Robotická, nebo autentická?
Zkouším si vzpomenout, jaká jsem byla. Najít, jaká vlastně jsem.
Jsem prý člověk, který tak nějak umí žít s lehkostí. To slyším od lidí kolem mne často. Já si to vůbec nemyslím, ale názor druhých respektuji. Také proč ne, když je pozitivní, že? Zapátrala jsem u lidí, kteří mě dlouhou dobu znají a na jejichž názorech mi záleží. Odkud vlastně pramení ta jejich „mylná“ představa o tom, že já život umím žít?
Dozvěděla jsem se, že:
- je to asi tím, že i na nejhorších věcech vždycky najdu pozitiva
- hledám a nacházím krásu v každodennosti a rutině
- koukám na svět pořád dětskýma očima
- můj život má smysl, a to díky tragickým momentům, které mi už vícekrát ukázaly, jaký je život dar a že tu není pro každého
- baví mě být emoční pečovatel o city, o vztahy, o lidi obecně
- jsem ráda taková, jaká jsem
Docela hezky se to čte a pod něco se i podepíšu. Ale škoda, že to vlastně úplně nežiju. Dostala jsem jen skvělou zpětnou vazbu na to, že moje přesvědčovací schopnosti a maska milé bytosti jsou dobře naformátovány a fungují. Prostě Oscar goes to me. Protože nikdo mě vlastně nezná, bohužel ani já sama.
Když si znovu pročítám ten seznam, říkám si, že by byla škoda ho měnit. Ale pro mne začíná být skutečně energeticky náročné ho v těchto mantinelech udržet. Je vlastně hrozně neautentický. Určitá tragická událost v mém životě mě zasáhla hodně hluboko a z té hloubky se dere na povrch někdo, kdo prosí a žádá o pozornost. A já ho už nemůžu ignorovat a přeprat jako dřív, má čím dál větší sílu.
Přednáška 19. září 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..