Rodičům blíž

Vrátíme se k Jirkovi, muži středních let, který mě vyhledal, aby se zorientoval ve svých protichůdných pocitech. Jako jedináček se cítil zodpovědný za ideální péči o svou nemocnou mámu a otce, který nebyl navyklý starat se o praktické každodenní záležitosti.

Během našeho setkávání si Jirka uvědomil, že jedná pod vlivem introjektu: Musím být hodný syn, jinak jsem špatný člověk. Také si uvědomil, že se cítí zraněný, protože se k němu rodiče nejen v dětství chovali tvrdě, nevypočitatelně a on se cítil milován podmínečně – dá se říci jen tehdy, když vyhovoval.

Jak už jsme si řekli minule, introjekty jsou přejaté názory, postoje, vztahy, hodnoty, vzorce chování. Mají velký vliv na naše prožívání a emoce: pokud těmto svým zvnitřnělým představám nevyhovíme, cítíme se provinile. Introjikované hodnoty nejsou samy o sobě špatné, mohu být eticky v pořádku – potíž je právě v tom, co způsobují v našem prožívání.

Vnímáme totiž, že je musíme naplnit nepřiměřeně, s nerespektem vůči sobě – bez chuti to skutečně udělat, což brzdí naši vnitřní motivaci. Tlačíme na sebe, nutíme se, abychom se vyhnuli pocitu viny nebo úzkosti. Místo radosti a spokojenosti přichází jen úleva, že jsme dostáli tomu, co nám zvnitřnělý nápis, který nad námi svítí, přikazuje.

Zakázané emoce

Když si Jirka poprvé uvědomil, že se cítí zraněný, na povrch postupně vyplavaly další emoce – lítost, zlost, ukřivděnost, ale i hluboce zakořeněný pocit ponížení, velké frustrace, bolesti. Emoce, které Jirka vnímal jako nepatřičné, neobhajitelné, nevhodné. Ozval se v něm dávný stud, který jej upozorňoval, jak špatný člověk je, když cítí emoce, které patří na list zakázaného vůči rodičům.

„Stydím se za sebe, dítě má být vděčné svým rodičům,“ řekl mi. Kolik takzvaných měl‑bych‑to‑pro‑své‑rodiče‑udělat se v nás ozývá a říká nám: Nesmím cítit to, co cítím? Co bychom měli správně prožívat vůči svým blízkým, i když se jako blízcí nechovali? Je to nárokovatelné?

Nesmím se na své rodiče zlobit je dalším introjektem schovaným pod nálepkou být hodným synem, na kterém se s Jirkou shodujeme. Ještě zintenzivňuje jeho pocity viny. Jirka otevírá vzpomínky, z nichž vyplývá, že se zvnitřnělý nápis mění na Nesmím se před svými rodiči zlobit. Nesmím dávat najevo jakékoliv emoce, které by byly hodnoceny negativně.

Otevírá dávné zážitky, kdy byl za své emoce potrestán, a vybavuje si „nálepky“ s těmito situacemi spojené: takto se hodný syn nechová, kluci nepláčou, na svou mámu se nesmíš zlobit, ale s překvapivým uvědoměním, že ona se zlobit mohla a může pravidelně, s velkou razancí – a dokonce tuto svou zlost nazývala výchovou. Od klečení v koutě, přes velmi častou kritiku a manipulativní zásahy až po věty typu „Co si to dovoluješ vůči své matce? Pánbíček tě potrestá!“ při vyjádření jakékoliv mírné nelibosti. To vše v různé podobě i v dospělém věku slyší jasně ve své mysli.

Internalizoval tento nápis a dlouhá léta sám neakceptoval různorodost svých emocí jako signál spokojenosti nebo nespokojenosti. Naopak se za své emoce trestal odsudkem, případně je popíral.

„Občas jsem se na návštěvě u rodičů odstřihl, abych nevnímal, co na mou adresu říkají – většinou nešetřili kritikou. Raději jsem pracoval na zahradě, abych s nimi nebyl v bližším kontaktu, abych nebyl vystaven tomu, že cítím zlost, že se chci ohradit, vymezit. Vyhnul jsem se tak tomu, co cítit nemohu, aby mě znovu nezranili svými uštěpačnými poznámkami na mou osobu.“ Za své pocity, které chránily jeho hranice nebo mu dávaly najevo zraněnost, se cítil provinile.

S respektem k sobě i druhým

Nyní je jim vystaven při péči o rodiče v jejich fyzické blízkosti. Stojí tváří v tvář rodičům, ale i svým emocím, které ho zavalují. Jasně vnímá, že se mu to nelíbí, sám nechce zraňovat. Potřebuje své emoce odžít.

Odžití neznamená, že na někoho agresivně vylijeme nastřádanou nálož emocí. Jedná se spíš o postupné porozumění svému nitru a následnou kultivaci vlastního chování tak, abychom neubližovali ostatním, ale ani sobě.

Znamená to být sám sobě zpočátku opatrným průzkumníkem ohledávajícím, co se ve mně děje, a časem snad i zvědavým vědcem vlastních prožitků. Být sám se sebou a s prožitkem, který se ve mně objevuje, a s laskavým pochopením vnímat, jak se vynořuje, jak je a následně odchází.

Možná to zní příliš idealisticky, protože z vlastní zkušenosti vím, že se mnohdy jedná o velmi bolestivý proces, pokud jsme byli zraněni. Není snadné uvědomovat si uložené dávné pocity ponížení, zraněnosti, bolesti, opuštěnosti, zrady, bezmoci nebo nejistoty.

Někomu se odžívání emocí může dařit samotnému, například formou psaní deníku nebo sdílením s přáteli, jiný zvolí formu psychoterapie. V každém případě tento proces znamená dát svým emocím volnost s respektem vůči sobě i druhým. Je snadné sklouznout k černobílému hodnocení vlastního prožívání, obzvlášť pokud jsme se s negativním hodnocením a celkově neakceptováním emocí setkávali v dětství pravidelně.

Dovolit si své emoce prožívat, naučit se je nehodnotit a tvrdě se za ně netrestat, to je dlouhodobě přijatelnější cesta než jejich popírání nebo vyhýbání se situacím, které by takzvané nepatřičné emoce mohly vyvolat. Pokud své emoce zatížíme studem nebo vinou, mohou naopak sílit, nekoordinovaně bouřit, impulzivně se projevovat v chování, až začneme zraňovat své okolí my sami. O to silnější pak přichází pocit studu a viny.

Jirka se ve svém příběhu vrací ke svým nepovedeným manželstvím a postupně vnímá souvislost mezi neuvědomovanými emocemi a agresí ventilovanou vůči předmětům. Výbuchy vzteku, pod kterými schovával zklamání, ublíženost, svou zranitelnost, ale i pocity, že se cítí pro ostatní nepřijatelný. Byl svými emocemi zahlcený, a pokud se mu nepovedlo se od situace odstřihnout, bouchlo to v něm. Během sezení se sám učí své emoce rozmotávat, pojmenovávat a rozumět jim.

Akceptace jako proces

Pokud se člověk v současné situaci cítí přijímaný, včetně prožívání rozporuplných emocí, pomáhá mu to uvědomit si: jak to tedy mám, jaká jsou má přání, co chci a co nechci. Takovým přijímajícím a bezpečným prostředím může být kamarádský nebo partnerský vztah, popřípadě terapie. Když si dovolíme prožít „negativní“ emoce, jako je zlost, křivda nebo lítost, aniž bychom je hodnotili, otevřeme dveře procesu akceptace.

Navíc se postupně uvolňuje prostor pro emoce jiné. Člověk si může si uvědomit, co mu daná emoce říká. „Potřebuji se chránit? Narušuje to mé hranice? Cítím se zraněný?“ Naopak zákazem nebo manipulací, že přece nemůžu cítit, co cítím, emoce nezmizí. Jen vyvolají další nálož hodnocení a pocitu provinění.

Jirka v průběhu sezení zažívá, jaké to je být akceptován. Cítí volnost při vyjadřování svých pocitů, začíná jim rozumět. Přestává je vnímat jako devalvující zlo. Postupem času ve svém životě vnímá, že pokud vyjádří zlost zavčas a nenechá ji v sobě kupit, výbuchy jsou mírnější. Oceňuje se a lidi se k němu přibližují, místo aby se odtahovali. Začíná cítit soucit vůči tomu klukovi, který vyrůstal se svými rodiči.

A zde je pro mě začátek cesty k akceptaci druhých: soucit k sobě probouzí soucit k ostatním lidem. Uvědomění si vlastních chyb bez odsuzování probouzí toleranci vůči chybnému chování druhých. Akceptace své lidskosti polidšťuje i ty, kteří zraňovali. Jirka přestává být zavalen pocitem viny a z jeho úst častěji vychází věta: Promiň, spletl jsem se. Promiň, to se mi nepovedlo.

Začíná se věnovat vztahu k sobě, pečovat o sebe, objevují se první krůčky v akceptaci druhých. Můžeme si představit malé batole, které se poprvé pustilo nábytku a vykročilo nejistým krůčkem do volného prostoru – v Jirkově případě do volného prostoru budování vztahů.