Requiem za lásku

Proces zkamenění, duševní zvrat, který se vám budu snažit vylíčit, nebylo snadné psaní, a tedy nebude ani snadné čtení. Převážně proto, že se dnes nejedná o vůbec výjimečný jev. Musíme mu čelit všichni. V srdci každého z nás bojuje láska o své přežití.

Žijeme ve světě, který je ovládán duchem uvažujícím v kategoriích uspokojování, obchodu, zisku, funkčnosti, věcnosti a povinnosti. Žijeme ve světě výkonu, ve světě úspěchu a neúspěchu podrobeni všem běsům povrchního sobectví, slavomamu, hrabivosti a šplhavé ctižádosti.

Víme, jak si „užívat“ života. Ale víme, jak ho žít? Ten, kdo podlehl tlaku ducha doby a učí se od rána do večera uvažovat v těchto kategoriích, nemá na lásku čas. Je pro něj velmi těžké ve „volném“ čase, pokud nějaký má, nechat vyrůst vztah a milostný život a v něm a skrze něj se vnitřně rozvíjet. V takovém psychologickém terénu má většina osobních kontaktů spíše jednorázový charakter sloužící k uspokojení, nebo charakter obchodní. Něco za něco. V lásce je dávání rovno dostávání, což ve světě obchodu neplatí.

Láska usiluje o sjednocení. Překonává odpor oddělenosti. Stojí ve službách života, protože ze sjednocení vzniká nový život. Ze zakoušení citů roste v každém z nás nové Já proměněné zkušenostmi živé lásky. Život nemůže plynout a člověk setrvává v nevědomosti, pokud je izolován od okolního světa a od bytostného Já. Aby se probudil a nalezl sám sebe, potřebuje navázat vztah nejen se světem venku, ale také uvnitř sama sebe s bytostným Já. A od toho tady láska je.

Aby láska mohla působit, musí se vztáhnout. Pochopit podstatu vztahování nelze bez vymezení dvou základních duševních principů.

• Mužský princip, logos, je spojen s duchem. Duch je ohraničujícím principem, jenž v sobě nese životní směrování, míří k nadosobním výškám a usiluje o vymezení.
• Jeho opozicí je však ženství, sjednocující princip Éros. Tíha, zemitost, emocionalita a pudovost ústící v samotné tělesnosti. Jestliže logu náleží rozlišování, ohraničování a myšlení, tak Érotu náleží vztahování, sjednocování a cítění.

Udržování těchto základních duševních polarit ve vzájemné rovnováze je známkou vysoké duševní kultury. Jestliže člověk Éros (tedy cítění, emoce a tužby) v sobě potlačuje, nedá lásce příležitost vztáhnout a oddat se milostnému vzplanutí, počne ve svém srdci chřadnout, ve svých pocitech umírat, ztratí schopnost řídit svůj život, stává se bezmocným a dříve nebo později se dočká nežádoucího duševního zvratu. Jeho ne vyslovené vztahům je ne vyslovené lásce, je ne vyslovené životu, je ne vyslovené vlastní proměně. A toto ne nakonec promění v jeho očích všechny ty, které měl milovat, v nepřátele.

Láska a její bolest jsou podmínkou transformace člověka v dospělého jedince. Nalezne se jen ten, kdo se v lásce ztratí.

Podívejme se na lásku očima člověka, jehož myšlení a způsob života je ovládán duchem doby. Říkejme mu třeba člověk výkonu. Pokud ho láska „přepadne“ a podaří se mu navázat vztah, cítí se živý. Je mu v tom dobře. Jenže za život, který proudí v jeho žilách a za čas, který věnuje své lásce, se tajně omlouvá světu, sobě a svému navyklému způsobu života. Na lásku není čas, musíme se bavit, musíme vydělávat.

Láska je tedy slabost omluvitelná vzhledem k realitě tak náročného života orientovaného na zážitky, zisk a výkon. Navíc mu bere jeho bezbolestnou autonomii a svévoli, kterou pro sebe nazývá svobodou. Láska je tedy pro něj jen pouhou iluzí, která když vstoupí do života, musí být z něj zase vytěsněna. Tato mentalita je vlastní duchu této doby. Považuje lásku a z ní povstávající vztahy (ty obchodní to nejsou) za stále méně důležité.

V takovém prostředí cit chladne a život v rodině a v partnerství (pokud vznikne a udrží se, třeba kvůli dětem) se zařizuje podle hospodářského modelu: všichni podáváme ten nejlepší výkon.

Všichni, kdo jsou ovládáni tímto způsobem myšlení a lásku a city v sobě zabíjejí, jsou vystaveni sebepoškozujícímu procesu, který, pokud není včas reflektován, ústí v osobní tragédii. Lidé orientovaní na výkon zacházejí se svými city, pokud nějaké ještě mají, špatně. Jejich schopnost vnímat city a rozvíjet a strukturovat vlastní citový život zůstává zakrnělá. Svojí emocionalitou a citovostí nezahrnují druhé, ale emoce a city dávají svému povolání, koníčkům, zábavě, oblíbenému sportu nebo čemukoliv jinému. Emoce a tužby směřují na nevhodné objekty. Abychom lépe pochopili proces, o kterém píšu, pojďme se v krátkosti podívat na protiklad splynutí/odpor v lásce.

Základní konflikt lásky

Do pravé lásky vstupujeme vždy zamilovaností. Zamilovanost je nevědomá emocionální jednota Já a Ty. Má pro všechny lidi v sobě něco významně přitažlivého, a tím je bezděčné splynutí s druhým člověkem. Náhlé a prudké vzedmutí citů, jak tomu na začátku každé lásky bývá, významně deformuje a nabourá autonomii, schopnost rozlišování a vymezení, strhává s sebou všechna přesvědčení, která do té doby dávala našemu životu strukturu. Jestliže by zamilovanost byla nikdy nekončícím stavem (a mnozí z nás si to bláhově přejí), zaplatili bychom za to velmi vysokou daň, nikdy bychom nedospěli k hlubším formám vztahů a ani bychom nepoznali sami sebe, protože bychom zůstali ve stavu nevědomého smísení s Ty.

Proto každé (zdravé) Já po určité době začíná k plynutí zamilovanosti pociťovat určitý nespecifický odpor, který je vede k tomu, aby tento stav opustilo a hledalo nové, hlubší a vědomější sjednocení s Ty. Sjednocení, které nastává skrze vymezení Já vůči Ty, skrze vytváření hranic a přijetí odlišnosti obou. Tento odpor bývá zpravidla z počátku velmi nevědomý. Má jediný úkol, zrušit nevědomé a naprosto sterilní plynutí života ve dvou. Jedno je totiž jisté. Lidé se nemohou skutečně milovat, pokud jsou spojeni nerozlišující zamilovaností, která je jakousi pasivní symbiózou dvou zatím nezralých, pasivních a emočně závislých jedinců.

Narcis – duch doby

Touha po lásce a strach ze skutečného vztahu, láska bez hranic a chladné ohraničení jsou přirození konflikty jdoucí spolu ruku v ruce. Pokud nejsou reflektovány, blokují duševní vývoj. V podobném rozporu se ocitl i bájný Narkissos – Narcis. Postoj Narcise k volání lásky a oddanosti reflektuje cosi velmi významného z duševního stavu dnešních lidí, lidí výkonu, kteří se ve svém prostředí cítí být izolování. Mýtus o Narcisovi nám může nabídnout odhalení významového jádra dramatu jednotlivce, ale i podivné proměny moderní společnosti, kterému říkáme narcismus. A v něm také snadno pochopíme pozadí základního rozporu lásky: konfliktu mezi oddaností a vzdorem.

V posilování autonomie a nezávislosti se Narcis ničím neodlišuje od svých vrstevníků. V mýtu se vydává na lov jelena. Lov je aktem sebepotvrzení, symbolem získávání vůle, schopnosti bojovat s podmínkami života, odvahy, houževnatosti, tedy vlastností, které člověk musí v sobě rozvíjet, aby se naučil správnému sebeprosazení. Osudový zvrat však pro Narcise nastává ve chvíli, kdy se na své výpravě nesetká s jelenem, ale nymfou Echó.

Namísto toho, aby potvrdil nezranitelnou nezávislost, objeví na výpravě svůj Éros. Prudký výron milostného citu zastíní v duši člověka úsilí o získávání autonomie a zpravidla jej přemůže k tomu, aby se svému citu oddal a vydal se za láskou. V zamilovanosti, která se nám vždy jen stane, se necháváme Érosem uchvátit. Oddat se zamilovanosti znamená nechat rozpustit dosavadní strukturu Já.

Tento rozhodující moment nechává člověka procitnout uprostřed reálného světa prožívání radosti i bolesti, lásky i nenávisti, dobra i zla, života i smrti. Ve světě, kde smutek je skutečným smutkem, radost je opravdovou radostí a slzy jsou slzami. Láska a její bolest jsou tedy podmínkou transformace člověka v dospělého jedince. Jedince, který je schopen sebepoznání a z něj vycházející hlubší proměny Já.

Nepleťme si však skutečně oddanou lásku s erotickými vztahy, které slouží k sebepotvrzování a neobsahují v sobě skutečnou oddanost. Protože nalezne se jen ten, kdo se v lásce ztratí. Narcis však není schopen oddanosti a z ní povstávající duševní proměny. Zůstává zafixován na obraz autonomní bezbolestné nezávislosti. Zůstává spoután obrazem života bez utrpení, konfliktů a rozporů, které v lásce prožíváme právě proto, abychom je sjednotili pro nové vědomější a úplnější Já. Narcis se cítí svými city ohrožen, protože lpí na izolované nedotknutelnosti a chladném odstupu.

Svou duši můžeme rozvíjet a poznávat jen vztahem s vnějším světem na jedné straně a s bytostným Já na straně druhé. Bez Érotu je cesta uzavřena!

V osudovém okamžiku, když láska navštívila jeho duši a Narcis se mohl přílivu citu oddat, zachvátila jej slabost. Narcis nemá v sobě po ruce nic, co by uneslo strhující příliv citů. Lásku prožívá jako zraňující bezmoc a to ho strhne zpět. Nedokáže se vztahu s Écho odevzdat. Zakoušet jako pravou totiž můžeme jen tu sílu, kterou jsme schopni odevzdat vztahu s Ty. Sílu otevřít se druhému a odhalit svá zranění a bolesti, které jsou naší duši vlastní. Tento fakt určuje směřování života každého z nás. Hluboká ochota k odevzdání se v lásce je vykoupena skutečnou proměnou v autentickou, citově strukturovanou a silnou osobnost.

Narcis však v sobě umlčí Érotův hlas. Není schopen skutečné vnitřní oddanosti. Není schopen prožít protikladnost své duše a vstoupit s Écho na předlouhou a bolestivou cestu transformace vlastní slabosti v sílu. Síla odevzdání je mu cizí. Z lovce se stane štvanou zvěří. Unik před city ho bude nadále zaměstnávat po celý další život. Protože se ukázalo, že když začne vnímat to, co cítí, dotýká se svých zranění, své méněcennosti, slabosti, nedokonalosti a bezmoci.

A to je to, co rozhodně nedokáže nést, a proto odmítá jakékoliv cítění. I přesto je Narcisovi jako každému jinému člověku touha po lásce a splynutí vlastní, protože ta má v sobě mnohem hlubší kořen: tím je touha po sjednocení. Splynutí v lásce a následné peripetie, které vztahy s sebou nesou, jsou nezbytným předpokladem k uskutečnění nejhlubší touhy v člověku, tedy touhy po jednotě, která v lidském životě znamená mnohem víc než jen potřeba vztahu.

Narcis se však lásce s Écho vyhnul, a tak mu zůstává jako jediný objekt k uspokojení vlastní touhy a lásky jeho Já. Jeho Éros neplyne k druhým, ale zůstává izolován od okolního světa a vázán na Já. Kruh se uzavírá. Narcis si jej v mýtu uvědomuje a jako východisko z izolace volí sebevraždu. Zamilovat se do vlastního Já namísto odevzdání se v lásce k Ty neznamená nic menšího než duševní smrt. Kdyby Narcis rozeznal svou neschopnost nést duševní zranění a bídu své duše, byl by ze svého sebestředného zajetí vysvobozen.

Přednáška 24. října 2024