Rány, křik a lži

Na druhou stranu mám dlouhodobý cíl: složit a pochopit, co se mi jednotlivé dílky snaží říct.  Když se vrátím ke svým vzpomínkám, k noci, kdy táta mámu poprvé uhodil, semínko pochybností bylo zaseto a klíčilo ve mně a rostlo.

Děti musí chodit do školy, já tam chodit nechtěla – musím podotknout – dost tvrdošíjně a velmi brzy jsem přišla na to, že pokud se budu tvářit, že mě bolí bříško nebo hlavička, přidám trochu slziček, do školy vážně nebudu muset. Byla jsem v tom tak dobrá, že mě po mém usilovném přání to či ono opravdu začalo bolet, takže jsem se utěšovala tím, že zase tak moc nelžu.

Škola lhaní

Nikdo si se mnou nevěděl rady, bylo mi tuším kolem deseti, vystřídala jsem kupu doktorů, jezdila po vyšetřeních, ale diagnóza neznámá. Nakonec někoho napadlo zajít za psychologem. To byl, panečku, nápad. Šli se mnou oba rodiče, maminka i tatínek, člověk by řekl: hezká rodinka. Paní psycholožka seděla za velkým stolem, byla to dáma tak kolem padesáti, korpulentní s půllitry na očích.

Vedly jsme spolu rozhovor, řekla bych o ničem, začalo to být zajímavé až ve chvíli, kdy mi dala spousty kartiček, na kterých byly vlastnosti a různé činnosti, které jsem měla přiřadit k jednotlivým lidem – rodičům. Pamatuju si hodně přesně, že jsem přiřadila k tátovi alkohol a tvářila se u toho co nejnormálněji, stylem já nic, já muzikant, a milou paní psycholožku tím vážně oblafla.

Byl to koktejl namíchaný častými hádkami, občas nějakou tou pěstí, gamblerstvím a „milou“ třídní učitelkou, která na mě byla zasedlá a dávala mi to patřičně sežrat. Na tohle všechno jsem měla ty bezvadný modrý pilulky.

Netušila, odkud vítr fouká, na nic se mě totiž dál nevyptávala a z její úřadovny jsem byla propuštěna za rodiči, kteří samozřejmě chtěli vědět, co se tam dělo, a já jim to sdělila. Nejpodstatnější z mého vyprávění se stala kartička s nápisem alkohol: pověděla jsem, že jsem ji přiřadila k otci, a omluvila se mu za to! Já opila rohlíkem paní doktorku, on měl mě taky slušně zmáklou.

Pilulky na všechno

Nevím, co paní doktorka sdělila rodičům po mém vyšetření, jen vím, že když jsem šla pár dní na to zase s imaginární bolestí k panu doktorovi, významně na sebe s tátou (to bylo poprvé, co se mnou šel k doktorovi táta, a já si říkala to je v prčicích, toho nezmáknu) mrkli a já dostala prášky na to, až mě bude zase bolet bříško. Později jsem si je v příhodné chvíli schovala a o hodně později si přečetla název a indikaci – byly na stavy úzkosti, uklidňující.

Trvalo mi hodně dlouho, než jsem rozluštila tuhle hádanku: byl to koktejl namíchaný častými hádkami, občas nějakou tou pěstí, gamblerstvím a „milou“ třídní učitelkou, která na mě byla zasedlá a dávala mi to patřičně sežrat, zesměšňovala mě před spolužáky, měla nemístné poznámky, dávala mi najevo, že jsem hloupá, no a na tohle všechno jsem měla ty bezvadný modrý pilulky.

Z druhé strany dveří byla slyšet tlumeným hlasem mamka, jak ho prosí, aby odemkl a pustil ji k nám nebo nás ven.

Neuměla jsem si říct o pomoc, možná poučena tím, že když jsem si o ni řekla, nikdo mě stejně neposlouchal, takže jsem skoro rok nechodila do školy, hodně toho zameškala a přidělávala starosti, komu mohla. Měli jsme se stěhovat a stejně bych přestoupila do tamní školy, mými stavy se to trochu urychlilo a já na začátku školního roku přestoupila.

A najednou – světe, div se – mě bavilo do školy chodit, všichni byli na mě hodní, spolužáci mě přijali a co bylo nejdůležitější, paní učitelka byla bezvadná a měla mě ráda. No, nevím, jestli mě měla vážně ráda, ale nikdy se ke mně nechovala špatně a ani jednou mi nedala najevo, že bych byla tak pitomá.

Babi, dědo, pomůžete?

Přednáška 19. listopadu 2024