Rodiče ve válce

Zkuste si představit nejhoršího člověka, kterého znáte. Někoho, komu se nedá důvěřovat, má jiné hodnoty než vy, jiný životní styl, jiné názory, a ještě ke všemu ho považujete za duševně nemocného. Jeho chování je podezřelé, nemá žádnou sebereflexi. Ten člověk je vám bytostně nepříjemný a snažíte se se mu v životě co nejvíce vyhýbat. Když si na něho vzpomenete, běhá vám mráz po zádech. Brrr. Možná o nikom v životě jste si nepomysleli tolik špatných věcí.

No a teď k té představě přidejte představu druhou. Vaše dítě bude s tímto člověkem trávit víkendy, volný čas, či u něj bude střídavě bydlet stejně jako u vás. Ten divný člověk ho bude vychovávat, bude mu předávat své názory, hodnoty a utvářet jeho vnitřní svět. Je vám z té představy nepříjemně? Pochopitelně. Přirozená rodičovská reakce bude usilovat o záchranu dítěte či dětí před takto tráveným časem.

Působí to jako sci‑fi, ale právě jsem popsala realitu mnoha rodičovských párů, které jsou nuceny pečovat o společné děti, přestože k sobě pociťují výše zmíněné nelibé pocity. Ze zkušeností mnoha odborníků přitom vyplývá, že děti zvládají rozpad rodiny tím lépe, čím méně jsou zatahovány do rodičovských sporů.

Dvě strany sporu

Rozvod či rozchod je vždy minimálně pro jednoho z partnerů velmi bolestná zkušenost – vše, na čem partneři společně pracovali, se zhroutilo. Musí začít někde jinde, s někým jiným či sami se sebou. To mnohdy vyvolává úzkost a obavy z budoucnosti. Smutek po druhém či zlost na něho někdy přetrvává i déle než rok.

Když se rozhodnou ukončit své partnerské trápení rodiče, kteří spolu mají děti, může se stát, že se pole vzájemných konfliktů pouze přesune ze společné domácnosti do domácností dvou. Partneři místo očekávané úlevy přestoupí na nové trápení v podobě války o děti.

Nechci, aby to znělo pateticky. Na světě je hodně rodičů, kteří se rozcházejí či rozvádějí, a mnozí tuto situaci zvládnou důstojně, ať už je jakkoli bolestivá. Svá trápení unesou, jsou schopni slušně předávat druhému potřebné informace a svého bývalého partnera v rodičovství podporují. Při své práci v psychologické poradně se ovšem setkávám s rodiči, kterým rozchod či rozvod nejde hladce.

Poté, co mi došlo, že stejný způsob práce, který je použitelný pro práci s párem, který se ještě o záchranu vztahu snaží, nelze využít pro bývalé partnery v rozvinutém rodičovském sporu, jsem tento fenomén začala zkoumat a pročítat literaturu. Rodiče v rozvodovém sporu spojuje následující přesvědčení:

• Já jsem v pořádku a ten druhý není normální.
• Já chci pro děti to nejlepší, druhý jim ubližuje.
• Já vím, co si děti přejí, ten druhý jim nerozumí.
• U mě je dětem dobře, u druhého rodiče strádají.
• Já komunikuji slušně a věcně, ten druhý mě napadá a je sprostý.
• Já mluvím o bývalém dobře, partner děti manipuluje.

V tomto výčtu by se dalo pokračovat dle konkrétního kontextu každé rodiny. Nejvíce zajímavé je, že tato přesvědčení mají v rozvinutém rozvodovém sporu rodiče oba.

Příklad? Do poradny přivádí zoufalý otec dceru s přáním, abychom zjistili, proč nechce jezdit k matce. Popisuje několik vyhrocených scén při předání a vysvětluje to matčinou narušenou osobností. Podle jeho vyprávění o šílené, duševně nemocné matce mu musíte dát za pravdu: je to pro něj nesnesitelné a chápete, že se před ní snaží sebe i děti chránit.

Jenže když budete mluvit s touto matkou a vyslechnete trápení, které prožívá s otcem dětí, máte opět neodolatelné pochopení pro její potřebu ochrany. Oba rodiče působí jeden bez druhého jako mírní, slušní lidé. Co s tím? Někde přece nějaká pravda musí být. Neuklidním vás. Pravda není, boj o děti probíhá v nekonečné řece domněnek, předsudků a démonizace.

Nepřítel ve vlastní hlavě

S termínem démonizace se lze setkat v textech Justine Van Lawick, nizozemské rodinné terapeutky, která si mnohaletou praxí povšimla, že k ní na rodinnou terapii nepřicházejí pouze rodiče, ale také jejich rozvodoví démoni. Démoni dokážou vysvětlit vše nepříznivé, co se v rodině děje. Přisuzují neomylně vinu druhému rodiči.

Pokud se tedy vrací dítě po víkendu s otcem rozladěné, může za to otec. Pokud se sourozenci hádají, je to špatnou výchovou matky. Nevalný školní prospěch démoni přičtou vždy tomu rodiči, který právě o dítě pečoval. Děti by v takových situacích potřebovaly podporu svých rodičů, ti ale velmi často místo toho zaměřují pozornost na hledání viníka – a co více, často nevědomě tato jejich trápení posilují.

Destruktivní procesy mezi rodiči jsou velmi mocné a neprůstřelné, mají dokonce takovou sílu, že dokážou vtáhnout do boje široké okolí. Prarodiče si vzpomenou, že si vždy mysleli, že syn udělal chybu, že si takovou ženu vzal. Přátelé přidají k dobru dlouho zatajované vzpomínky, případně nekriticky podporují válečná rozhodnutí rozvádějících se rodičů. „Sedři ho z kůže…“

Děti se střídavě přiklánějí na jednu či druhou stranu v souvislosti s tím, u koho právě jsou, a postupně se v rámci sebezáchovy naučí lhát a říkat právě to, co si myslí, že chce ten který rodič slyšet. Tím ale opět posilují moc démonů: rodiče věří svým dětem a nevěří bývalým partnerům, tudíž jsou jeden na druhého naštvaní za něco, co se nikdy nestalo či neřeklo. Nikdo už neví, jak z toho ven.

Přestanu, až přestaneš ty

Když přichází do terapie rodina v této náročné situaci, jediné, na čem se všichni shodují, je to, že už chtějí klid. Slovo klid mám v poznámkách napsáno téměř vždy. Rodiče si přejí odpočinek od boje, touží po respektu a slušné komunikaci. Vidím jejich utrápené obličeje a věřím jim to.

Kámen úrazu bývá v tom, že jinak už se neshodují v ničem. Nikdo se nechce měnit, nikdo nechce přiznat chybu. Jsou jeden k druhému ostražití, uvykli si shromažďovat důkazy o vině, boj se jim zaryl pod kůži. Někdy mají i fyzicky problém sedět v jedné místnosti. Tolik vytoužený klid se ztrácí v destruktivní mlze vzájemné nevraživosti. Kdo má první složit zbraně? Kdo má zapnout poslední zbytky naděje, že se něco změní?

Tito dva dospělí lidé už spolu zažili tolik nepříjemností, že pokud by neměli společné děti, nikdy by je nikdo neviděl pohromadě. Děti jsou jejich společným zájmem, motivací zkoušet to stále znovu, ale velmi často také municí a rukojmími.

Často slýchám, že nikdy své děti nemanipulují. Domnívám se, že to ve skutečnosti není možné. Výchova je sama o sobě manipulací – i když se snažíme o vrcholně partnerský přístup, své vidění světa, hodnoty a názory dětem předáváme jaksi každodenně. Je tedy naivní si myslet, že si děti nevšimnou mé nevraživosti vůči jejich druhému rodiči, že nezaslechnou rozhovory s přáteli či rodinou o tom, co zlého zase druhý rodič provedl.

V tom horším případě se z dětí skutečně stávají rukojmí. Znám rodinu, kde si rodiče rozdělili dvě děti a ty drží u sebe do doby, než soud rozhodne, jak bude péče vypadat. Bojí se děti si navzájem půjčit či vyměnit, aby je ten druhý neovlivnil či úplně nezadržel. Takže sourozenci se s druhým rodičem celý měsíc neviděli a postupně už ani nechtějí: viní ho totiž za vše zlé, co se teď děje. Ano, nemají to ze své hlavy.

Jak tedy vypadají démoni, kteří dělají z rozvodu válečné pole? Kde se vzali a co je posiluje? Je něco, co jim naopak bere dech?

Všechno to zlé

Démon se rodí již v době partnerských sporů a vyrůstá z přesvědčení, že hlavním viníkem našeho rozchodu je druhý partner, nebo se zplodí z velkého zranění, které člověk v partnerství zažije (nevěra, lži, násilí). Démon se poskládá ze všeho zlého, co se nám ve společném soužití přihodilo.

Každý další konflikt či nesoulad ho vyživuje, takže v době samotného rozchodu či rozvodu už je pěkně vykrmený a silný v kramflecích. Má dostatečnou zásobu munice, kterou nás bude zásobovat na rozvodovém bojišti. Démoni velmi spokojeně žijí také z toho, když je složité rozdělit majetek. Všechny konflikty kolem peněz mu dodávají na síle.

Když už vyroste a je sebejistý, působí na nás destruktivně. Zabarvuje většinu sdělení bývalého partnera či partnerky, zabarvuje jejich chování a vkládá nám do hlavy domněnky a představy o tom, co se za tímto chováním skrývá; dodává také tón esemeskám či mailům. Démoni nutí své majitele k ostražitosti a podezíravosti – rodiče si pak raději vše nahrávají či zálohují, co kdyby se to hodilo u soudu jako důkaz. Přejí si, aby je někdo spravedlivě rozsoudil, soud je však stejně bezmocný jako oni.

Démoni to umí i se soudci, pracovnicemi sociální péče a terapeuty. V tom je ta potíž. Rodina hledá pomoc v právu, v psychologických poradnách a na sociálce, podstupuje znalecké posudky a mediace, jenže dokud jsou rodiče a děti v modu boje, je nelehké jim odborně pomoci. Odborníci jsou lépe či hůře pro tuto práci vzděláni, jenže pokud rodiče bojují, je každá práce marná.

V emocích neslyší „dobré rady“ o složení zbraní, zahlceni starými křivdami si nemohou povšimnout střípků snahy toho druhého, hlasy dětí jako by byly neslyšitelné. Oba chtějí vyhrát, mít děti co nejvíce, dostat spravedlivý díl majetku a mít už ten vytoužený klid.

Ať už vyhrají, či ne, jedno je jisté – v rozvodových bojích prohrávají vždy jejich děti. Děti ztrácejí jistoty, blízké, domov a učí se fungovat ve válečném stavu, což jim bere mnoho dětských sil.

Myslete na budoucnost

Jak z toho ven? Povšimněte si svých vlastních rozvodových démonů. Připusťte si, že tam jsou nebo mohou být. Zkuste pozorovat, co ve vašem životě dělají a jak ovlivňují váš pohled na druhého rodiče. Co poznáváme, ztrácí na síle. Démoni nemají rádi mnoho pozornosti.

Zkuste si naopak povšimnout, co bývalý partner dělá dobře. Možná nezvládá s dětmi vypracovat všechny úkoly, bere je ale ven na kolo či s nimi čte před spaním. Možná se na vás netváří příjemně, přijíždí si ale pro děti včas. Pokud si dokážete všímat, že něco přece jen funguje, ztratí vaši démoni zase kousek tuku.

Všímejte si, jak mluvíte o druhém rodiči před dětmi či svou rodinou. Zkuste ubrat emoce a vnášejte věcnost. Možná jsou teď vaše děti malé a doufáte, že se vše zlepší, jakmile porostou. To je častý omyl. Druhý rodič bude ve vašem životě i v jejich dospělosti, na jejich svatbě, na narozeninách vnoučat. Dejte mu šanci, vyhrajete pak totiž vy sami. Získáte onen vytoužený klid.