Requiem za sen

A protože všichni čtenáři Psychologie.cz vědí, že pokud máme nějaké negativní pocity, měli bychom si je připustit, tak se o to pokoušíme. Ale stejně důležité je i vědět, co si tedy máme připustit.

Vědět, uchopit, co cítím, není tak snadné, jak by se mohlo na první pohled zdát. A teď jsme v situaci, kdy naše pocity nejsou ovlivňované jen tím, jak situaci prožíváme my sami – vnější svět nás ovlivňuje skutečně hodně.

Měli bychom si tedy udělat pořádek nejen v tom, jak se cítíme uvnitř, ale také jak se cítíme ve vztahu k vnějšímu světu.

Co prozrazuje náš smutek

Domnívám se, že mnoho lidí cítí něco velmi hlubokého, co se dere na povrch právě skrze již zmíněnou paralýzu a neschopnost, až téměř nechuť k činnostem, které by měly být zdrojem úlevy nebo příjemných prožitků. To, co mám na mysli, je smutek, ale ne jen takový ten běžný smutek, kdy nám není do zpěvu. Myslím smutek „za něco“. V tomto případě za svět, který jsme znali a o kterém stále silněji tušíme, že už se nevrátí. Za plány, které jsme dělali. Za zážitky, na které jsme se těšili. Za projekty, které jsme rozjížděli. Za místa, kam jsme se chystali… Možná máte také něco takového. Naději, kterou jste už už zrealizovali, a teď se pomalu, ale jistě rozplývá v dým.

Ano, krize v sobě jistě nese potenciál, který je možné uchopit. Každou chvíli narazím na nějaký hezký příklad toho, jak někdo popisuje, že měl tedy pár dní zavařenou hlavu, co a jak dál, a pak se do toho prostě zakousnul, začal fungovat jinak, převedl produkt do onlinu, vrátil se k dříve odloženému nápadu a najednou – abrakadabra – všechno frčí líp než dřív. Jestli to tak máte také, přestaňte číst a pokračujte v práci, protože jste rozhodně na dobré cestě.

Já se tu obracím k těm „paralyzovaným“, co místo toho, aby si užívali možností, které situace sem tam nabízí, cítí podivnou tíhu a občas se – s trochu špatným svědomím – ptají sami sebe, proč vlastně ráno vstávat. Tak se můžete klidně cítit i ve chvíli, kdy máte objektivně spoustu práce, děti chtějí jíst, příjem máte stabilní a vlastně se vám nic hrozného neděje. Ale přesto vnímáte, že se něco zásadně změnilo a vás to nějakým způsobem připravilo o energii.

Nejsme uzavřené jednotky, žijeme ve světě, skrze svět, projektujeme se do světa a vnímáme (každý jinak intenzivně), co se s ním děje. A s naším světem se toho teď děje hodně. Je to poprvé v životě většiny lidí, kdy je to takto globální. Navíc díky technologiím vnímáme tu globálnost daleko intenzivněji, takže přestože třeba druhá světová válka zasáhla také téměř celý svět, nikdo neměl informace o tom, co se v reálném čase děje na všech frontách zároveň. My je teď máme. Sledujeme každý den pokračování příběhu, ve kterém hrajeme hlavní roli, aniž bychom znali scénář. A to je velmi vzdálené tomu, jak jsme byli zvyklí žít doposud.

Na tomto místě je téměř povinné zmínit se alespoň okrajově o tom, že jsme si tuto situaci přivodili, zasloužili, že stav byl neudržitelný a chování lidstva jako druhu otřesné. Ale ta tíha, kterou někteří cítíme, mluví ještě o něčem jiném. Třeba o tom, že se nám v tom světě líbilo. Že jsme se v něm zabydleli a možná i dost bojovali o to, abychom si vytvořili něco, co nám vyhovovalo – a ani jsme u toho neničili planetu nebo nejedli maso z velkochovů (nebo možná někdy ano, ale stejně…).

Možná jsme se jen těšili na dovolenou. Plánovali rekonstrukci domu. Chtěli se přestěhovat nebo najít dětem novou školu… Je to povrchní a nepodstatné, když planeta umírá na sucho (nebo klimakrizi) a lidstvo na virus? Možná. Je nám to líto a nelíbí se nám pocit, že něco z toho (nebo nic) možná vůbec nevyjde? To zcela jistě. Je to špatně a měli bychom s tím něco dělat? Ani náhodou. Jedna z věcí, kterou jsme se totiž za poslední dobu jako společnost velmi systematicky odnaučovali, je schopnost nebo skoro až umění truchlit. Nejvýrazněji to vidíme právě tam, kde je to nejadekvátnější – u ztráty blízkého člověka.

Prožít ztrátu

Tradice, které nyní už upadly v zapomnění a které určovaly, jak má vypadat a jak dlouho trvat truchlení a období smutku, měly svá opodstatnění a benefity. Přijdeme‑li o někoho blízkého, možná nejbolestnější je poznání, jak obrovský rozpor je mezi velikostí naší vnitřní ztráty a jejího faktického dopadu na svět. Zažila jsem to sama a setkávám se s tím opakovaně i u klientů. To, že se dnes snažíme smrt (či konec) ze svého života vytěsnit neustálým poukazováním na možnosti, které máme, horizonty, které lze překračovat, či příležitosti, které nám těžké období otevírá, nás téměř zbavilo možnosti a hlavně prostoru svůj smutek skutečně prožít.

Ano, můžete o něm mluvit a mnoha lidem to pomáhá, ale na to musíte být opravdu spíš extrovert. Myslím, že budu mluvit za víc introvertů než jen sama za sebe, že nějaký vnější znak (třeba právě barva oblečení, jak tomu bylo v minulosti), který by říkal truchlím – prosím, respektuj to, by občas docela pomohl. Přece jen pořád dokola všude opakovat, proč neumíte fungovat stejně jako dosud, nebo to naopak neopakovat a o to nezměněné fungování se (většinou poměrně neúspěšně) snažit, je velmi vyčerpávající a odebírá to energii, kterou potřebujeme k regeneraci.

Jenže zatímco při odchodu blízkého člověka toto vysvětlíte jednou větou, to, co mnozí cítíme teď, se takto krátce říct nedá a vlastně je to velmi těžké dát do slov. Navíc to každý prožívá subjektivně a truchlí trochu za něco jiného a jiným způsobem. Společná může být jen ta neschopnost až nechuť k „pozitivnímu“ prožívání situace a pokles aktivity.

Našli jste se v tom? A co s tím tedy dál? Navrhuji vyzkoušet tři „A – kroky“, které mohou vést k částečnému uvolnění. Zázračná řešení a kvantové skoky neslibuji nikdy a teď už vůbec ne.

1. Akceptace

Přijetí je dle mého stále ještě trochu nepochopená záležitost. Většinou se totiž pojí s nějakou formou posuzování. Přijímám věci (myšlenky, pocity…) tak, že připustím, že jsou v pořádku, dovolím si je. Považuji to za jisté intelektuální eskamotérství. Vlastně prohlásím negativno (není v pořádku, neměl bych se tak cítit) za pozitivno (je to v pořádku, mohu se tak cítit). Přijetí by ale mělo být prosto posuzování. Mělo by obsahovat pouze „cítím se tak“. Ono „je to v pořádku“ je taková náplast, pofoukání bolístky, ale přínos je pouze částečný. Když je mi zle a cítím se špatně, tak to není v pořádku, alespoň pro mě subjektivně ne. A dokud budu rozlišovat, co je nebo není v pořádku, jsem hlubšímu přijetí věcí stále ještě docela daleko.

Ukažme si to na čistě fyzickém příkladu horečky, to je teď docela aktuální. První fáze by byla mám horečku, je to špatně, nechci ji, pokusím se s ní bojovat – to je totální odmítnutí. Přijetí s posuzováním by bylo mám horečku, je to obranná reakce těla, je mi sice špatně, ale je to v pořádku, uvařím si čaj a lehnu si. Toto je rozhodně správný krok k vyléčení, ovšem skutečnému vyléčení bude předcházet ještě jedna fáze, kterou bych právě přirovnala k bezpodmínečnému přijetí na hlubší úrovni.

Horečka stoupne, naprosto jí podlehnete, zmizí myšlenky na boj nebo podporu organismu, přijde fyzický i psychický propad (smířím se s tím, že na tohle prostě umřu, a je mi to jedno, protože nemám sílu se sebrat), možná hluboký neklidný spánek, mírné halucinace… však vysokou horečku asi každý zažil. Ale až tahle fáze, kdy naprosto splyneme se situací, případně se svým fyzickým stavem, kdy splyneme se svým tělem, se světem, kdy zmizí hranice mezi uvnitř / venku, tělo / duše, zdraví / nemoc, dobře / špatně…, až tahle fáze může být považována za hlubší a bezpodmínečné přijetí. A právě z téhle fáze vyjdeme o něco očištěni a sice zesláblí, ale schopni pokračovat v cestě.

Zkuste si některé z těch svých momentálních pocitů k sobě takto pustit. Nelakujte je na růžovo a netvařte se, že je „v pořádku“, že se cítíte špatně, když vám to ani trochu v pořádku nepřijde. Projděte tou bolestí, kterou cítíte, neutíkejte před ní a nebagatelizujte ji. Jsme účastníky tolika změn a procesů, jejichž konce neumíme nahlédnout, vnímáme na pozadí tolik destrukce, že cítit bolest, ať už za své subjektivní ztráty, nebo přeneseně za svět, je úplně přirozené a občas nevyhnutelné. Bolest je součástí života, je v něm a bude a nezajímá ji, jestli ji onálepkujeme jako něco, co je „v pořádku“, nebo jako nepřípustnou. Můžeme ji jen přijmout, se vším diskomfortem, který nám přináší.

2. Adaptace

Prima, takže je nám vážně blbě, a jak se v tom tedy neutopit? Co byste dělali, kdybyste se ocitli sami bez pomoci uprostřed džungle? Seděli byste paralyzovaní několik dní na místě, dokud byste nezemřeli hlady, žízní nebo vás něco nesežralo? Nebo byste zkusili aspoň něco? Prozkoumat okolí, pozorovat zvířata, odhadovat nebezpečí, shánět vodu… Nic velkého, základní detaily, co vám zlepší pravděpodobnost, že přežijete další den. Protože když nevíte, kde jste a kam se máte vydat, přežití je nutný základ. A přece jen – teď víme trochu víc. Můžeme se tedy soustředit na to, v čem je možné pokračovat. Tam, kde se cítíte jistí. Pokud na vás totiž nemírně doléhají vnější změny, je potřeba se spíše vnitřně stabilizovat než se pokoušet o nějaké kvantové skoky, abyste situace „využili“.

Nezačínejte s věcmi, které jste do té doby nedělali (byť jste třeba chtěli), dokud se vám do nich opravdu nebude chtít. Nenuťte se přidávat si do života další „neznámo“. Ale naopak se trošku donuťte pokračovat v tom, co už tam máte a co funguje. Co nebylo zvenčí nějak brutálně zasaženo. I kdyby to byly detaily.

Máte rádi seriály? Vykašlete se na ty chytré knihy, které si skladujete doma na „až bude čas“, a ponořte se do sledování seriálů. Vyzkoušejte, jaké to je zhlédnout celou řadu za jeden den (jestli na to samozřejmě máte čas). Pokud chodíte do práce nebo pracujete z domu ve větším rozsahu, dopřávejte si odpočinek. Nenechte se zahltit věcmi, které lze ve skutečnosti odbourat či ignorovat (sem patří – v případě, že máte děti – například nároky škol, které jsou často v přímém rozporu s doporučením a stanovisky MŠMT).

Nezapomeňte, že kromě specifické a nespecifické imunity je tu ještě jedna část, kterou lze nazvat psychickou imunitou. Pokud se cítím v klidu, nedostávám se pod tlak, nejedu v modelu „útok nebo útěk“, jsem daleko silnější a odolnější. A to i ve chvíli, kdy nejsem zrovna nejaktivnější nebo nemám sluníčkovou náladu. Ona psychická rovnováha je především o harmonii, vyladění, a to i s okolím a celkem. A na to se vyladím daleko snáz přes na první pohled nepodstatné detaily. Zpět do džungle – zaposlouchat se do zvuků, obstarat si trochu jídla, zabezpečit spánek… Tyto drobnosti, které nevyžadují velké soustředění, nás nevyčerpají, ale docela účinně odvedou pozornost k nějaké činnosti s pozitivním výsledkem. I kdyby to měl být jen uvařený oběd.

3. A není to málo, Antone Pavloviči?

Není. Protože ty nejtrvalejší a nejzásadnější změny se nestávají přes noc, ale skládají se z milionu malých detailů. Máte‑li pocit, že někde se váš život roztříštil a vy ho teď musíte začít nějak skládat zpátky, aniž byste věděli, co vlastně bude v budoucnu potřeba a co ne, tak jsou ty detaily o to důležitější.

A není vyloučeno, že vás třeba už za pár dní dovedou do situace, kde se bude otevírat nová šance, možnost nebo příležitost. Nebo jen stabilizujete to, co už máte. Zvyknete si na nové věci, jiné situace a něco z toho využijete i pro sebe. Váš „starý svět“ vám možná bude ještě nějakou dobu chybět. Nebo vám bude chybět už navždy. Ale budete alespoň vědět, co jste opustili a co vám chybí. A za to se pak drží smutek mnohem líp a je šance, že se časem rozptýlí.

Jak píše J. D. Salinger ve své knize Kdo chytá v žitě: „Nezáleží na tom, jestli to sbohem říkám smutně nebo rád, ale když odněkud odcházím, tak si chci uvědomit, že odcházím. Když to člověk neví, je mu pak ještě hůř.“