Rodiče v kleštích

V článku Nejlepší věkový rozdíl jsem se zabývala zdánlivým paradoxem: my lidé plodíme ze všech živočichů nejmenší počet potomků, do nichž investujeme nejvíce energie. Zároveň však máme dosti krátký interval mezi jednotlivými porody, což na první pohled nedává smysl.

Zatímco taková šimpanzice piplá své mládě minimálně pět let, než mu pořídí sourozence, a orangutanice dokonce téměř osm let, u nás, současných Evropanů, jsou to nejčastěji roky dva.

Vysvětlovat to můžeme různě, zásadní je ovšem pomoc, jíž se matkám v péči dostává: ať už je to přímá pomoc s péčí (angažovaní otcové, prarodiče a další osoby), pomoc finanční (peníze od státu či opět od blízkých osob) či technická (od automatických praček přes různá zabezpečovadla a předpřipravená jídla v lahvičkách až po zábavné kolotoče nad postýlku).

My, lidské matky, na rozdíl od šimpanzic či orangutanic nejsme nikdy na výchovu a péči samy. Ani ty z nás, které opustil partner, které se z různých důvodů netěší pomoci širší rodiny a jimž se právě do zámoří odstěhovala nejlepší kamarádka.

Obávám se, aby situace nedošla tak daleko, že cizí dospělý se bude bát pomoci ztracenému dítěti, aby nebyl nařčen z úmyslu mu ublížit.

Pomoc blízkých a společnosti je tak běžná a samozřejmá, že si ji my matky často neuvědomujeme a spíše žehráme na její nedostatek. Často slýchám stesky typu: „Jsem na něj úplně sama!“ – „Všechno je na mně.“ To, že nemusíme pracovat, že máme co jíst, do čeho se oblékat a kde bydlet, bereme jako samozřejmost, a vyčítáme mužům, že se málo starají, a státu, jak nízký rodičovský příspěvek je.

Pracuji v jednom azylovém domě pro matky s dětmi. I zdejší maminky, přes všechny stesky, na tom – domnívám se – nejsou až tak špatně: peníze od státu, oblečení, potravinová banka, dary věcné i ve formě aktivit (kojenecké plavání, lístky do cirkusu, do zoo…), všelijaké přednášky a vzdělávací aktivity, hlídání dětí k nim…

Vychovává celá vesnice

Pomoc, které se nám matkám dostává, však není vynálezem moderní doby či rozvinuté společnosti. U různých přírodněji žijících lidských kmenů a společností vypadá pomoc jinak, nicméně lze říci, že matky všech kultur se v péči o potomky setkávají s výraznou pomocí svých bližních.

Jedno africké přísloví dokonce říká: „Ke zplození dítěte je třeba dvou lidí, k výchově celá vesnice.“ A etnologové společně s cestovateli‑dobrodruhy vyprávějí, že to tak skutečně je.

Jakýkoli dospělý se chová jako rodič k jakémukoli dítěti, jež je právě v jeho přítomnosti, tvrdil mi jeden v subsaharské Africe působící etnolog. Většinou ani nejsem schopná rozlišit, které dítě patří ke které matce, vyprávěla zase „Afrikou posedlá“ cestovatelka.

A jedna porodní asistentka z Kanárských ostrovů přednášela o zdejším tradičním rodičovství, v němž ženy takto nabízely i mateřské mléko: Dítě, které mělo hlad, se prostě obrátilo na nejbližší ženu, a ta ho nakrmila. Buď mu dala něco k jídlu, nebo ho nakojila. A děti pily dlouho, většinou tak do šesti, sedmi let, kdy je začali vysílat samotné do hor pást kozy. V té době prostě přešly na mléko kozí.

Přednáška 24. října 2024