Radši uzrát pomalu

Švédský psycholog Jean Piaget tomu říkal „americká otázka“. Cestoval po celém světě a přednášel o tom, jak se vyvíjí mozek dětí. Na přednášce v USA dostal údajně z publika otázku: „Dobrá, ale jak je můžeme přimět, aby to zvládly rychleji?“

Když jsem byla na jeden semestr na studiích v Hongkongu, mnoho místních spolužáků mi vyprávělo, jak tamější rodiče investují spoustu peněz a úsilí do svých dětí, často jen do jednoho nebo dvou, a je jejich snahou děti od co nejútlejšího věku posouvat, vzdělávat a formovat. Jenže výsledkem jsou pak přetížené děti, které mají od školky každý den jeden nebo dva kroužky, doučování, chodí na angličtinu, na hudební nástroj, na matematiku. Nemají skoro žádný volný čas na hraní. Hru a zahálení rodiče minimálně v této části Asie považují za ztracený čas.

I u nás ale často věříme, že co nejrychlejší vývoj dítěte je ten nejlepší. Není divu – intuitivně by se zdálo, že když se dítě vyvíjí rychle, získává „náskok“ do budoucna. Alison Gopnik ale nedávno pro Wall Street Journal shrnula vědecké články z poslední i vzdálenější doby, které hovoří o opaku: ke spokojené dospělosti vede co nejdelší dětství.

Cituje například sérii kalifornských výzkumů z roku 1998, které se zabývaly dlouhodobými důsledky emočního nebo fyzického zanedbávání či týrání, chudoby, rozvodů, násilí, závislostí nebo duševních chorob v rodině, a další výzkumy, které na tento navazovaly. Ukázala se tři zajímavá zjištění:

1. Tyto jevy jsou bohužel extrémně časté. Něco z vyjmenovaného seznamu zažijí čtyři z deseti dětí.
2. Tyto události mají na dané děti v dospělosti velký vliv – konkrétně na jejich spokojenost, pracovní a akademický úspěch, flexibilitu v myšlení a schopnost přizpůsobovat se nárokům života.
3. A nakonec to nejméně intuitivní: Negativní zkušenosti způsobují, že mozek daného člověka se vyvíjí a zraje rychleji než mozek člověka, který je negativních zážitků ušetřen.

Od té doby se tato zjištění potvrzují v různých zemích světa. Dokonce se ukázalo, že nejde jen o mozek, ale třeba i o zuby – i stoličky rostou dřív těm, kdo jsou vystavení stresu a trápení. Jak je to možné?

Když je svět zlý, tělo se chystá na krátký život

Teorie, která tento jev vysvětluje, operuje s termínem „životní cyklus“. Třeba myš má krátký životní cyklus – veškerý svůj život musí stihnout za rok nebo za dva. Zjednodušeně řečeno není tolik času věnovat se extrémně dlouho mláďatům, i ta musí rychle vyrůst a zplodit další potomky. Slon žije dlouho, může si tedy dovolit dlouhé těhotenství a pomalou výchovu.

Ovšem i v rámci jednoho druhu můžou mít jednotlivci delší nebo kratší životní cyklus podle toho, v jak příznivých podmínkách žijí. Když je kolem pohoda a hojnost, dá se očekávat, že daný jedinec, ať už zvíře, nebo člověk, bude žít déle. V bitevních podmínkách a v neustálém ohrožení je potřeba vše stihnout rychleji, protože lze očekávat krátký život plný strázní.

Jedno z aktuálních vědeckých vysvětlení rychlejšího zrání těla a mozku tedy říká: Tělo jako by tohle vědělo. Během vývoje chytá signály z okolí a přizpůsobuje se. Důležitá otázka je ale pořád stejná: Je to pro dítě dobře, když rychle dozraje? A pokud ne, proč vlastně?

Ukazuje se, že když se mozek vyvine rychle, později během života je méně flexibilní než mozek dítěte, které mělo plno klidného času na hraní, experimentování a zkoumání možností světa.

Tvořivost v dospělosti jako ovoce spokojeného dětství

Děti, jejichž mozek se vyrýhoval vlivem strázní a stresu dřív, než by to udělal v klidných podmínkách, nepřichází jen o bezstarostné dětství. Ve snaze rychle se zorientovat ve světě a co nejdřív umět reagovat na všechny možné hrozby nejspíš vytvoří své dráhy podle nejčastějších zkušeností a uloží je až příliš brzy – a až příliš „napevno“.

Když kolem vás padají šrapnely, ať už skutečné, nebo emoční, je velmi užitečné se co nejrychleji naučit pár funkčních způsobů, jak mezi nimi přežít, a těch se držet. V budoucnu se tak budete nejspíš rozhodovat více na základě minulých stereotypů a předsudků, budete konzervativnější a méně tvořiví. Zkuste být tvořiví mezi šrapnely – sami asi odtušíte, že to není dobrý nápad.

Tělo dítěte, které má klidné a spokojené dětství, oproti tomu má ten luxus, že může zkoumat a testovat různé možnosti bez nebezpečí, na která by si muselo brzy dávat pozor a která by ho ve zkoumání brzdila. Delší dobu nechávají takové děti možnosti otevřené. A do budoucího života jim to přinese nemálo: flexibilitu, tvořivost, otevřenost, a tedy i lepší schopnost improvizovat, postavit se k nečekaným situacím, přicházet s novými řešeními.

Tedy přesně to, co se po lidech chce v nejednom náborovém inzerátu. Recept na úspěch našich dětí v dospělém životě, a to nejen v osobním životě, ale dokonce i v tom pracovním, tak může být pro mnohé dost kontraintuitivní:

Vykašleme se na tlak na výkon. Prostě své děti milujme – a nechme je žít. Objevovat, zkoumat, hrát si, experimentovat, selhávat, zkoušet. Nesnažme se uspíšit jejich vývoj. Samozřejmě, jak jen je to možné, snažme se děti systémově chránit před dopady násilí v rodině, zanedbáváním a jinými emočními traumaty. A věřme, že důležitější než přeskakovat tabulky je mít dost času na dětství.