Reklamace dětství
Jak mají rodiče reagovat, když jim dospělé děti vyčítají, co udělali špatně?
Něčeho bylo málo anebo moc – podpory, prožívání a vyjadřování emocí, společně stráveného času, svobody, kontroly, konfliktů… Na to rodiče většinou reagují vysvětlováním. Snaží se popsat, co všechno ovlivnilo kvalitu jejich rodičovství. Vyprávějí o komplikacích, na které se nemohli připravit, a připouštějí, že ne vždy se chovali, jak by chtěli. Neměli kapacitu pro citlivé vyladění v kontaktu s dětmi. Častokrát chyběla podpora ze širší rodiny a od prarodičů nebo se komplikovala odlišným postojem k výchově. Málokdy tato vysvětlení stačí, a tak na obou stranách zůstává hořkost a pochybnosti.
Jestliže bylo malé dítě vystaveno emočně náročným situacím opakovaně a bez podpory zralého dospělého, může být později při sdílení své zranitelnosti náchylnější k intenzivní emoční bolesti, která potřebuje hlubší pozornost a mnohdy také terapeutickou péči. Tak může vzniknout prostor pro hojení starých ran a transformaci bolesti.
Své zranitelnosti se ale nemusíme bát. Můžeme se s ní seznamovat a učit se s ní zacházet v každém věku. Má to velké vztahové výhody. Uznáním a sdílením své zranitelnosti může být člověk ve vztazích mnohem šťastnější a bohatší o niternější blízkost a vztahovou stabilitu.
Stačí pustit banán
Dobrým průvodcem složitou osobní a rodinnou historií je postoj nepřipoutání. Jon Kabat‑Zinn vysvětluje princip, jak se vymanit ze lpění, na příkladu, jak v Indii chytají opice. Lovci udělají do kokosového ořechu, ve kterém je banán, díru, aby se tam vešla ruka opice. Na opačném konci vyvrtají dvě menší dírky a provlečou drát, kterým upevní ořech ke stromu.
Opice přijde, vsune ruku dovnitř a chytne banán. Díra je dost velká, aby se ruka protáhla s otevřenou dlaní, ale se sevřenou ven nejde. Aby se opice dostala ven z pasti, musí banán pustit. Můžeme hádat, jak to dopadne… Většina to neudělá.
V knize o všímavosti Život samá pohroma Kabat‑Zinn čtenáře učí, jak dovednost „pouštět“ zakomponovat do svého života. Nechat věci takové, jaké jsou, nelpět na něčem, co nelze ovlivnit. Dokládá, že postojem nelpění se významně snižuje fyziologický a psychický stres. Samozřejmě i ten rodičovský.
Metafora banánu je velmi dobrým příkladem, jak se chováme, když jsme v pasti. V našem případě, když je rodič konfrontován svými dětmi. Banán by mohl být metaforou rodičovského strachu převzít zodpovědnost za chování, které bylo pro dítě zátěží. Má rodič tento strach pustit a převzít zodpovědnost?
Osvobodit se
Inspirujeme‑li se anglickým výrazem pro zodpovědnost responsibility, zjistíme, že vyjadřuje postoj, ve kterém jsme schopni reakce. Všimněme si – není to výzva k prožívání pocitů viny nebo studu. Jedná se o připravenost odpovědět z pozice svého rodičovství na svou minulost. A scénář v takovéto nelehké situaci by byl následující.
Rodič by ne úplně pevným hlasem sdělil svému dítěti: „Ano, udělal jsem chyby. Mrzí mne, pokud mé chování na tebe mělo negativní vliv.“ Možná to bude poprvé, kdy si v rodinné historii vezme za své chování někdo zodpovědnost. Tímto krokem se podle mě dají otevřít dveře k dialogu a přitom neztratit důstojnost.
A nezapomeňme na dospělé „dítě“ – také přebírá odpovědnost. A to tím, že uznává, že neexistuje žádný „dokonalý rodič“, ale pouze jeho rodič. Tak může přestat obviňovat a díky tomu postupně zvládnout svá zklamání. Zklamání samozřejmě pociťovat může, ale už je neklade za vinu rodiči.
Osvobodí tak rodiče i sám sebe, bude moci lépe zaměřit svou pozornost na přítomnost. Začne rozvíjet plnější kontakt se sebou samým, s rodiči i s ostatními. Dokáže více dbát na své aktuální potřeby a naučí se prožívat své emoce bez cenzury v celém jejich spektru. Upouští od soustředění na minulost – ne proto, aby ji zavrhl, ale aby ji integroval.
Tento proces integrace náročných dopadů dětství do identity může být velmi růstový a kreativní s dopadem na zvýšení odolnosti a stability člověka, ale o tom si povíme jindy.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..