takto postavila. Velice ji to trápilo a snažila se sesterský vztah narovnat. Veškeré její snahy a pokusy o řešení však byly odmítnuty v zárodku.

Pochroumané vztahy

Když se Evě přestalo dařit, cítila Jana určité zadostiučinění. Dokonce se přistihla, že má ze sestřiných životních těžkostí svým způsobem radost, což v ní vyvolávalo pocity viny a studu. Nepoznávala se. Nevěděla si s touto situací rady, proto veškeré sestřiny snahy o komunikaci odrážela. Mísily se v ní naprosto protichůdné emoce a Jana nevěděla, jak s nimi naložit.

Snaha o napravení jakýchkoli vztahů má jednu důležitou podmínku: je třeba, aby vůle byla na obou stranách. Není v moci ani v silách jednoho člověka to vše utáhnout. Proto je důležité se těmto tématům věnovat i na individuální rovině: v bezpečném prostředí, nejlépe s terapeutem zmapovat naše rodinné zázemí a kontext.

Někdy je komunikace v rodině natolik zablokovaná, že není možné si rozhovor na dané téma vůbec představit. Pokud jsou naše snahy o komunikaci odmítány, můžeme se zaměřit na hledání takové polohy, v které nám je v dané situaci relativně nejlépe. Pro někoho je to třeba i zaujetí odstupu, ignorování příbuzného nebo přehlížení problému.

Vždy je dobré zamyslet se nad tím, co je v naší moci ovlivnit, a co nikoliv. K věcem, které pro sebe udělat můžeme, patří nezůstávat s problémem sami, dovolit si o něm mluvit, ať už s přáteli, nebo s terapeutem. Pokud jsme plní emocí, můžeme dotyčnému napsat dopis nebo e‑mail; ten není třeba odesílat, důležité je, co si při psaní my sami uvědomíme, a skutečnost, že takto ventilujeme své pocity.

Společná historie

Podobu současných vztahů s našimi příbuznými ovlivňuje vztahová historie – co se mezi členy rodiny událo, jakým způsobem to bylo zpracováno a zda vůbec. Odpovědi šité na míru je vždy třeba hledat individuálně. Následující řádky nabízím jako nástin možností, které může být vhodné vzít v úvahu.

Závažnost událostí vnímáme různě, jednoho se může hluboce dotknout něco, co druhý přešel téměř bez povšimnutí. Pokud v rodinách takzvaně něco visí ve vzduchu, může to významně ovlivňovat dynamiku mezi jednotlivými příbuznými. Témata a události, o kterých se nemluví, totiž svým způsobem také vstupují do interakcí a ovlivňují myšlení členů rodiny.

Na podobě vztahů se někdy také podepisuje historie, která se odehrála před naším narozením. Ta určuje, do jakého rodinného klimatu jsme se narodili. Co narození dítěte pro danou rodinu znamenalo? Byl vztah, do kterého dítě přišlo, harmonický, procházel krizí, nebo byl přímo v rozkladu a dítě ho mělo zachránit? Rodiče se na nevědomé úrovni mohou jiným způsobem vztahovat k dítěti, které je vytoužené, a k dítěti, které do rodiny přišlo neplánovaně.

Vliv mívá i to, zda si jeden z rodičů více přál holčičku nebo chlapečka a realita pak byla opačná. Specifické rodinné klima vytvářejí také potraty či úmrtí dětí. Dokonce i rozhodnutí děti vůbec nemít a způsob, jak se k tomuto faktu postaví zbytek rodiny, to vše rozehrává rodinnou dynamiku, která přirozeně ovlivňuje i další členy rodiny. Rodinný systém je totiž těsně provázaný – chování jednoho člena ovlivňuje prožívání a chování těch dalších.

Vztahy také výrazně ovlivňuje počet a pořadí sourozenců. Jak děti vyrůstají, každé se začne profilovat jiným směrem, jiným způsobem se začleňuje do společnosti. V dospívání a dospělosti jsou děti různě úspěšné v životě, ve vztazích, v kariéře, což může vzbuzovat pocity nespravedlnosti a závisti. Podstatné je, jak je s tímto v rodině zacházeno a jaká jsou vůbec měřítka úspěchu. Dále různé rodinné koalice, ke komu rodiče více tíhli a komu věnovali více pozornosti.

I když se někteří členové vzdálí nebo se z rodiny zcela vyčlení, zpřetrhají vazby a omezí veškerou komunikaci, vytváří to v rodinném systému určité klima. Místo takového člověka v rodině stále je a tím, že „zmizí“, na sebe může přitáhnout ještě více pozornosti, neboť žije ve fantaziích příbuzných, která nemusí korespondovat s realitou. Vytváří se tím prostor pro různé domněnky a úvahy.

Přenos v rodinných vztazích

Vztahy s nejužší rodinou jsou zásadní: poprvé v nich různými způsoby zakoušíme dynamiku, kterou následně často znovu odehráváme ve vztazích mimo rodinu. Formativní vliv mají zejména rodiče či jiné pečující osoby – jakým způsobem nám projevovali lásku a náklonnost, zda byli k dispozici tak, jak jsme jako děti potřebovali. Dále také vztahy se sourozenci a prarodiči.

Každá rodina tvoří ucelený systém, v jehož rámci se odehrávají interakce mezi jednotlivými členy či vzniklými koalicemi. Na tento tok informací a energie je důležité se dívat i historicky, jelikož dřívější vztahy mohou mít vliv na ty současné. Také ovlivňují, jakým způsobem jednotliví členové rodiny vnímají spravedlnost či křivdy.

Přenos na více či méně vědomé úrovni probíhá ve všech rodinách, a to i transgeneračně. Psychiatr Iván Böszörményi‑Nagy přemýšlel o rodinných vazbách v kontextu loajality a spravedlnosti. V ideálním stavu by měly být rodinné vklady a zisky vyvážené. Jelikož ale nežijeme v ideálním světě, dochází často na těchto pomyslných miskách vah k různě velkým vychýlením.

Tyto nespravedlnosti jsou pak vnímány jako křivdy a ublížení. Někteří členové rodiny pak spolu léta nekomunikují, dochází k projevování pasivní agrese, k naschválům a tak dále. Böszörményi‑Nagy mluví o takzvané rodinné účetní knize, ve které jsou pomyslně zaznamenány zisky, ztráty, dluhy a zásluhy.

Zápisy z této účetní knihy se předávají z generace na generaci a mají významný vliv na rodinnou dynamiku a vztahy. Je také důležité zmínit, že každá rodina nahlíží na rodinnou spravedlnost prostřednictvím jiné optiky. Jde o naprosto originální systém, který je specifický pro každou rodinu v návaznosti na její historii. Nelze tedy generalizovat, jelikož každá rodina má svou jedinečnou historii a vztahy v ní jsou provázané specifickými způsoby.

V rámci rodinných vztahů je někdy velmi těžké vyrovnat se s pocity křivdy, lítosti, naštvání a nespravedlnosti. Komunikace mezi členy může být z různých důvodů zablokovaná a vzniká tak pocit, že jsme na mrtvém bodě. Každý pokus o otevření daného tématu, jakákoli snaha o změnu stavu může vyvolávat nové hádky, nedorozumění a způsobovat další zranění.

Ublížení a křivdy v nás mnohdy zůstávají dlouhá léta. Zabýváme se jimi, přehráváme si je stále znovu a znovu, vyhodnocujeme, analyzujeme a přemítáme, kde se stala chyba a co jsme mohli udělat jinak. Někdy i to, že příliš „tlačíme na pilu“, může situaci ještě více komplikovat. Na závěr tedy nezbývá než zopakovat, co již zaznělo: Pro nápravu vztahů je třeba, aby vůle byla na obou stranách.