Respektuj mě, mami

Necítím nenávist ani hořkost kvůli tomu, že mě bezdůvodně trestala. Ale zároveň k ní jako k člověku chovám jen velmi málo respektu. Není to ode mě vědomé rozhodnutí, prostě ve mně ten respekt nikdy nevypěstovala. Místo aby se mnou mluvila jako rovný s rovným, ke mně přistupovala z pozice síly a autority. Já jsem dospělá, ty dělej, co po tobě chci. Neděláš to podle mých představ – dostaneš. Žádné vysvětlení, proč je vlastně tak moc potřeba, aby byly její představy naplněny.

Domluva někdy nestačí

Od táty jsem dostala naplácáno jednou v životě. Záměrně volím takovou formulaci, protože je nejvýstižnější. Bylo to v situaci, kterou jsem já sama nedokázala vyhodnotit jako nebezpečnou (na to jsem byla moc malá a ano, hloupá), zato z jeho pohledu jsem nejspíš byla vlastním přičiněním ve skutečném ohrožení života.

Nepamatuju si už skoro vůbec, co mi přesně řekl, ale zanechalo to ve mně zhruba takovýto dojem: „Teď dostaneš naplácáno, protože fakt potřebuju, abys pochopila, jak moc to bylo vážné, a abys to už nikdy nedělala. Doteď jsem na tebe nikdy ruku nevztáhl, ale teď je to z mého pohledu potřeba. Doufám, že to chápeš.“ Takže jsem dostala velmi zlehka na zadek a pamatuju si dvě věci:

• Že to vůbec, ale vůbec nebolelo, protože to nebyla ta pointa.
• Že jsem se necítila ponížená ani zmatená, proč se to děje.

Lidé někdy argumentují, že přece stačí s dítětem mluvit a věci mu vysvětlit, že vůbec není třeba uchylovat se k fyzickému zákroku. Jenže ono to někdy vážně nestačí. Za sebe mohu upřímně říct, že kdyby tehdy jenom mluvil, asi bych to opravdu nepochopila. Nelze po dítěti, které sotva začalo chodit do školy, chtít, aby skutečně pochopilo věci jako mohla ses zabít.

Malému dítěti nelze předat tento druh vážnosti jen slovy. Ale z toho, že ke mně napřed promluvil, že objasnil, proč teď udělá něco, co ještě nikdy neudělal (a ani poté už nikdy neudělá), jsem vážnost situace pochopila velmi dobře.

Kdyby tehdy jenom mluvil, nejspíš by se tahle situace dávno ztratila v oceánu zapomenutých dětských vzpomínek. Takhle ji mám vrytou do paměti jako nesmírně důležitou formativní zkušenost. A to zkušenost veskrze pozitivní. Tím, že se spolehl na to, že i svým nedovyvinutým dětským mozečkem pochopím, oč mu jde, mi projevil respekt, jaký jsem od té doby snad nikdy nepoznala, a to ani jako dospělá od jiných dospělých.

Na oplátku má můj respekt. Myslím, že respekt dvojnásobný, protože jsem mu nejspíš věnovala i ten díl, který si ode mě nikdy nedokázala získat máma.

V dítěti je celý člověk

Myslím, že o tomhle by ve finále ta veřejná debata měla být. Vštípit lidem nejen to, že brát na děti vařečku opravdu není prospěšné, ale také je naučit, jak svému dítěti prokázat respekt tak, aby mu porozumělo a naučilo se, že respekt je něco, co si v životě zasloužíme. Co si zaslouží každá lidská bytost bez ohledu na věk.

Kdyby to nebylo zřejmé, pro jistotu ještě dodám, že jakákoli fyzická intervence (i když je zcela bezbolestná) by měla být absolutní výjimka, vyhrazená na veskrze nestandardní situace, které se vyskytnou jednou dvakrát za život. Ne na situace, kdy jsem ve stresu, tak děcku dám jednu za ucho, ať je klid.

Pokud jste jeden z těch rodičů, co tuto tendenci mají, zvažte, co vlastně děláte, čeho se tím snažíte docílit. Tohle není hloupé malé zvířátko, které praštíte novinami přes čumák, protože jedině tak se naučí nečůrat na koberec. Je to vaše dítě, ze kterého jednou bude stejný dospělý, jako jste teď vy. Představte si, že z nějakého (nejspíš ne úplně dobrého důvodu) chcete uhodit svou mladší verzi. Máte pocit, že si to zaslouží? Že je to potřeba pro její „správný“ vývoj? Že ji to nějak popostrčí správným životním směrem?

Nedělám si iluze, že trestání dětí někdy zcela vymizí, i kdyby začalo být nezákonné. Pokud k němu dochází v afektu a bez rozmyslu, bude pravděpodobně vždycky nepřijatelné a s pouze negativními důsledky. A ani ve vzácných případech, kdy z pohledu rodiče slova nemohou stačit, by nemělo být účelem:

• Vyvolat strach.
• Ublížit, způsobit bolest.
• Ukázat převahu.
• Přesvědčit, že „já mám pravdu“.

A v jakékoli situaci nikdy nebude špatně si s dítětem sednout a promluvit si o tom, co se stalo – ihned, druhý den nebo klidně po deseti letech. Pokud cítíte potřebu omluvit se, udělejte to, ale nezůstávejte u omluvy. Vysvětlete dítěti, proč jste to udělali, proč to podle vás bylo zapotřebí. Zajímejte se o jeho pocity a názory. Mluvte s ním jako s lidskou bytostí, která má právo být respektována a kterou chcete naučit, aby stejný respekt jednou projevovala druhým. Včetně vás.