Rodina a pudy sebezáchovy

p { margin‑bottom: 0.21cm; }

Je mi osm let. Jsem Indiánka Jestřábí oko a zlotřilý šerif Péťa, plný zlověstné agrese, mě pronásleduje lesem. Běžím, nevnímám větvičky, které mě šlehají do tváře a odírají mi nohy. Srdce mi tluče, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi, a plíce přečerpávají kyslík v šíleném tempu. Docházejí mi síly. Skočím za nejbližší strom. Přitisknu se k němu. Jsem nehybná, ale napjatá jako struna. Šerif běží kolem. Na pár okamžiků přestanu dýchat úplně. Vůbec tu nejsem…

Kde končí hra a začíná skutečnost?

Domů dorazím pozdě, špinavá, uřícená. Ještě nemám udělané úkoly. Maminka na mě křičí. Tak moc se snaží být dobrá máma. Jako by šlo o život…

Co když se do modelu dobré matky nevtěsná? Její mozek to podvědomě vyhodnocuje jako bezprostřední ohrožení. Její pudy fungují stejně jako fungovaly v pravěku, kdy mohlo selhání vést k vyloučení ze společnosti. Bez rodové podpory nepřežije – a já jí to kazím.

Stojím a civím do země. Nemůžu se pohnout, nenapadá mě jediné slovo, kterým bych svoje chování zdůvodnila a mámy hněv utišila. V dané chvíli moje mysl, která si s sebou nese jako kouli u nohy zkušenost bezpočtu dávných generací, vyhodnocuje situaci dramaticky: Co když mi máma upře svou lásku a péči? To by v dávných dobách znamenalo skutečné ohrožení života.

A táta? Neřekne nic, raději uteče do garáže a pustí si nahlas rádio. Později se bude tvářit, jako že bylo nutně potřeba poštelovat něco kolem pasti na mamuta. A dobře dělá, u rodového ohniště teď není bezpečno ani pro něj.

Naše pudy sebezáchovy se aktivují nejen při skutečném, ale bohužel také při domnělém ohrožení. Honička v lese byla opravdu jen hra. A doma? Nikomu nešlo o život, a přesto jsme všichni reagovali smrtelně vážně.

Příliš zjednodušeno?

Většinu času se bojíme něčeho nebo se zlobíme na něco úplně jiného, než co se před námi tady a teď fakticky odehrává. Proč? Pojďme si to stručně vysvětlit.

Lidský mozek zpracovává informace od počátku věků. Z praktických důvodů si jej zjednodušme na plazí, emoční a myslící. Plazí mozek zpracovává základní data (přísun kyslíku, potravy, teplota, apod.) a zajímá ho především přežití. S prvními savci se začal tvořit mozek emoční. Díky němu například cítíme, co je nám příjemné, a co nepříjemné.

Plazí a emoční mozek společně pomáhají identifikovat situace, které nás ohrožují. Reakce těchto dvou vývojově starších částí mozku jsou tak rychlé, že evolučně nejmladší myslící mozek nemá šanci v prvním okamžiku zasáhnout. Reaguje sice v řádu milisekund, přesto ale nestíhá.

Bezbřehá víra v racionalitu lidského chování nám brání smířit se s faktem, že plazí mozek – v úzké spolupráci s emočním – z velké části diktuje veškeré vzájemné interakce mezi lidmi. Myslící mozek stojí proti síle 250 milionů let vývoje, zatímco jeho zlatý věk se počítá na pouhé desítky tisíc let.

Začala jsem chápat kořeny svých problémů. Neznalost působení pudů sebezáchovy byl jedním z nich.

Vzorce chování umíme změnit

Určitě jste někdy zkusili rozzuřenému partnerovi, kamarádovi nebo dítěti pomoci: Klid, přemýšlej, vezmi rozum do hrsti, zapoj mozek. Jeho okamžitá reakce nejspíš opět vycházela odkudsi z hlubin jeho rozbouřené mysli. Začít uvažovat racionálně totiž není jen tak.

Když nás ale zrovna neovládá stresová situace (a nějaký dobrák do nás nevandruje se svými radami), máme fascinující schopnost sebereflexe, vědomého shromážďování, analýzy a syntézy dat. A právě toto vědomí nám může pomoci poměrně rychle a přesně vyhodnotit, co nás opravdu ohrožuje, a co ne. A podle toho vědomě měnit vzorce našeho chování.

Přednáška 24. října 2024