Rodina jako příběh

A přesto se občas rozhlížíme kolem a myslíme si, že ty vztahy za nás někdo opečuje, opraví, že za to může někdo jiný, že jsou pokažené. Stáváme se mámou, co žárlí na tátu, protože děti s ním mají bližší vztah, tátou, co se cítí být ven ze hry, protože se mu nic neřekne, nebo dědou, který si myslí, že čokoláda přináší lásku. Jak se to stane a jak to vidí dospělé děti?

Máma žárlí na tátu, že ho máme radši. Vysvětluje si to tím, že ona s námi bývala celé dny doma, musela nás vychovat, být ta přísná a zodpovědná a do toho musela zvládat všechno v domácnosti. Takže pěkně uklizeno, čisto a navařeno bylo někdy za cenu toho, že si s námi méně hrála. Zato táta, ten se s námi vždycky viděl jen chvilku večer po práci a pak o víkendu, a tím pádem doháněl, co si s námi neužil, a dělal blbosti. Z maminy se postupně stala ta zlá, co nás pořád za něco peskovala, a s tátou byla prostě sranda. Dnes je máma zpruzená, odcizila se nám. Náš vztah je spíš formální. Mám ale pocit, že se nám máma nikdy nesnažila porozumět, nezajímala se o to, jak se máme.

Co by měla máma udělat, aby se jí děti svěřovaly a užívaly si s ní volná odpoledne? A co by měl udělat táta? Co by měl udělat vypravěč?

Táta si pořád jenom stěžuje, že se mu nic neřekne. Ale ono to není tak, že by se mu nic neřeklo, on se nezajímá. Nebaví se se mnou. Když přijdu domů, jde si dělat svoje nebo koukat na televizi. Občas se sice zeptá, jak se mám, ale odpověď si neposlechne. Buď v půlce odejde, nebo mi skočí do řeči a začne vyprávět něco svého. Asi ho to nezajímá. Jenom potom nechápu, proč se ptá. Je pravda, že už po těch letech ani moc nemám zájem se snažit o nějakou konverzaci. Mám pocit, že se vnucuju. Tak řeším všechno s mámou a ta se pak občas stane tlumočníkem, aby byl táta aspoň trochu v obraze, jak jeho děti žijí.

Co by měl táta změnit, pokud ho život jeho dětí zajímá a chce se o něm dozvídat od nich? Co by měla změnit máma? Co by měl změnit vypravěč?

Když jsme byli s bráchou malí, tak nějak víc jsme inklinovali k babičce než k dědovi. A děda na to vždycky říkal: „No jo, vy máte babičku radši, protože vám kupuje čokoládu.“ My jsme s ní jednoduše rádi trávili čas. A ona ho ráda trávila s námi. V létě nás naložila na trakař a šli jsme na louku pro trávu králíkům, cestou zpátky jsme u lesa natrhali jahody a ostružiny, ze kterých nám pak doma udělala něco dobrého, a když venku pršelo, načmárala na čtverečkovaný papír herní plán, vysypala krabici s knoflíky a hráli jsme hru ovečky a vlci. A nás to bavilo.

Když byla babička v práci a hlídal nás děda, program byl jiný. Děda měl tři záliby – čtení zpráv na teletextu, šachy, ve kterých byl opravdu mistrem, a tenis. Problém byl v tom, že s námi tyto záliby neuměl sdílet. Nebo aspoň ne tak, aby nás vtáhl „do děje“. Při čtení zpráv jsme ho svou aktivitou vyrušovali. A šachy a tenis nás učil hrát tak, že nás porážel a rozčiloval se, že nám to nejde. Po pár hrách ho to obvykle přestalo bavit, protože jsme mu nebyli rovnocennými soupeři. Moc se nám to nelíbilo trávit s ním čas, a pokud to šlo, snažili jsme se tomu vyhnout. Třeba tak, že jsme přemlouvali babičku, jestli můžeme jet s ní do práce.

V čem dělal děda chybu a co by mu pomohlo, aby s ním byla vnoučata ráda? Jaký příklad si mohl vzít z babičky? O čem ho mohlo informovat vyhýbavé chování vnoučat a jak s tím mohl naložit?

Projev zájmu a společné zážitky

Vztah vzniká tam, kde se můj a tvůj svět protíná a vzniká náš svět společný. Vztah vzniká projevením zájmu a buduje se skrze společné zážitky. Sami jsme zodpovědní za to, jaký vztah vytváříme a jak ho budujeme.

V praxi se často stává, že projev zájmu o dítě je omezen na otázku Jak bylo ve škole? a na společné zážitky nezbývá čas. Když se pak po letech ohlédnete a přemýšlíte, co víte o svých dětech, jste schopni vztah vyčíslit. Znáte známky v žákovské a na vysvědčení, kolikrát něco vyhrály a prohrály, v kolik kdy přišly pozdě domů, při větší pozornosti možná znáte číslo bot nebo oblečení a možná si pamatujete telefonní číslo.

Samozřejmě, je to trochu nadsázka. Ale zkuste se zamyslet, co všechno jste schopni o vašem vztahu říct.

• Jak byste ho popsali?
• Kdybyste měli vykreslit váš vztah na příběhu, jaký obraz by se před vámi objevil?
• A pokud jsou vaše děti teď malé, jak si představujete váš vztah, až budou dospělé?
• Kdy na takovém vztahu začnete pracovat? A jak?

Zatěžkávací zkoušky jako cesta k sebepoznání

Píšu tady o vztahu rodičů nebo prarodičů a dětí, nicméně výše řečené neplatí jen pro vztahy s dětmi. Směle se touto optikou dívejte i na své ostatní vztahy.

Vztah vzniká tam, kde si protistrany nabízejí přesně to, co právě potřebují. Kvalita a pevnost pouta stoupá, když se cítíte v bezpečí a zažíváte pocit osobní hodnoty – vnímáte, že jste pro vztah důležití, cítíte se přijímaní a chtění.

Ale v každém vztahu je něco, všude jsou nějaké problémy. Pokud mají být naše vztahy i přes problémy dlouhodobě v dobré kondici, je třeba znát hranici, kolik dobrého (ještě) přebije to špatné? A kolik špatného je ještě zdravé snášet, tolerovat a řešit? A na začátku si vůbec to dobré a špatné pojmenovat.

• Jaká je vize vašeho vztahu nebo společného soužití? Čím se vyznačuje?
• Je ta představa založená na každodenních „maličkostech“, nebo na velkolepých gestech? A co pro naplnění té vize děláte?
• Jde o představu každodenní pohody, společného smíchu nebo aspoň úsměvů, občasného objetí a milého chování, včetně ranního pozdravu a pusy na dobrou noc?
• Nebo té představě vládnou spíš jednorázové, okázalé činy? Například že jako prarodiče vezmete vnoučata na nezapomenutelný výlet do Disneylandu. Nebo že jako rodiče zabezpečíte potomka hlavně materiálně a finančně, aby měl dobrý start do života – koupíte byt, auto.

Jenže k čemu Disneyland, byt a auto, když doma neumíte navázat řeč a strávit den hrou nebo společnou prací. Když zapomínáte na ostatní potřeby. Potřebu uznání, potřebu někam patřit, být milován.

Pak jsou ty malé věci velké a velké věci malé. Jsou to každodenní maličkosti, které testují schopnost vzájemného soužití, ne velká gesta. Jsou to hlavně malé věci, které utvářejí vzájemný vztah.

Vaše vize bude v realitě vždy procházet zatěžkávacími zkouškami. A je to tak – vztah zničíte nebo poškodíte daleko snáz, než ho vybudujete. Co si tedy odnést z krizí, abyste je ustáli a dokázali je využít ve prospěch vztahu?

Zkuste se na to podívat takto: potíže, které máme ve vztazích, nemáme s našimi vztahovými protějšky, ale sami se sebou. Skrze vztahy dostáváme jedinečnou příležitost být v kontaktu se svým vlastním nitrem. Tajemství úspěšných vztahů potom spočívá v ochotě opustit snahu měnit druhého a nahlížet skrze vztah sám sebe.

Máma, co žárlí na tátu, protože děti s ním mají bližší vztah, táta, co se cítí být ven ze hry, protože se mu nic neřekne, i děda, který si myslí, že čokoláda přináší lásku, se může ptát:

• Co mi podoba toho vztahu a moje pocity nespokojenosti říkají o mně?
• O mém vztahu k sobě?
• O mém pohledu na svět?

Dospělé děti, které v popsaných příbězích nahlížely vztahy se svými rodiči a prarodiči, mají příležitost položit si tyto otázky také. Dospělé vztahy nesou zodpovědnost na obou stranách. A pokud ani naše nejlepší snahy nevedou k pěkným vztahům, je to opět naše zodpovědnost škodlivý vztah svou energií nedotovat a třeba se od něj distancovat.