Rodiče v informační válce

Internet podle vašeho vyhledávání ví, že čekáte miminko, že se právě narodilo, že má tři roky. A bude vám servírovat „relevantní obsah“ – ať už o něj stojíte, nebo ne. Začíná to už v těhotenství. Pokud žena důsledně nehledá všechny informace v anonymním okně, Google, Youtube i Facebook podle jejího vyhledávání spolehlivě zjistí, že čeká dítě. A to obvykle ještě dřív, než se to dozví její rodina. A pomalu jí začne servírovat reklamy na kojící a nosící módu, zavinovačky, hrazdičky.

Pak přijde porod a šestinedělí a s reklamou jako by se roztrhl pytel. Dokud jde o produkty, budiž. Doba už je taková, že co hledáme, na to vidíme reklamu. Kromě nich na čerstvé rodiče začnou vyskakovat blogové články, které tvoří obsahový marketing různých značek. Článek o dětském spánku od výrobce chůviček. Článek o plenkách od výrobce plenek. To je jedna podoba informační války, ve které se novopečený rodič ocitne. Každý se totiž snaží propagovat svůj byznys, a tím pádem jsou informace často protichůdné – výrobce umělé výživy bude stěží psát o výhodách kojení.

Obchod s nejistotou

Kapitola sama pro sebe jsou infoprodukty, e‑booky a online kurzy čehokoliv. Mnohé jsou skvělé, spoustu z nich napsali fajn a schopní lidé a velká část má potenciál opravdu rodičům pomoci. Potíž je v tom, že pro prodejce kurzu rodičovství je nejvýhodnější bezradný rodič. A pokud rodič bezradný není, je potřeba mu bezradnost vsugerovat, nebo ho aspoň zviklat, jestli ho nějaká bezradnost v dohledné budoucnosti nečeká.

V řeči marketingu se tomu říká „vyvolat potřebu“. Pro marketéry je toto běžný terminus technicus, z pohledu psychologie nebo etiky ale totéž může taky znamenat znejistit člověka v jednom z nejzranitelnějších období v jeho životě. Pojďme si teď projít, jaké zprávy pojme novopečená máma během pěti minut scrollování svou facebookovou zdí:

• Žádné dítě nemusí plakat! Naučíme vás, jak s miminkem zacházet, aby neplakalo, prospívalo a dobře se mu vyvíjela páteř.
• „Už jsem byla zoufalá, miminko se mi budilo každých 45 minut. Díky kurzu spánkového tréninku teď spí v kuse celou noc.“
• Těšila jste se na miminko a teď byste nejradši ode všeho utekla? S naším kurzem najdete znovu vyrovnanost a budete spokojená vy i vaše miminko.
• Miminko pláče, nepřibírá a vy jste bezradná? Poradím vám, jak to udělat, ať máte zase dost mléka.
• Zažíváte tu pohodu, kdy vaše miminko papá jenom mlíčko? To se brzy změní! Mámo, buď připravená, provedeme tě labyrintem příkrmů!

Z jednoho pohledu je všechno v pořádku. Prodejce kurzu se prostě snaží mámě pomoct, když má nějaký problém. Spoustě rodičů s tím problémem třeba i pomůže a oni jsou za to vděční. Jenomže z druhého pohledu máma častěji daný problém nemá a zpráva, kterou podvědomě znovu a znovu získává z takovéto reklamy, může taky znít: Sama od sebe jsi jako matka naprosto nekompetentní a svým neznalým zacházením způsobíš svému dítěti škodu. Ale nemusí to tak být! Jen když si koupíš náš kurz, naučíme tě, jak se o svoje dítě starat tak, že už NIKDY nebude plakat (protože děti přece normálně nepláčou).

Takové znejistění ve vlastních rodičovských kompetencích se vůbec nemusí dít vědomě. Může to vypadat prostě jen tak, že po chvíli scrollování Facebookem jako by se mámě do duše nalila malá troška úzkosti a odlila malá troška sebevědomí. Aniž by to zdánlivě s čímkoliv souviselo.

Odvrácená strana podpůrných skupin

Někdy si pro podobné znejistění dojdeme přímo sami paradoxně tehdy, když máme dobrý záměr zjistit více informací k něčemu, co nás zajímá, a najít podporu mezi dalšími rodiči. A přidáme se buď do diskuzních skupin na různých rodičovských webech, nebo třeba do skupin na Facebooku. K těhotenství, k přirozenému porodu, k porodu císařským řezem, k nošení dětí, k bezplenkové komunikační metodě, k Montessori výchově… nebo prostě k propojování rodičů v našem okolí.

Je skvělé, že takovouto možnost máme. Podobné skupiny mají své opodstatnění a velké spoustě rodičů přináší do života dobré kvality. Velmi často skutečně znamenají podporu, možnost kontaktu s dalšími lidmi v relativní izolaci pandemické rodičovské dovolené, možnost se na něco zeptat zkušenějších a rychle dostat odpověď. Ale přece jen je dobré znát i jejich neduhy:

Táhnou nás ke srovnávání

„Vy ještě…“ (nepasete koníky, nechodíte na nočník, nemáte příkrmy, nečtete…) a „my už“ (se překulujeme z břicha na záda, umíme barvy, děláme rodičům snídani, skládáme operety a tančíme kankán). Snad všichni to máme v sobě. Všichni se rádi chlubíme úspěchy svých dětí. Pokud nejste pevní v důvěře ve svoje děti a v jejich tempo, můžete snadno zaváhat, jestli něco neděláte špatně nebo jestli je vaše mládě prostě jenom retardované.

Srovnávat samozřejmě můžete nejenom své děti, ale především sebe jako rodiče. Děláte to vůbec dost dobře, když nejedete bezplenkovku, nevyrábíte Montessori hračky, nechodíte na plavání s miminky? Nejste špatný rodič? Nemíjíte něco důležitého? Jak to ti druzí vůbec stíhají? Jak to, že jim to tak jde? Inu, třeba je to všechno jinak, jenže všednosti a selhání na sociální sítě nedáváme. Radši se chlubíme a sbíráme lajky.

Tématem bývají problémy

O tom, co jde lehce nebo bez obtíží, mají lidé málokdy potřebu psát. Proto se na diskuzních fórech dočtete o problémech častěji, než v reálu nastávají. Na fóru o císařském řezu se obvykle nebude probírat situace, kdy jizva srostla dobře a nedělá ženě v životě žádné potíže, protože na tom není až tolik co k probírání. Dočtete se o srůstech v břiše, bolavých zádech, bolesti jizvy při změně počasí… Opticky to bude vypadat, že bezproblémové zhojení jizvy se skoro neděje, což reálně není pravda, a zbytečně se vyděsíte.

Když si nastavíme očekávání podle cizích dětí, ztratíme to své

Žádné cizí dítě není vaše dítě. I když deset lidí řeší se svým mládětem ve věku toho vašeho tentýž problém, vůbec to neznamená, že vaše dítě ten problém bude mít taky. Jistě, je dobré vědět, že děti v tom a tom věku může s určitou pravděpodobností potkat bolavé bříško, růstový spurt, rostoucí zub, časté probouzení v noci… Může. To znamená, že vůbec nemusí. Když se opakovaně dostáváme do kontaktu s informacemi o cizích dětech, snadno ztratíme to vlastní.

• Pláče! Aha, je mu čtrnáct dní… Tak už je to tady. Prdíky! A ono má ve skutečnosti prostě normálně hlad.
• Vzteká se u kojení! Aha, jsou mu tři měsíce… Tak už je to tady. Poklesla laktace a má málo mléka! A ono ve skutečnosti prochází vývojovým skokem nebo mu vadí nástup máminy menstruace.

Lepší mantra než „už je to tady“ je možná u malých dětí prostě „tak holt dneska takhle“ nebo improvizátorské „ano, vlastně ano“, kdy bez zpochybňování přijímám a rozvíjím, co ke mně od druhého člověka přichází. Tím druhým člověkem je v tomhle případě vlastní potomek.

Kvůli metodě ztratit dítě

Poslední zmiňovaný bod souvisí s tématem, které je širší než samotné rodičovské diskuzní skupiny: týká se množství různých informací a možností, které dnes v péči o děti máme. Kontaktní rodičovství, bezplenková komunikační metoda, vaničkování, znakování, Montessori výchova, baby led weaning…, trendů ve výchově je spousta. Většina z nich slibuje spokojenější dítě, zdravý rozvoj attachementu, sebedůvěry, kognitivních nebo motorických dovedností.

A je to perfektní. Je skvělé, že takové možnosti máme. Získáváme nové aktivity, které můžeme dělat už s maličkými dětmi, mnohdy taky nový způsob kontaktu s nimi. Celé to dobrodružství nás může všechny víc bavit. V neposlední řadě následováním nějaké metody, která nám dává smysl, získáváme často i více rodičovského sebevědomí.

Je ale důležité mít na paměti, že o metody samotné nejde tolik jako o náš postoj za nimi. To, jestli bude jíst dítě tuhé nebo rozmixované příkrmy, neurčí, že bude v dospělosti mít štíhlý pas a dobrý vztah k jídlu – tak přímočaře věci v lidské duši prostě nefungují. Naopak pokud bude rodič ohledně jakéhokoliv způsobu příkrmů obsedantní a bude to lidově řečeno „moc hrotit“, vrátí se to spíš ve zlém.

I principy kontaktního rodičovství jde dělat násilně, pokud se natolik zapomeneme v následování „kontaktních pravidel“, že se na ně soustředíme více než na nalaďování se na vlastní originální dítě a následování jeho signálů. Nebo pokud to děláme proto, abychom se postarali o vlastní nejistoty, z úzkostné pozice, abychom hlavně něco nepokazili: tedy pokud jsme úzkostlivě kontaktní, šikanujeme sami sebe za porušení nějakého pravidla nebo se ho snažíme dítěti vnutit, i když jemu samotnému o to zas tolik nejde.

Když se žena zanoří do informací o kojení v duchu kontaktního rodičovství, snadno se zúzkostní natolik, že jakékoliv vztekání dítěte u kojení přisoudí tomu, o čem četla – mám málo mléka, poklesla mi laktace, to je určitě tím, že si miminko málo tulím, musím ho teď kojit co nejčastěji, ať mléka přibude. Ale ono je taky možné, že dítě zrovna jen nemá chuť pít tak často jako jiné děti v příslušné online diskuzi. Že je přepité a pálí ho žáha. Že je prostě jen už unavené.

Jak to tedy vlastně je?

Je ohromně snadné v celé té informační rodičovské válce zabloudit. Na péči o dítě má každý názor, který je často dost vypjatý (protože nám na dětech tolik záleží a o to radikálnější a emocemi nabité jsou naše názory), a nad obrovským množstvím témat nenachází ani různí odborníci shodu. Od načasování a způsobu pokládání miminka na bříško, přes nošení v šátku, dětský spánek a jeho ovlivňování, režim a rituály, dudlíky, příkrmy nebo zavinování. (Schválně, chytli jste u některého z témat rozhořčení, že to přece není pravda, a to a to téma má jednoznačný postup? Věřte, na každé z nich se dá najít vyjádření odborníka, který bude tvrdit něco jiného.)

Vlastně je to takové pokračování veškerého „musíš‑nesmíš“, o kterém jsme psali v souvislosti s těhotenstvím. A to mluvíme jen o nejmenších miminkách. Na různá témata se formují nesmiřitelné tábory, které tvrdí tomu druhému, že své děti poškozuje. Chceme mít pocit, že náš názor je ten správný, vždyť jsou pro nás naše děti tolik důležité. Chceme, aby nějaký správný návod vůbec existoval.

Skutečnost bude taková, že ono je to prostě ve výsledku všechno mnohem víc jedno, než bychom chtěli. Už proto, kolik je toho v péči o děti dáno kulturně. V Africe nebo jihovýchodní Asii se děti jen nosí, kočárky tam ještě nedorazily, a tedy nosit nebo nenosit vlastně není téma. Ani v amerických zdrojích se toto téma neřeší tak horlivě jako u nás, zato je tam tématem zdravé zavinování s dostatečnou volností nožiček, o kterém v českých končinách tolik neslyšíte.

Nebo třeba u nás zatracovaný spánkový trénink – na rozdíl od nás se v USA rodiče vrací do práce mnohdy po třech měsících od porodu a jejich vlastní potřeba se na to vyspat je větší než naše. V Indonésii se děti do tří měsíců nesmí položit na zem. Na Novém Zélandě běhají děti doma bosky v létě i v zimě. Ve Vietnamu jsou děti bez plen v devíti měsících, v USA ve třech letech. V Norsku i u nás v mnoha rodinách spávají děti po obědě v kočárku venku za každého počasí, ale i to je kulturní zvyk, nad kterým jiné národy pozdvihnou obočí.

Máme smůlu nebo štěstí, jak se to vezme. „Správně“ existuje v pár základních věcech, jako třeba že je dobře dítě milovat a starat se o jeho i svoje potřeby. V dalších věcech si prostě musíme vybrat to, co dává smysl pro naši rodinu.