Radost na příděl

Jak to, že někdo je radostný od narození jako to děvčátko, které potkávám u nás ve výtahu, které nás svým chováním vždy rozesměje a rozzáří tak, že se všichni usmíváme ještě pět minut po setkání? Nebo proč s tím vlastně přestaneme, když povyrosteme? Jak to, že si například autor knihy Faktomluva Hans Rosling, lékař a statistik, navzdory všemu, co věděl o hrůzách naší planety, pořád dokázal v autě hlasitě zpívat a nazírat na svět pozitivně? Jak to, že ta paní, která si může stěžovat na mizerný plat a život za skleněnou přepážkou, to nedělá?

Zas a znovu se pozastavuji nad tím, jak zásadně barví naše ladění naši zkušenost a jak se ty podobné hromadí, cyklí a přitahují. Pevně věřím, že je možné si svou realitu prostřednictvím svých reakcí vybírat, ale rozhodně netvrdím, že je to jednoduchá disciplína. I proto nechci vynechat všechna ta ale, která nám někdy stojí v cestě k odpovídání světu radostí, k jejímu šíření kdekoliv a kdykoliv. Čeho se to bojíme? Co riskujeme?

• že se nám to nevrátí, že budeme odmítnuti
• že budeme muset přehodnotit, co už o světě „víme“ (Svět je zlý!)
• že nevyhrajeme nějaký boj
• že si snad někoho pustíme příliš blízko k tělu
• že to stojí čas a energii
• že to bude „nevhodné“

Zřetelně slyším v hlavě argumenty těch malých cyniků v našich myslích a musím uznat, že jsou celkem kreativní:

• Přece jsem se už tolikrát zklamal(a).
• Mně přece taky v životě nikdo nic nedal zadarmo.
• Lidi jsou zlí.
• Je to zbytečné.
• Stydím se.
• Život je přece těžký.
• Svět má tolik problémů, mám se tvářit, že neexistují?

Aby nedošlo k omylu: Ani já nechodím po světě věčně „usmátá“ jako nějaká bezhraniční hippie víla, co si se všemi povídá a na všechny se neustále usmívá. Klidně mám zlou náladu a klidně někoho pošlu… No, vymezím se.

Chci ale říct, že se ty dva přístupy, i když by se to tak mohlo zdát, nevylučují: Být opatrný a mít hranice – a přitom využívat nabídky na obdarovávání, které se nám připletou do cesty. Přijmout i špatné zážitky, ale přitom si pořád všímat možností, kde by se dal „jazyk darů“ využívat.

Co nám brání v radosti

Nechci zlehčovat ničí zkušenosti. Když jsem se zamyslela nad tím, co všechno nás může brzdit v projevech a prožívání radosti a laskavosti, překvapivě jsem našla celkem dost situací a příčin.

Když nám samotným není dobře

Když na nás sedne únava, stres, nemoc, bolest, jednoduše když trpíme. Tato výzva rozhodně stojí za pozornost: sledujte někdy, jak se vychýlí rovnováha, když vám není dobře, ale přimějete se udělat něco pozitivního pro někoho jiného. Buddhisti tvrdí, že bolest je stejně dobrý objekt na pozorování jako cokoliv jiného.

Série špatných zkušeností a očekávání, že přijdou další

Očekávání, že se nám budou dít zlé věci, protože se už jednou nějaké staly, je asi tak nelogické, jako když čekáme, že když párkrát za sebou hodíme v kostkách jedničku, budou padat další.

Vtloukané „pravdy“ o světě

Vzpomenete si, co vám doma říkali, když jste byli malí? Že se lidem nemá věřit? Že je tady nebezpečno? Že se neradno otvírat? Drž se od lidí dál! Každý si hrabe jen pro sebe. Nic tady není zadarmo! Rozpoznáním toho, co nám bylo vkládáno do myslí od útlého dětství, a opětovným prověřováním praxí můžeme leccos změnit. A hlavně: možná zjistíme, že ty pravdy nejsou všeplatné.

Braní si věcí osobně

Veronika Hurdová ve své knížce Moje milá smrti píše zásadní věc: „Smrt mého manžela se nestala mně.“ To mi připadá klíčové nejen pro práci s tak velkým tématem, jako je odchod milovaného člověka. Nestala se jí. Prostě se stala. Auto se pokazilo ne vám, ono se prostě pokazilo. Jedničky na kostkách prostě padají, tramvaje odjíždějí ne proto, aby vás naštvaly a abyste nestihli schůzku. Myslím, že mi rozumíte.

Naše ego, které má rádo pravdu

Jako obrana před všemi těmi arogantními lidmi, kteří se vždycky přece chovají hrozně, může posloužit následovná strategie: Budu pro jistotu taky protivná, tím se ochráním před útokem a ještě budu mít pravdu, protože akce vyvolá reakci a oni zajisté arogantní budou. Princip sebenaplňujícího se proroctví se ale dá uplatnit velmi dobře i u pozitivních zážitků.

Nevěříme, že si to také zasloužíme

Sebeláska. I my sami přece patříme do kruhu těch, co si zaslouží být obdarováni. Kdybyste se chtěli inspirovat, jak na to, mrkněte se například na chlápka jménem Nick Santonastasso, který se narodil bez nohou, jen s jednou rukou s jedním prstem. Dělá zápasníka, trenéra a modela a promlouvá k masám lidí o svém příběhu a o tom, co ho jeho tělo naučilo: Jediný handicap, který máme, je v naší mysli. Podobných příběhů, jako je ten jeho, je určitě plný internet.

Trauma

Nechci tento pojem vynechat, ale přiznávám, že mi při psaní a přemýšlení o tématu poměrně zavařil jako nejsilnější protiargument v úvaze o prožívání radosti. Právě proto jsem se mu nechtěla vyhnout. A pak přišla odpověď sama. Je jí laskavost. Když se někomu děly fakt hnusné věci, naprosto rozumím, že nemá na nějaké rozdávání pozitivní energie chuť. Posílám směrem k lidem, kteří zažili násilí nebo děsivé podmínky v jakékoliv podobě, pochopení a soucit, chápu, proč aktuálně nenachází k obdarovávání sílu. Třeba později. Těm, kteří to i přesto dokážou, patří můj obrovský respekt.

To máme spoustu pádných důvodů. Takže proč vlastně něco měnit? No, proč, proč…

• Protože určitě budete nakonec raději vzpomínat na dobré věci, co máte za sebou, než na to, jak jste se s někým hádali nebo byli nepříjemní.
• Protože můžeme. Moje oblíbená tautologie od Emily Fletcher zní „It is nice to be nice“. Je fajn být fajn.
• Protože je to jednoduché. To nejjednodušší. Nemusíme potom vymýšlet žádné další akce, držet v sobě celé roky svoje křivdy a myslet na urážky, krýt lži. Protože v tomto příběhu jednoduše nefigurují.
• Protože se nám všechno zpětnovazebně vrací. „Páchání dobra“ má úžasné účinky nejen na naše duše, ale i tělesné schránky. Že se uplatňování principů laskavosti „vyplácí“ všem zúčastněným, už je dnes poměrně dobře známá věc. Náš mozek nás zásobí dávkou chemikálií, které nás doslova zdrogují štěstím. Dostáváme stejnou dávku jako ten, kdo je objektem naší laskavosti. Díky tomu jsme víc v klidu, sebevědomější a šťastnější. Zvýší se produkce oxytocinu, který se někdy nazývá i hormonem lásky. Jeho přítomnost v těle snižuje krevní tlak a napomáhá zvýšení optimismu. Serotonin, působící jako antidepresivum, napomáhá třeba i hojení ran a přispívá k tomu, abychom byli spokojenější. Endorfiny působí jako léky od bolesti. Kdo opakovaně využívá principů laskavosti, má prokazatelně míň kortizolu („stresového hormonu“) v krvi a stárne pomaleji, je míň úzkostný a náchylný k depresi.

Jen to zkuste

Dobrá. Co když to teda chci zkusit? Jak se dá moje optika změnit? K tomu budou určitě potřeba nějaké drastické změny. Kdepak. Malé věci vedou k velkým věcem. Podělím se o pár nápadů, které fungují mně:

Zaměření na pozitivno

Při jakékoliv práci se skupinou, když se ptám, co se komu naposled povedlo, kdy jim někdo zalichotil nebo co pěkného zažili dnes ráno, se v místnosti zcela změní nálada. Lidi se ponoří do myšlenek a vzpomínek a u toho se nevědomky usmívají. Tohle není záměrná ignorace toho, co nefunguje, ani naivita, že bychom se tvářili, že nevidíme, co všechno může být špatně. Pouze se zaměřujeme na souběžnou linii.

Uvědomit si, jaká slova používáme

Jak už jste určitě hodněkrát slyšeli, svou realitu utváříme z velké části tím, jak o ní mluvíme. O lidech, o své zkušenosti: poslouchejte se, jak popisujete svou realitu. Jak například používáte oni, vždycky, nikdy, tihle lidi a podobně. Zkuste tam někde hledat já…

Zastavit se a nadechnout

Je knížka, která se jmenuje Zastav se, nadechni se a usměj se (Pause, Breath, Smile).

1. Zastavení nám umožní promyslet svůj záměr předtím, než promluvíme nebo konáme.
2. Dýcháním si připomeneme jednotu mysli, těla a ducha a každý moment tak dostane příležitost být prožitý vědomě.
3. No a úsměvem otevíráme moudrost za slovy, jak říká autor Gary Gach.

Připomínejme si lidskost

Oblíbila jsem si miniaturní cvičení, které doporučuje Dianne Musho Hamilton: když máte ve své blízkosti člověka, který je pro vás výzvou, představte si ho, jak dělá nějakou věc, která ho ukáže v jeho nejryzejší lidské podobě. Třeba když byl malé dítě a učil se zavazovat si tkaničky od bot. Já tohle zkoušela při svých nejtěžších vyzyvatelích a řeknu vám, že snad jen obří a super odolné ego se u toho alespoň malinko nerozpustí.

Odzoomovat

Staňme se fotografem dané situace, když se například dostaneme do konfliktu, nebo tam, kde se necítíme dobře. Pozorujme to vše z výšky včetně sebe, vyfoťme to a třeba vymysleme název pro tento záběr, kdyby visel v galerii.

Díky odstupu, který tak můžeme získat, se ocitáme v roli svědka událostí, které se objevují, svědkem nás samotných jako jejich účastníků. Naše automatické myšlenky, kterými se jindy necháváme vláčet, pouze pouštíme po větru. Jsme pány svých odpovědí na impulsy z okolí. Výše zmiňovaná autorka to ve své knize Everything is Workable krásně shrnuje: impuls není naším imperativem. Nemusíme jej okamžitě následovat, tak jako nemusíme nasedat do každého auta, které projede kolem nás. Prostě můžeme jen pozorovat, jak odjíždí.

Vyjádřit vděčnost

Jak zpívá v jedné písničce Radůza: „Až vystoupím ze všech svých těl, pochopím, že nepřítel, ať už chtěl, anebo nechtěl, nejlepší byl učitel.“ A opět musím říct: ne že by to bylo zrovna lehké.

Přijímat výzvy k radosti i k jejímu šíření

Impuls – akce. Napadne‑li vás, že můžete někomu říct něco pozitivního, udělejte to hned. Moje máma je v tomto skvělá. Nedávno poděkovala unavené pracovnici na poště za trpělivost a ochotu, s jakou vždy vyřizuje její požadavky, a že kdyby mohla, pochválí ji i u jejího nadřízeného. Ta paní se dojetím téměř rozplakala a mámě řekla, kde její šéfka sedí. Maminka nelenila, našla ji a řekla jí to samé: že tam všichni odvádí dobrou práci a že jim fandí. Tato paní se opravdu rozplakala a rozesmála zároveň – protože čekala, že to bude zase další stížnost, pomluva, problém. Poděkovala a rozloučily se. Nic víc, nic míň. Easy. Tak má to smysl, nebo ne?

Náhodné akty laskavosti

Při psaní tohoto textu jsem se dozvěděla, že existuje Mezinárodní den laskavosti. To je určitě dobře, ale myslím, že k tomu snad ani nepotřebujeme kalendář. Je to pole nekonečných možností!

Nedávno jsem se zúčastnila potravinové sbírky, na kterou mě pozvala kamarádka z brněnské charity. Proč ne. Naběhnout do hypermarketu, obléct zástěru, vzít letáčky a oslovovat lidi, že můžou do našeho charitního vozíku přihodit nějakou trvanlivou potravinu nebo drogerii pro lidi bez domova. Začátek nebyl zrovna slavný, ale další návštěvníci vzápětí skóre zvrátili velmi významně. Jedna paní ve středním věku mi kromě spousty konzerv a šampónů věnovala i myšlenku, že tohle by měl přece udělat každý. Ráda bych se u ní na chvíli zastavila. Opravdu by měl každý?

Kamarádka vzala na akci i svoje děti. Ty rozdávaly letáčky před vstupem do potravin. Vracely se pak za námi k vozíkům u kas a byly různě naštvané a zklamané, jak se jim někteří lidé vyhýbají nebo letáček nechtějí. Stěžovaly si, jak jsou ti lidé hrozní. Opravdu? Říkám si. A co když třeba…

• přispěli včera, ale nechtějí to vysvětlovat?
• to byli cizinci?
• jim přišel dneska obrovský nedoplatek za elektřinu?
• opravdu sami nemají peníze?
• měli zlý den?

Řekla jsem té malé spravedlivě rozhněvané dobrovolnici, že si všichni můžou vybrat a že je to v pořádku. Uplatňování principu laskavosti může pomoct i v tomto případě. A taky moje oblíbená hra na hypotézy: proč asi ten člověk udělal, co udělal? Když se nad něčím chováním rozčiluji, snažím se záhy vymyslet co nejvíc důvodů, které ho k tomu mohly vést. I ty nejbizarnější. Jednak to příjemně rozptýlí emoce, jednak se zabavíte. Docela se to hodí při řízení.

Jak se stát laskavcem

Kdybyste potřebovali inspiraci, na webu Random Act of Kindness (náhodný akt laskavosti) najdete spousty nápadů k akci. Vyzývají nás, abychom se stali RAKtivisty. Snad by se to dalo přeložit jako Staňme se „laskavci“. Jak to udělat? Napište někomu jen tak zprávu, že na něj myslíte, podělte se o své poznámky z přednášky, řekněte paní v trolejbusu, že jí to sluší, napište pozitivní komentář k videu, udělejte si den bez masa, dejte někomu knížku, co jste dočetli, nechte drobné v automatu na kafe nebo v nákupním vozíku… Tento seznam může být nekonečný!

Věřím, že protikladem lásky není nenávist, ale strach. Vždy, když se přichytím v negativní emoci a chystám se reagovat negativně, zkusím prohnat svou mysl touto myšlenkou jako nějakým filtrem. V jakém stavu se nacházím? Dokážu teď proměnit jedno v to druhé? Nechci prozradit celé rozuzlení této zápletky, ale napovím, že se vždy musím podivit, jak magické je pouze zaměření se na emoci, ve které se zrovna nacházíme a pod vlivem které se chystáme jednat.

Začala jsem historkou, tak jednou i skončím. Včera v obchodě při placení říkám prodavačce, že mi to, co jsem koupila, udělalo radost. A ona na to, že když nám tu radost nikdo jiný neudělá, musíme si ji udělat sami, že? Jako kdyby věděla, o čem zrovna píšu! Směju se a odpovídám, že mám tolik lidí, kteří mi dělají radost, že ani nevím, čím jsem si to zasloužila. Trochu ji tím zaskočím a trochu i doufám, že rozvířím vody jejích naučených sloganů o tom, jak je ten svět s lidmi v něm nepřejícný. No co, tam kde není jako firemní benefit Lexaurin na příděl, zůstává zaměstnancům buď lidová slovesnost, anebo tvrdá práce: vědomá volba.

Doufám, že jsem vás trochu navnadila. Nebo pobouřila? Zvedla ze židle? Taky dobře. Ráda bych se rozepsala o jiných než každodenních věcech: od altruismu, dobrovolnictví a rozporu, zda a v jaké míře se starat o sebe versus o druhé, k ne‑vyhoření a k důležitému rozdílu mezi empatií a soucitem.

Do té doby přemýšlejte, co brání vám prožívat radost, anebo radši snad – ani nepřemýšlejte. Jen přijímejte výzvy.