Rodič jako pevný bod
Ne, děti opravdu netraumatizujeme tím, že je vychováváme.
Se slovem „hranice“ se v souvislosti s výchovou setkáváme velmi často. Málokterý rodič ale ví, jak hranice a jejich nastavování správně uchopit. Ne proto, že by je nepovažoval za důležité, ale proto, že má obavy. Že bude příliš přísný. Že dítě nějak zraní, sníží mu sebevědomí, ztratí jeho důvěru. Jenže ve snaze neublížit mnohdy děláme pravý opak toho, co dítě ve skutečnosti potřebuje.
Jiné děti svým rodičům prakticky „nedovolí“, aby měli v týdnu jeden večer jenom pro sebe nebo vůbec udrželi vlastní ložnici jako soukromý prostor. Děti, které si vynucují přítomnost v posteli rodičů (aniž by měly akutní důvod jako nemoc či zlý sen), tím často nevědomky kontrolují partnerský vztah. Rodič, který se bojí říct teď je čas jít do tvého pokoje, my s tátou chceme být sami, vlastně dítěti dovoluje, aby stálo mezi nimi. Dítě se pak cítí být partnerem jednoho z rodičů, což je pro ně emocionálně matoucí a zatěžující role.
Setkávám se i s rodinami, kde se o víkendovém programu nerozhoduje podle možností a zájmů všech, ale výhradně podle aktuální nálady dítěte. Pokud si například desetiletý syn zamane, že nechce jet na plánovanou návštěvu za příbuznými, rodiče raději akci zruší, aby se vyhnuli scéně.
Dítě tak získává pocit, že jeho okamžitý rozmar má větší váhu než sociální závazky dospělých. Výsledkem je dítě, které neumí tolerovat frustraci a v budoucnu bude mít velký problém s jakýmkoliv přizpůsobením se kolektivu. A právě schopnost unést hranici a frustraci je jedním ze základů psychické odolnosti dítěte, o níž dnes mluvíme jako o resilienci.
Umění to ustát
Všechny tyto situace mají společného jmenovatele: Rodič se vzdal své role průvodce a ochránce, čímž dítě nechtěně postavil do role dozorce. Dítě v těchto příkladech není „zlé“, je jen hluboce nejisté v prostředí, kde nikdo nedrží kormidlo. Potřebuje cítit, že má vedle sebe stabilního dospělého člověka, který dokáže ustát i to, když se zvednou vlny.
Dítě nechce ani nepotřebuje, aby rodič všechno pochopil, odsouhlasil a byl vždy dokonale přizpůsobivý. Dítě chce cítit, že když přijde bouřka, někdo to ustojí. Že když je mu těžko, někdo zůstane pevný, přítomný a dostupný. Je to někdo, kdo ví víc než já. Vidí o něco dál než já. Je zkušenější. Kdo rozhodne, když je to potřeba. Kdo unese i můj vztek i slzy. Někdo, kdo má nadhled, protože jeho mozek už je hotový a osobnost zralá. Někdo, kdo mi dává důvěru a učí mě zodpovědnosti a samostatnosti.
Hranice neznamená tvrdost, ale předvídatelnost, bezpečí a klid. Být klidným a pevným rodičem ale nemusí zákonitě znamenat, že je vždy dokonale trpělivý. Je to ten, kdo dokáže unést emoce dítěte, ale i své vlastní. Ten, který ví, že nemusí být každou vteřinu ten „oblíbený“. A že konflikt neznamená konec vztahu.
Nepopisuji tu vlastně nic jiného než vytváření bezpečné vazby. Ta nevzniká z bezbřehé volnosti ani z neustálého přizpůsobování se dítěti. Rozvíjí se díky přítomnosti dospělého, který je silnější a moudřejší a který je ochotný převzít odpovědnost za vedení vztahu. Dítě pak nemusí řídit svět kolem sebe. Může být dítětem.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..