Rady, co nikam nevedou

Existuje mnoho moudrých knih a internetových stránek nabízejících návody k duševní a duchovní osvětě. Mnoho lidí šíří citáty z nich jako spásné mantry, kterým se rozhodli plně důvěřovat.

Je v pořádku nechat se inspirovat novými myšlenkami, objevit svá klíčová témata: co bychom měli řešit, čemu bychom se měli věnovat. Všechny teorie ale skrývají jedno úskalí. Mohou se zrovna v našem případě a v naší momentální situaci mýlit.

Teorie, stejně jako zkušenosti ostatních, se musejí propojit s naším osobním příběhem, našimi limity, touhami a potřebami. Samy o sobě zůstanou jen prázdnými frázemi. Pokud propadneme jednostranným závěrům, aniž bychom dostatečně naslouchali sami sobě, můžeme ve snaze přeprogramovat svou psychiku potlačit i to, co by nám naopak mohlo pomoci.

Existuje mnoho mouder, která kolují internetem a získávají tisíce lajků. Předkládám několik z nich. Proč je považuji za problematická?

Buďte pozitivní

Jeden z nejčastějších sloganů moderního duchovně osvíceného člověka. Nic proti němu. Lidé, kteří se po většinu života cítí být oběťmi a stále jen pofňukávají, neprokazují službu ani sobě, ani druhým. Cítit se jako oběť a cítit negativní emoce však můžou být dvě rozdílné věci.

Negativismus nebo pesimismus jsou postoje, které zastáváme, kdežto prožívání emocí je na nás do velké míry nezávislé. K čemu by naše psychika vytvářela tak pestrou škálu často nezprostředkovatelných pocitů a dojmů, pokud by relevantní měly být jen ty pozitivní?

Také negativní emoce mají svůj důvod. Zaposlouchat se do svého nitra a vědět, kdy je ta pravá chvíle dát jim za pravdu a prožít si je, to je umění, které ovládá málokdo. Ve škole nemáme žádné „hodiny smutku“ a doma nás to také nikdo nenaučí. Jak zacházet s bolestí nebo melancholickou náladou, která o nás může vypovídat i něco velmi podstatného, se nikde nedozvíme.

Učíme se negativní emoce přecházet, přestat je vnímat a být pozitivní. Učíme se rozptylovat, kontrolovat, prožívat věci napůl. Stává se pak, že jsme zničehonic rozladění a vybíjíme se na zástupných problémech, aniž bychom si uvědomili, že jádro je jinde. Učíme se nahrazovat vztahy, dlouho netruchlit, nevnímat, co nám schází, o co jsme přišli. I naši přátelé, partneři nebo rodina nám říkají buď pozitivní, nezabývej se tím, zapomeň.

Možná, že kdybychom byli vnímavější ke svým emocím ve chvílích, kdy opravdu potřebujeme otevřít rány a odplavit všechen hnis, nepotřebovali bychom si vsugerovávat optimismus. Rána by se vyčistila, postupně zacelila a pozitivní emoce by byly přirozenou odezvou, stejně jako se zahojí ruka po úrazu.

Negativní emoce nakonec nemusejí vést k negativním závěrům. Jsou chvíle, kdy nás očišťují a upozorňují na skryté stránky v nás. Poslouchejme proto občas s plnou účastí i je. Ponořme se do nich a neutíkejme. Nevytlačujme je pokaždé ze svého života jako něco nepatřičného, čeho se musíme ihned zbavit.

Změňte se – a váš vztah bude lepší

Váš vztah s partnerem, kolegy, rodiči nebo přáteli není ideální a je logické, že na tom i vy máte svůj podíl. Neházejte všechno na druhé, ale zaměřte se na své chyby, zameťte si před svým prahem. Zkuste druhého pochopit a vcítit se do něj. Každý máme své nedostatky a vezeme se v tom společně. Když si oběť domácího násilí nebo kdokoliv s nízkým sebevědomím, sebemrskačským pocitem viny a se závislostí na druhém přečte tyto řádky, může jim dát smutně za pravdu.

Žena posbírá ze země střepy ze včerejší hádky a dá do vázy kytku, kterou dnes dostala jako omluvu. Její manžel má teď v práci náročné období. Nepůjde proto raději večer s kamarádkou na kávu, aby se nerozčílil. Zůstane doma a uvaří mu něco dobrého. Ví, že umí být i hodný – výbuchy, nadávky a omezování jsou bohužel výsledkem jeho pohnutého dětství. I ona na tom všem nese vinu, není mu asi dostatečnou oporou.

Tyto vnitřní monology nejsou ojedinělé. Tak jako je mezi námi hodně těch, kteří vidí problém jen na straně druhých, najdou se i takoví, kteří se neumějí zbavit sebemrskačství. Když se některý z jejich významných vztahů hroutí, přesunou konečnou vinu na sebe. Bývá to poslední záchvěv a pokus o záchranu něčeho, co už třeba dlouhodobě nefunguje.

• Když bude vina i na mé straně, budu moci ve vztahu pokračovat.
• Když i já jsem špatný, nemám právo se nad druhého povyšovat a dělat radikální závěry.
• Mám‑li si vybrat mezi vinou a rozchodem, vyberu si vinu.

Můžeme vždy měřit všem stejným dílem? Je vždy lepší vinit se a dívat se do svého svědomí, než jednoduše sbalit kufry a odejít?

„Buďte sami sebou“ versus „Člověk nežije pro sebe“

• Buďte sami sebou, co si myslí ostatní, není důležité
• Nejhodnotnější je zasvětit život ostatním

Když si zatvrzelý a necitlivý člověk přečte první radu, pokývá radostně hlavou. Ve svém zjednodušeném pojetí všeobjímající individuality a toho, co pro něj znamená „být sám sebou“, si pouze potvrdí svůj závěr. Že na ostatní nebere ohledy, ignoruje něčí potřeby nebo výtky, je správné. Nikdo mu nemá co vyčítat.

V  kontextu života ženy, která se celý život zabývá jen svou rodinou a potřebami ostatních, se však tato rada může změnit často i v nedostižnou výzvu. Pro někoho, kdo na sebe celý život zapomínal, nikdy si opravdu nepoložil otázku, kým je a nakolik se chce vymezit vůči ostatním, může otevřít nový svět sebepoznání i novou životní etapu. Jedna jediná věta tak může vést k osobnostní proměně i k utvrzení se v oploštělém a krátkozrakém vidění vztahů s ostatními.

Rada o dobru pro ostatní stojí na opačném pólu. Je oslavou společenství, komunity, druhé osoby. Jejími oběťmi jsou odborní i laičtí pečovatelé se syndromem pomocníka, kteří si péčí o druhé zvyšují svou hodnotu a zapomínají na návrat k sobě. Je ale ve stejné míře také prozřením mnoha těch, kteří zjistili, že hromadění majetku, moc a vypjatý individualismus štěstí nepřinášejí. Je umírněnou a harmonickou součástí života lidí, kteří věří v dobro jako takové. Dobro, které sdílíme v obyčejném lidském kontaktu a účastí na radosti a smutku druhých.

Přechod od svého individuálního já k ostatním je jedna z nejsložitějších výzev pro osobnostní integritu. Chceme žít s ostatními a pomáhat jim, ale zároveň se nechceme zaprodat. Nechceme zaprodat své hodnoty, přesvědčení nebo dokonce jen výstřednosti a osobní bláznovství, která jsou naší součástí. Toto balancování od sebe k druhým je člověku vlastní. Na kterém jeho konci právě stojíme a kam bychom se měli posunout, k tomu musíme dojít sami.

Žijte přítomným okamžikem

Současný člověk zapomněl žít okamžikem. Neumíme si užít ani pití kávy nebo jízdu tramvají; raději se rozptylujeme, někomu píšeme, surfujeme nebo přemýšlíme nad tím, co musíme udělat dnes nebo za rok. Prosté vnímání toho, co je tady a teď, třeba jen ve společnosti nás samotných, se téměř vytratilo. V pomíjivém okamžiku také většinou zažíváme stav absolutního štěstí. Jak říká Umberto Eco, je to stav epizodický a krátkodobý: radost z narození dítěte, opětovaná láska, dokonce i nadšení z výhry v loterii, ze získání nějakého ocenění nebo i z výletu na venkov.

Když však slyším radikální věty typu budoucnost vlastně neexistuje, je jen chimérou a lpěním, něco v mé mysli nechce souhlasit. Vzpomenu si na ty, kdo jdou trpělivě za svým snem, ať už prostřednictvím vzdělání nebo práce, na ženy těšící se na své dítě nebo na ty, kteří se nevzdávají v neradostných obdobích, protože věří, že bude lépe.

Přednáška 19. září 2024