Řeč našeho nitra

Na tuto vnitřní rozmluvu čas od času zapomínáme. Děje se totiž automaticky, bez našeho vědomého rozhodnutí. Hlas uvnitř naší mysli je odrazem důležitých autorit, zkušeností, superega, chcete‑li. Mohou to být zvnitřněné osoby spolužáků či kolegů. Pochvaly, úcta, obdiv, ale i nadávky, hodnocení, strachy, dávná zranění. Může to být kritik, může to být rodič, může to být autorita. A občas (ne vždy) umí být zlý a nepřátelský. Umí zranit víc než vyjádření od cizího člověka.

Známe své slabiny. A někdy do nich umíme zasáhnout bolestivěji než kdokoliv v našem okolí. Způsob, jakým k sobě promlouváme, může mít na svědomí mnoho našich bolestí. Stejně jako nás dokáže před vnější kritikou chránit, dokáže nám podrážet nohy v těch nejdůležitějších situacích. Zkuste se na chvíli zamyslet. Máte se rádi? Chválíte se, nebo se kritizujete? Jak často a za co? Dovolíte si být k sobě laskaví? Co si neodpouštíte? Za co se trestáte? A jaký vztah k sobě vlastně máte?

Tys byla vždycky uťápnutá

Ema se snaží dělat vše nejlíp, jak dokáže. Sama o sobě by řekla, že je zodpovědná a spolehlivá. Pracuje jako zdravotní sestra. Tato dráha byla jasně daná: dědí se to u nich už po generace. Matka kdysi pracovala ve stejné nemocnici. Byla vrchní sestrou, většina kolegyň si ji pamatuje a s nostalgií na ni vzpomíná. Ema má občas pocit, že je pro ně zklamáním. Asi stejně jako pro svoji matku – říká si v duchu.

Většinu času je mlčenlivá. Bojí se, aby neříkala hlouposti. Párkrát se pokoušela navázat rozhovor, ale měla pocit, že ostatní spíš otravuje. „Zase říkáš hlouposti. Nikoho nezajímá tvůj trapný, nudný život. Prostě neumíš být tak vtipná a oslňující jako tvoje matka. Prostě jen dělej, co máš.“ A tak Ema spíš mlčí, dokud se jí někdo na něco nezeptá. Nechce nikoho otravovat.

Ema velmi těžce nese, když udělá nějakou chybu. Někdy nemůže usnout s myšlenkou, jestli správně zapsala do karty pacienta vše, co měla. Pokud jí vrchní sestra nebo lékař za něco vynadá nebo jí jen něco (byť i vlídně) vytkne, obrečí to. Má pocit, že v životě jen selhává. I když se tak moc snaží udělat vše správně, nejde to.

Ema je velmi citlivá na to, co si myslí (nebo mohou myslet) ostatní. Záleží jí na tom, aby naplnila očekávání. A to nejlépe očekávání všech – rodičů, lékařů, spolupracujících sestřiček, kamarádů, partnera. Když vidí byť jen náznak odsuzujícího či nesouhlasného pohledu, cítí se hrozně. Někdy si to sama vysvětlí jako provinilost, někdy jako selhání. Tak moc by chtěla umět pustit z hlavy druhé lidi, ale nejde to.

Jak to dělají ostatní? Jak zvládají být nad věcí? Jak to, že se jich kritika nedotýká? A proč jí to nejde? Je chyba v ní, nebo v ostatních? A jde to vůbec změnit?

Ema se ptá sama sebe vlastně moc dobře. Čím to, že někomu je úplně jedno, co si myslí druzí? Jak se stane, že někdo k sobě mluví vlídně, laskavě, odpustí si cokoliv, a někdo se bičuje za tu nejmenší a častokrát naprosto nepodstatnou chybu?

Nejen že se každý narodíme do jiného prostředí, ale my se i rodíme s jinými dispozicemi – někteří lidé opravdu dostanou do vínku větší odolnost. Někdy to poznáme na svých ratolestech. Některé děti nic nerozhází, smějí se, i když spadnou. Některé děti jsou klidné, jiné naopak akční a nezastavitelné. Některé jsou samostatné, přemýšlivé, některé plačtivé a dráždivé.

Vrozený temperament, ale i biologické faktory jako rychlost vstřebávání serotoninu či dopaminu, to vše má podíl na tom, jak budeme „zvládat život“. Jak se popereme s tím, když se nedaří. Nebo s tím, když se někdo rozhodne sdělit nám, že neodpovídáme (ať už my sami, nebo náš výkon) jejich představám.

Ema byla klidné a tiché dítě, aspoň podle toho, co říká její matka. V uších to slyší neustále: Tys byla vždycky uťápnutá. Už jako mimino ses držela jenom u mě. Nikdy jsi nechtěla mezi ostatní děti. Pořád abych tě vodila za ručičku. Vždyť to vlastně trvá doteď. Kdybych ti nevyšlapala cestu na našem oddělení, kdo ví, co by s tebou bylo (neodpustí si matka jízlivou poznámku).

Otázka temperamentu

Claud Robert Cloninger, americký psychiatr, psycholog a genetik, přišel s teorií, že jsou to právě převažující chemické látky v našem mozku, které mohou za vznik našeho temperamentu. Někomu v mozku proudí serotonin jako splašený. U někoho převládá noradrenalin, u někoho dopamin. Co je ale podstatou: je to neměnné. Prostě to tak je.

Někdo je klidnější, někdo je neřízená střela. Jeden je štěstím bez sebe, když se dějí nové, zajímavé věci, když má stále nové podněty a poznává nové lidi. Změny vítá, a když se nedaří, nemá z toho těžkou hlavu. Druhý zase preferuje stabilnější prostředí s každodenní rutinou. S blízkými lidmi, které zná po celý život. Hledá klid, jistotu, porozumění, pohodu. Nechce vzrušení, nechce změny.

Ať už je to jakkoliv, je to naše přirozenost. Prostě to tak je. Nemá cenu jít proti tomu a tím i proti sobě. Nemá cenu chtít po sobě milovat dobrodružství a adrenalin, pokud to takto necítíme. Nemá cenu nutit se večer jít do společnosti, když zrovna prahneme po samotě, knize, teplé dece a tichu.

Ema je zkrátka svým temperamentem jiná než její matka. Narodila se tak. Nevybrala si to, ale zvláštním způsobem to má na sobě trochu ráda. Je si ale vědoma toho, že její matka to ráda nemá. Otec ano, ale na tom tolik v rodině nezáleželo. Vždy bylo důležité, co rozhodla nebo co si myslela její matka. Co schválila jako vhodné a přijatelné.

Emu neustále povzbuzovala k tomu, aby byla více jako ona: průbojná, vtipná, šarmantní, extravertní, hlasitá, upovídaná, dynamická. Ema je přesný opak, matka to ale odmítala akceptovat. Bravurně vytvářela v Emě pochybnost o vlastní povaze, o temperamentu, se kterým Ema nic nenadělá. Vyčítala jí, že se neprosadí. Že nemá tah na branku, že není energičtější. Jako by to znamenalo, že je špatná.

Po dlouhou dobu si v sobě Ema nesla, že aby byla hodnou, dobře vychovanou dcerou, měla by se změnit. Tyto signály nedostávala jen od své matky, ale i od některých učitelů, současných kolegyň, někdy i od spolužáků. Nezapadala do jejich představ.

A tak se začal uvnitř ozývat velmi kritický, nevlídný hlas: Ty jsi špatně. Měla by ses změnit. Je to jen otázkou vůle. Asi málo chceš. Jsi slaboch. Tvoje matka by to dokázala. Měla bys to dotáhnout taky na vrchní sestru. Jsi jenom nepovedený šedý odstín. Špatná kopie. Nikdy nic sama nedokážeš. Ostatní mají pravdu, když tě kritizují. Všichni vidí, jaká jsi padavka. A navíc ty chyby, co stále děláš. Není se čemu divit, že tě mezi sebe nechtějí přijmout…

Když někdo v Emině okolí byť jen náznakem vyjádří kritiku, Ema ji bolestně přijímá. Nebojuje, neprotestuje. Je vláčena vlastními sebemrskačskými pocity. Jak by mohla být dobrá pro kohokoliv ve svém okolí, když pro svoji matku bude vždy zklamáním?

Vnitřní (ne)jistota

Ema rozhodně není sama, kdo zápasí se svým vnitřním kritikem, mluví k sobě přísně a nekompromisně. Kdo se trestá za drobné chyby a neodpouští si. Kdo nad kritikou ostatních nemávne rukou se slovy kdo ví, co si zrovna ten člověk řeší, to se mě vůbec nemusí týkat, jak toho jsou schopni někteří sebejistí lidé.

Kámen úrazu spočívá právě ve vlastních pochybnostech. Eminu matku s největší pravděpodobností nezměníme, a proto je potřeba se podívat hlavně na vlastní sebejistotu a sebevědomí. Nejde totiž až tolik o vnější kritiku od druhých, ačkoliv to bývá často to, co by Ema nejradši řešila (stejně jako mnoho jiných lidí). Není totiž až tolik důležité, co si myslí či nemyslí druzí, pokud jsme my sami pevně přesvědčení, že něco děláme dobře nebo že to, jak to v životě máme, je správně.

Pokud ale sami pochybujeme, náš vnitřní hlas mluví kriticky a dává za pravdu všem, kteří nás cupují na kousky, nabývá naše psychická bolest zcela jiných rozměrů. Zraňujeme se, odmítáme sami sebe, cítíme se méněcenně, provinile, špatně. Rozhodně ale nechci u této myšlenky zůstat. V našem psychickém životě je jen málo věcí daných navždy. Pokud chceme něco jinak, pokud cítíme silnou vnitřní motivaci, můžeme změnit cokoliv.

Představme si teď na moment odlišnou situaci. Představme si Evu. Se stejnou matkou, otcem, se stejnými zkušenostmi ze školy i z práce. Eva je introvertní. Zbožňuje to na sobě. Má ráda svůj klid, svoji vnitřní harmonii. Častokrát má o samotě pocit absolutního štěstí. Když si jen tak čte, zabalená v dece, sama doma a její pes se choulí u ní v posteli. Má ráda, když se brouzdá městem, bez cíle, se sluchátky na uších. Má ráda „osamocenou“ kávu ve své oblíbené kavárně.

Nepotřebuje mnoho lidí, aby byla šťastná. Její přítel je podobně klidná povaha. Naprosto si rozumí v potřebě ticha a zároveň, když mají oba chuť a náladu, dokážou propovídat celou noc až do rána. Nikdy neměla potřebu vyhledávat velké dobrodružství, poznávat nové lidi nebo měnit práci. Má ráda stabilitu a užívá si blízkost s lidmi, se kterými se zná od dětství. Jsou to její spřízněné duše. S nimi může cokoliv. Znají ji a ona zná je.

Ke štěstí nepotřebuje mnoho a má to tak ráda. A v práci platí to samé. Eva ví, že patří k nejlepším sestřičkám na oddělení. Má klidnou, rozvážnou povahu. Umí naslouchat. Pro mnoho pacientů je darem. Tolik péče, co jim dokáže dát. Lékaři i vrchní sestra by stěží našli druhou tak pečlivou sestřičku. Je kolegiální, vstřícná a ochotná pomoci ostatním. Jednou za čas udělá chybu, stejně jako každý člověk, ale to nic nemění na její maximální profesionalitě. Ať se nepovedlo cokoliv, poučila se a už se to nikdy neopakovalo. Eva je na sebe hrdá za to, jak dobře pracuje. Vidí i slyší, že mnoho doktorů ji chválí. Je na oddělení šťastná.

Když přijde kritika, Eva ji obvykle okomentuje slovy: „Tak si to řekni, když to musíš říct. Ale jestli mi tím chceš jen ublížit, tak to na sebe neberu. Pokud chceš, abych se poučila, nebo něco změnila, to je jiná. Ale kritizovat z plezíru mě nikdo nebude. To si nezasloužím…“

Ten samý příběh – zcela jiná jistota v sobě. Po Evě většina kritiky od druhých jen steče. Eva ví, co skutečně umí, co dokázala, čeho je schopna. Zároveň ví, jaké jsou její slabosti. Nepochybuje. Nemá důvod. Poznala, čeho si na sobě může vážit, za co na sebe může být pyšná (nikoliv domýšlivá). Nemá problém mluvit o svých dobrých vlastnostech, stejně jako o těch negativních. Eva se přijímá taková, jaká je.

Kroky ke změně

A jak to Eva dokázala, pokud měly obě stejnou matku, otce, spolužáky, učitele? Co udělala jinak než Ema? Kde se jejich cesty rozešly? Možná vás napadne: „Za to určitě může přítel, kterého Eva potkala. To on jí dodal sebevědomí. Nebo měla štěstí na vedoucího, který ji chránil. To se to pak odolává kritice kolegyň.“ Nestalo se ani jedno. Eva je Ema, jen o pár měsíců později. Ema se ve zdravě sebevědomou Evu stále přetváří a pracuje na sobě. Co je ale důležité, může za to ona sama.

První krok, který Ema učinila, bylo zvědomit si vnitřní hlas. Ema si zapisovala vše, co vůči sobě ona sama řekla. Během dne měla neustále připravený notýsek. Na další konzultaci přinesla několik stran pokrytých velmi kritickou až sebemrskačskou řečí. Pro Emu byl tento úkol prozřením. Tolik zlých slov vůči sobě samé. Tolik kritiky nikdy od nikoho z okolí neslyšela. Nikdo k ní nebyl tak odmítavý, hanlivý a zlý jako ona sama k sobě.

Prozření pomohlo Emě pochopit, že její sebepojetí je značně pokřivené. Realita je daleko vlídnější, chápavější a tolerantnější. Vlastně ji druzí lidé přijímají víc než ona sama sebe.

Na první cvičení navazoval další úkol. Měla si zaznamenávat všechny pozitivní reakce svých kolegů, lékařů, sestřiček, ale i kamarádů a rodičů. Cokoliv, za co jí někdo poděkoval, pochválil ji nebo ji obdivoval. Co myslíte, že Ema s těmito pozitivními okolními reakcemi dělala doposud? Ano, tušíte správně: shazovala je. Mávla nad nimi rukou s tím, že je to samozřejmost, o nic nejde. Anebo s tím, že to stejně ostatní nemyslí upřímně. Nepřikládala jim váhu.

Teď si ale Ema všechny tyto věty pečlivě znamenávala a lístečky s pochvalami si dávala na koupelnové zrcadlo nebo ledničku. Aby je měla neustále na očích. Aby „překřičely“ vnitřní automatický hlas. Aby je postupně včlenila do své reality. Aby jim začala věřit.

Mnohokrát se jí přihodilo, že při pohledu do zrcadla ji automaticky napadlo: Vypadáš děsně. Nevyspale, staře, ošklivě. Pak si ale přečetla několik komplimentů, které se jí za posledních pár měsíců nasbíraly: „Ten tvůj úsměv mi vždycky zpříjemní den.“ „Dneska ti to moc sluší.“ „Když se směješ, tak úplně záříš.“ „Děkuji, že jsi mě vyslechla, moc mi to pomohlo.“ „Ten váš klid mi dodal odvahu.“ Najednou jako by vnitřní kritik ztratil na síle a hlasitosti.

Ema si začala všímat věcí, které se jí daří. Začala do svého sebepojetí včleňovat přesvědčení, že tak, jak je, je vlastně báječná. Nemusí se měnit. A co víc: nechce se měnit! Její matka je svým způsobem určitě báječná. Ona je prostě jiná – to ale neznamená horší. Mrzí ji, že si to její matka myslí, ale to nezmění. Co si ale myslí ona sama o sobě, to změnit může. Někdy se objeví pochybnosti a slabší chvíle. Někdy kritika pořád zabolí. Někdy se druzí trefí do místa, které ještě není úplně zahojené. Ale Ema ví, že už je jinde. V jiném světě, kde je schopna vidět na sobě i to hezké.

A možná ještě jeden významný bod z jejího života. Ema změnila práci. Opustila oddělení, kde působila její matka. Bylo s tím spojeno mnoho váhání, strachu, pochybností, ale Ema cítila, že to udělat musí. I za cenu, že selže. První měsíce v nové práci byly těžké, ale nikdy změny nelitovala. Byl to pro ni důkaz, že dokáže stát na vlastních nohou. Že potřebuje „jen“ věřit v sebe.

Vnitřní kritik nemusí mít vždycky pravdu. Může se mýlit. Může být až příliš tvrdý, zlý a nekompromisní jen kvůli lidem, kteří na nás měli velký vliv v minulosti. Teď už je to jinak. Teď už jsme jinde. Dospělejší, moudřejší, zkušenější.

Pokud jste i vy k sobě tvrdí podobně jako Ema, zkuste se podívat, jestli je to opravdu opřeno o realitu a nejedná se spíše o negativní zkušenost z minulosti. O několik špatně, tvrdě a kriticky míněných poznámek, které nám od té doby zní v hlavě. Nejsou pochybnosti spojené s něčím, co už vůbec nemusí být pravdivé? Nezobecnili jsme názor jednoho člověka (byť v minulosti důležitého) na všechny situace či druhé lidi?

Zkuste k sobě být laskaví, vlídní, vstřícní. Opečujte se, pochvalte se. Odpusťte si, pokud máte pocit, že jste něco pokazili. A pokud je vnitřní kritik hodně důrazný, říkejte si slova chvály nahlas. Čtěte si je podobně jako Ema na lístečcích ve svém bytě. Mějte je na očích. Ať se stane vlídnost a sebepřijetí realitou. Ať se nekritizujete víc, než by to dělal kdokoliv ve vašem okolí.