Rodičovská křehkost

Když v Dánsku v roce 2006 zkoumali v rámci velké populační studie, jak jsou na tom noví rodiče s duševním zdravím, ukázalo se, že prvorodičky během prvního roku po porodu častěji potřebují ambulantní léčbu nebo i hospitalizaci v souvislosti s duševními obtížemi, přičemž nejnáročnější jsou v tomto ohledu první tři měsíce a vůbec největší riziko hospitalizace je 10. až 19. den po porodu. Neléčené obtíže výzkum nezachycoval, těch bude logicky mnohem více.

Pro kontext, zvýšené riziko stále znamená jednu hospitalizaci z tisíce lidí, není tedy na místě se kvůli tomu bát otěhotnět – zjištění by nás spíš mělo vést k tomu dobře o čerstvé rodiče pečovat. O čtyři roky později vyšla velká metaanalýza mnoha výzkumů, podle které také jeden z deseti otců prožije nějakou formu deprese před nebo po narození dítěte, s nejčastější incidencí 3–6 měsíců po porodu.

Tento výzkum nám nenapoví, jestli duševní obtíže přijdou vlivem vnějších vlivů, jako je nevyspání, změna, stres a nejistota, anebo jestli tato významná událost dovede spustit něco, co v nás dřímalo už dřív. Dá se to svést na „hormony“, jak to s oblibou děláváme? Nebo na nevyspání? Sotva. Duševní nemoci, stejně jako všechny ostatní, jsou bio‑psycho‑sociálně‑spirituálního původu. Pojďme se tedy podívat na tuto rodičovskou křehkost z více stran.

Miminko mění rodičům mozek

U žen jsou změny v psychice v souvislosti s těhotenstvím a mateřstvím tak trochu víc nasnadě už jen z biologického pohledu. Odhlédněme na chvíli od toho, co je zjevné a co by si zasloužilo zvláštní článek – tedy změny těla tam a zase zpět během těhotenství, noční kojení místo spánku nebo to, že je tělo nadopované „ženskými“ hormony, jako je progesteron a estrogen, což mu pomáhá dobře projít devítiměsíčním hoštěním nového člověka. Srovnatelná hormonální bouře se v těle odehrává pouze v pubertě.

Ale je toho víc – třeba na univerzitě v Barceloně na základě skenování mozku těhotných žen a čerstvých matek zjistili, že těhotné ženy prochází (nejspíše i vlivem těchto hormonů) výrazným úbytkem šedé kůry mozkové a jejich mozek zůstane pozměněný ještě dva roky po porodu. Na první pohled by se zdálo, že jde o něco špatného. Nejvýraznější změny se dějí v oblastech spojených se sociální kognicí, tedy s vnímáním a rozpoznáváním druhých lidí, s naším přemýšlením o nich, s rozpoznáváním jejich myšlenek, záměrů nebo potřeb – stejné oblasti se v mozku aktivují, když se matka podívá na fotografii svého miminka.

Mozková kůra se tedy ve skutečnosti díky úbytku specializuje. Můžeme to chápat spíše jako vylaďování těch nejpotřebnějších spojů a vyřazování těch, které zbytečně zabírají místo. Mozek se připravuje na to, aby dokázal co nejlépe interpretovat různé druhy pláče nebo broukání dítěte. Úbytek a specializace mozkové kůry jsou přitom tak významné, že počítačové algoritmy na základě nich dokázaly rozpoznat, která žena je těhotná a která ne.

A abychom propojili biologii s psychikou, přidejme ještě, že specializace byla viditelná výrazněji u žen, které od začátku těhotenství vnímaly své miminko pozitivně. A naopak to, jak moc se mozek ženy v těhotenství a mateřství proměnil, ve výsledku souviselo s kvalitou citové vazby, která se po porodu rozvinula mezi matkou a dítětem. To potvrzuje hypotézu, že tato bouře v mozku má velký význam pro citlivé rodičovství.

Je možné, že pokud se mozek mění podobně jako v dospívání, je během těchto rekonstrukcí také podobně křehčí? Z posledního výzkumu se zdá, že ano. Neurovědkyně Elseline Hoekzema a její spoluautorky spojují mimo jiné i tyto dynamické proměny a vybrušování se zvýšeným rizikem poporodní deprese nebo psychózy.

A co muži? Mění se rodičovstvím i jejich mozek? Zaplavují i je rodičovské hormony? Ne tak dramaticky, ale ano. Ať už vědci zkoumali otce coby primární pečovatele na rodičovské, otce jako sekundární pečovatele nebo otce – gaye, kteří vychovávají dítě úplně bez přítomnosti ženy, všichni měli v kontaktu se svým dítětem mozek aktivovaný na sociální porozumění a zpracování emocí stejným způsobem jako ženy – matky. Stejně tak se u nich zvyšují hladiny hormonů jako je estrogen, oxytocin nebo prolaktin.

Jakkoliv na ni zapomínáme, existuje nejen mateřská biologie, ale také otcovská. A ostatně i když třeba schopnost rozpoznat mezi různými plačícími dětmi pláč svého vlastního miminka někdy přisuzujeme ženské intuici a mateřskému vyladění, muži, kteří se péče o dítě účastní, to dovedou stejně dobře jako jejich partnerky.

Nejistota jako rozbuška

Pokud se podíváme na psychologické spouštěče duševních trápení čerstvých rodičů, jedním z hlavních podezřelých je jistě kombinace nejistoty a zodpovědnosti. Už tu nejsem sám za sebe. Moje rozhodnutí ovlivňují dalšího člověka, který je bez mé péče zcela bezbranný a kterého mám nadevše rád.

A současně nejen že mi nikdo neřekne, co je správně (nebo mi to naopak všichni řeknou, což je ještě horší), ale zpravidla to nikdo ani neví. A pak jsou tu lidé, kteří to naopak vědí naprosto přesně, a protiřečí si s dalšími lidmi, kteří to také vědí naprosto přesně. Ženy občas přepadají myšlenky nebo pocity, které se bojí přiznat i samy sobě:

• Proč ten vztah není hned takový, jak jsem si ho představovala? Přijde ta zamilovanost do miminka s časem? Můžu se na to spolehnout?
• Proč pořád čekám, kdy mi to dítě někdo odnese pryč?
• Co když to pokazím? Co když udělám moc chyb?
• Co bude s mým starým životem? Jsem špatný člověk, když se mi po některých věcech prostě stýská?
• Jsem špatná matka, když jsem na své dítě někdy naštvaná?
• A především: Budu dobrá máma?

A muži mívají jenom trochu jinou verzi:

• Proč se cítím zaskočený realitou, když jsme se na miminko devět měsíců chystali?
• Chci ženě pomoct, chci být k užitku, ale jak?
• Jak spojit to, že je potřeba zajistit rodinu finančně a současně nechci přijít ani o chvilku navíc s dítětem?
• Mám vůbec nárok být unavený, potřebovat si občas odpočinout a mít čas pro sebe, když v noci nevstávám a už tak doma nejsem tolik, jak bych chtěl?
• A především: Budu dobrý táta?

Kromě záplavy lásky a radosti žije mnoho rodičů v rozpoložení, které v jedné kreslené pohádce jedna z postav trefně označila jako „konstantní vina a strach“ – tedy strach, že něco pokazím, nebo vina, že už jsem něco pokazil nebo pokazila.

Nemá cenu ty pocity brát zas tak vážně, protože se jim nedá utéct – v rodičovství je máloco jednoznačně správně nebo špatně, rozhodnutí děláte neustále a obvykle se tím pádem můžete stále bát, že něco bude špatně, ať už se rozhodnete tak či onak.

Těžší to mají lidé s vysokou potřebou kontroly, která se jim s miminkem nutně začne vymykat z rukou (současně to ovšem pro ně bývá skvělá terapie). Nebo lidé výkonoví a perfekcionističtí. Kdykoliv se v životě potkáme s větší mírou nejistoty, může se „nalepit“ na nejistotu, kterou v sobě už máme, a spustit třeba nějakou formu úzkosti.

A připojme k tomu, že podobný veletoč, jako zažívá náš mozek, se děje taky v naší identitě. Co když dosud bylo součástí naší identity, že jsme nezávislí, svobodní, střelení, spontánní, že neodřekneme žádné pivo s přáteli a cestujeme po světě stopem s batůžkem? A najednou se musíme přizpůsobovat miminku, plánovat, večer uspávat a střežit, na každou cestu s sebou brát dost věcí navíc, potřebujeme být zodpovědní, vytvářet předvídatelné bezpečné zázemí a v deset večer padáme únavou? Jaké procesy se v nás musí udát, ať do svého já přibereme přívlastek „rodič“?

S dětmi se vrací vzpomínky na vlastní dětství

Existuje ještě další překvapivý mechanismus, díky kterému nás děti mohou (samozřejmě nevědomky) postavit čelem k našim vlastním bubákům – i když se obvykle ozve až tehdy, když jsou o kousek starší. Za prvé, na chování a názorech svých rodičů (současných prarodičů) vidíme, jak se asi chovali k nám, když jsme byli maličcí. A někdy to nejsou příjemná pozorování.

A za druhé, pokud jsme zažili jako malé děti nějaká trápení, vzpomínky na ně se často vrací tehdy, kdy do daného věku dorostou naše děti. Toto poznání může osvětlit záhadu, proč celý život žijeme spokojeně a na nějakou traumatickou událost nemyslíme, a najednou se nám začne vracet a my se s ní musíme popasovat.

Znamená to všechno, že mít děti je riskantní podnik z hlediska duševního zdraví? To samozřejmě ano. Dobré ale je, že ve skutečnosti to většinou dobře dopadne.

Po setkání s bubáky jsou rodiče zdravější než nerodiče

Vyplývá to znovu z dánského výzkumu, který jsme citovali hned na začátku článku. Zdá se, že obzvlášť křehký je start rodičovství. Právě proto by na sebe měli být čerství rodiče opatrní a dobře o sebe pečovat, právě proto si zaslouží podporu okolí, ať už to znamená přijít pomoct s úklidem, anebo naopak jim dát dva měsíce pokoj, nezvat se na návštěvu, neurážet se, že vám „nechtějí ukázat miminko“ nebo ho dát do náruče, a maximálně jim objednat dovážku jídla.

Ohroženější duševním trápením byli také mladí lidé, kteří se stali rodiči zhruba do 25 let věku. Po třicítce se ale ukazuje, že rodiče jsou duševně zdravější než nerodiče. Obzvlášť to platí pro deprese a závislosti, kterými nerodiče trpí významně častěji. A dokonce je toto markantnější u mužů než u žen. Možná je to dobrá zpráva pro dnešní generaci, která rodinu zakládá později – v pozdějším věku sice riskujeme více komplikací tělesných, ale máme větší šanci projít situací se ctí v duševní rovině.

Podle psychologického bádání vítězí v lidské duši pocit smyslu nad komfortem. Ukázalo se například, že rodičům po narození potomka na dlouhá léta klesne well‑being, tedy pocit určitého životního pohodlí a spokojenosti. Přesto si lidé nadále pořizují (další) děti, což se dá vysvětlit třeba právě pocitem smysluplnosti v našem životě.

Vpouštíme do svého života zranitelnost danou velikou láskou, kterou cítíme k vlastním dětem. Ale mnohdy se prostě také stáváme silnějšími právě tím, jak nás děti staví před naše vlastní démony a nedávají nám mnoho jiných možností, než se s nimi popasovat.

Zatímco prarodiče straší tím, jak se v rodičovství člověk nutně celý rozplyne, přijde o veškerý svůj život a nic už nebude jako dřív, pravdou je, že rodičovství může být mnohem víc jenom další kapitolou v cestě k sobě samému.