Rodinné divadlo

Blíží se rozhodování, kam se vydat po maturitě. Přihlášek si může každý dát, kolik chce, a tak mnozí stále nemají jasno, kterým směrem se nakonec vydají. Potkávám ty, kteří se právě rozhodují a nemají to lehké, ale i ty, kteří se rozhodli špatně. Ti pomocí terapie mohou přijít na to, že nejde o prokrastinaci, se kterou přichází, ale o něco jiného.

Petra už v průběhu studií často pociťovala prázdnotu a nedostatek motivace k učení. Nedokázala se soustředit tak jako dříve. Jeden odstavec četla hodinu, aniž by mu porozuměla, a to ji letos čekala diplomka a státnice. Přečetla si už všechno o prokrastinaci, plánovala, cvičila, ale nic nepomohlo. Nechápala, co se děje. Začalo ji být čím dál hůř, a tak přišla na terapeutickou konzultaci.

Zpočátku Petra nedokázala rozlišit, zda studuje pro sebe, nebo kvůli přání někoho jiného. Když začala mluvit o rodině, ukázalo se, že rodiče sami neměli možnost studovat, což vnímali jako hlavní problém a příčinu své špatné finanční situace a nespokojeného života. Radost prožívat dokázali, ale jen v souvislosti s Petřiným úspěchem. Nesla tak zodpovědnost za štěstí celé rodiny, společně s nejrůznějšími přesvědčeními:

• „Budeš na tom lépe než my.“
• „Chceme ti dát to, co my jsme nikdy mít nemohli.“
• „Co se naučíš, to ti nikdo nevezme, a v životě tě to ochrání…“

Čím více se blížil konec studia, tím méně si dokázala přestavit, že by právnickou profesi měla dělat. Co je pro ni ale nejhorší, že to věděla od začátku. Bála se. Poslední dva roky jí přinesly pouze kila navrch, odtažitost vůči svým blízkým a většinu zkoušek zvládnutých až na potřetí. To prý nepočítá epizodické panické ataky, kdy nemůže dýchat, zkrátka samé „pěkné“ věci, kterých by se potřebovala zbavit.

Tím nejdůležitějším strachem, o kterém mluvila až později, bylo vypadat hloupě. Nechtěla ztratit svou tvář. Styděla by se před celou rodinou, přítelem, kamarády, kdyby najednou nic neměla, byla bez vzdělání. Skončila by jistě jako nezaměstnaná, neschopná se o sebe postarat, na lécích… Možnost ukončit studia měla silně spojenou s představami zklamaného okolí a odhalení její neschopnosti.

Znám dobře svou roli, kterou hraji v rodině?

Rodinní terapeuti píší o rolích nebo také funkcích, které všichni v rámci rodiny hrajeme a plníme. Každému členu rodiny je nevědomě přidělena určitá role, jejímž hraním vzniká pocit sounáležitosti. Zároveň s tím je zde i pocit strachu, že budu vyloučen, pokud tento kontrakt odmítnu naplňovat.

Určité funkce v rodině jsou obtížnější než jiné. Mnohdy neumožňují, aby se člen rodinného systému mohl odpoutat a žít autonomně. V době rozhodování o výběru budoucího studia jsou tyto role obvykle stále velmi „funkční“, neboť proces individuace na maturanty teprve čeká.

Pochopení své vlastní role či funkce v rodině bývá obvykle podmínkou ke vstupu do dospělosti (tedy později), protože jednoduše pomůže k tomu, aby člověk nezůstal uvězněn na celý život v dětské roli.

Nemálo špatných rozhodnutí na konci střední školy tak vzniká právě pod vlivem „rodinného divadla“, kde rodiče ‑náctiletých nemají v tomto ohledu žádné uvědomění (nevidí, že mu chce dítě udělat výběrem školy radost, manipuluje, aby si dítě zvolilo pro něj vhodnější profesi, podceňuje dítě, aby s ním zůstalo raději doma, apod.) a nebo navíc nedokážou s potomkem komunikovat.

Pozitivní zpráva symptomu

Využívejte celý web.

Předplatné