Rodiče v nás

V rámci svého dětství a dospívání jsme byli zvyklí na určitý chod domácnosti, působení rodičů, jejich vystupování v rodinném systému a způsob vztahování se k nám a k našim sourozencům. Jako malí jsme si také všímali toho, jak se k sobě matka s otcem chovají navzájem, jakým způsobem si projevují lásku a náklonnost, jestli se hádají a jak řeší problémy. Mohli jsme vnímat, kdo z rodičů je přísnější, kárající, a kdo shovívavější a laskavější.

Zakoušeli jsme, jak hospodaří s penězi, jaký přístup mají k práci, k morálce, k pravidlům, politice, s jakými lidmi se přátelí. Z rodiny jsme si také odnesli představu o tom, jakým způsobem se rodiče starali o domácnost, jak měli rozdělené povinnosti a kdo co obstarával. Prostřednictvím pozorování jejich chování, kterému jsme jako malí byli bezprostředně vystaveni, a mohli ho tak vnímat z první řady, si vytváříme určitou šablonu, jak vypadá chování ženy a muže, matky a otce, manželky a manžela, a co vše náleží k jejich rolím. V každé rodině je toto odlišné a specifické. Co je v jedné rodině naprosto samozřejmé, to se v jiné nemusí vůbec vyskytovat.

Pokud bychom šli za hranice nukleární rodiny, dále nás formovaly širší vztahy rodičů s jejich sourozenci a rodiči. Kdo se s kým bavil, nebavil a proč, do jaké míry naši rodiče pomáhali svým rodičům, jaký k nim měli vztah, jakým způsobem o nich mluvili a podobně. Všechny tyto aspekty významně vstupovaly do našeho vytváření si obrazu světa, také do toho, jak ho chápeme, vysvětlujeme si ho a následně sami v dospělém věku žijeme.

Věřím, že valná většina rodičů chce svým dětem předat jen to nejlepší ze sebe a vychovává je v tom nejlepším úmyslu. To je bez debat. Avšak i naši rodiče jsou ovlivněni jejich výchovou, svým prožíváním dětství a dospívání, ať už bylo jakékoliv. Také si v sobě nesou určité poselství ze strany jejich rodičů a ti zase od těch svých. Je to nekončící koloběh, ze kterého v podstatě nelze vystoupit. Takže si ve svých životech v různých podobách neseme vlivy od svých rodičů (či jiných významných osob, které naši výchovu zastávaly nebo se na ní podílely), ať už chceme, nebo ne.

Dětské vnímání světa

Jako děti chápeme svět jinak v návaznosti na vývojové limity věku, ve kterém se právě nacházíme. Na základě tohoto vnímání se vyvíjí náš názor na to, jaký svět je, jak to v něm funguje, co je běžné a co ne. Zkušenosti, které jsme v naší rodině získávali prostřednictvím prožívání různých situací, mohou vytvářet náš názor na to, jak to tehdy všechno bylo, a to může ovlivňovat naše blízké vztahy v současnosti, v nichž se může vznášet závan naštvanosti, křivdy, odmítnutí atd.

V raném dětství je přítomnost matky, její blízkost a péče o dítě velice významným faktorem ovlivňujícím, jaké bude dítě v dospělosti vytvářet vztahy a jak v nich bude fungovat. Některé děti mají vzpomínky na to, jak je matka v dětství často opouštěla, nečekaně odcházela na různě dlouhé časové intervaly a ony to nemohly nijak ovlivnit. Když byla doma, mnohdy se zavírala v pokoji, kde trávila spoustu času, nechtěla být rušena a na podněty dítěte příliš nereagovala. To mohlo být způsobeno například depresí, kdy na starost o dítě neměla fyzickou ani mentální sílu. Její roli tedy suplovala jiná osoba, například babička.

Matka, přestože byla fyzicky přítomna, pro dítě byla velice vzdálená, protože se mu od ní nedostávalo toho, co potřebovalo – tepla, vřelosti, pozornosti, láskyplné péče. Matka mu mohla dát jen to, co bylo v jejích možnostech. Vyladěnost mezi ní a dítětem tak byla velmi kolísavá. V důsledku toho můžeme žít v přesvědčení, že se o nás matka příliš nestarala a žila si svůj život, do kterého jsme nepatřili. Nechápali jsme, jak někdo, od koho toužíme získat pozornost, může být tak necitlivý a nevnímavý, a zároveň jsme si to nedokázali žádným způsobem vysvětlit.

Jakkoliv to zní srozumitelně (že matka byla například depresivní, a tak neměla dostatek sil, aby nám věnovala takovou péči a pozornost, jakou by chtěla a jakou bychom si my přáli), mnohdy si to dospělí lidé nemohou nebo nedokážou připustit. To vše může být ještě umocněno tím, že matčiny obtíže byly před dítětem různě schovávány a kamuflovány.

Dítě si v rámci svých mentálních schopností vztahujících se k určitému věku samo vytváří teorie o tom, co se vlastně děje. Mnohdy jsou značně odlišné od reality a jejich vliv může přetrvávat až do dospělosti. Mohou tak být ve skrytu duše na svou matku naštvané, že jim nebyla k dispozici, když ji potřebovaly.

Jako reakce na matčino chování může vzniknout tendence být ve vztahu ke svému vlastnímu dítěti hyperprotektivní, zahrnovat ho pozorností a láskou. Tedy přesný opak matčina chování, které však ve výsledku může napáchat více škody než užitku, přestože je myšleno v nejlepší možné víře. Takovýchto příkladů by šlo samozřejmě uvést bezpočet.

Téma rodičů v psychoterapii

Témata spojená s našimi rodiči se v psychoterapii logicky objevují velmi často. Pro některé klienty je těžké si vůbec připustit a uvědomit fakt, že na ně jejich rodiče mohli mít negativní vliv: vždyť měli přece krásné, harmonické a veselé dětství, rodiče se jim věnovali, dopřávali jim vše možné, byli na ně hodní. Mají v sobě silně zakořeněné přesvědčení, že jejich rodiče byli a jsou naprosto bezchybní. Oni totiž mnohdy před svými dětmi jako bezchybní vystupovali, chtěli, aby o nich děti měly jen to nejlepší smýšlení.

Po nějakém čase si klienti začnou připouštět, že na ně rodiče ve skutečnosti kladli velmi vysoká očekávání, vyžadovali od nich vždy ten nejlepší výkon, důsledně trvali na tom, aby děti byly slušné, vždy a všude pozdravily, byly vždy 100% připravené do školy a podobně. Ano, na tom není samozřejmě nic špatného, avšak neustálá kontrola a dohlížení, aby děti byly dokonalé a bezchybné, mohla vést k tomu, že si tento vliv rodičů zvnitřnily. V dospělosti pak na sebe kladou přemrštěné nároky nikoliv proto, že by je od sebe samy očekávaly, ale protože je očekává jejich mentální reprezentace rodičů, kteří už možná dnes nejsou tak nároční.

To, že realisticky nahlédneme nedokonalosti a nedostatky našich rodičů, neznamená, že je zavrhneme. Možná nám to naopak pomůže přijmout je tak, jak jsou. Tím se zboří naše zkreslené vnímání, což může vyčistit ovzduší ve vztazích s nimi.

Úkolem ani cílem psychoterapie samozřejmě není „nakydat“ co nejvíce špíny na naše rodiče, hledat a poukazovat na to, co všechno udělali špatně, a následně to s nimi zpětně řešit a vyčítat jim to. Důležité je spíše rozlišit, co si neseme od rodičů a co je ve skutečnosti „naše“.

Když je na sebe někdo přísný, vyžaduje od sebe vždy ten nejlepší výkon a výsledky, klade na sebe obrovské nároky a stále mu to je málo, jde toto skutečně od něho, nebo je to zvnitřněný tlak, který na něho vyvíjela například matka? Uspokojuje svým neustálým úsilím a aktivitou sebe, nebo svou matku? V přeneseném slova smyslu své vlastní náročné superego, nebo superego, které představuje jeho matku?

V psychoterapii dochází mnohdy k hodnocení, jestli bylo chování našich rodičů vůči nám špatné nebo dobré, avšak to rovněž není jejím cílem. V současné době s tím tak jako tak už nic nenaděláme – jestli to zhodnotíme jako špatné nebo dobré, situaci a naše zkušenosti nijak nezmění. Změnit však můžeme náš pohled na to, co jsme v dětství v souvislosti s rodiči zažívali a prožívali, blíže to probádat a ujasnit si, jaký vliv to na nás má dnes. Tím, že tento aspekt nahlédneme, může dojít k úlevě a k narovnání našich vztahů.