Původ prázdnoty
Odkud pramení, jaký je její smysl a jak s ní můžeme naložit?
Prázdnota se v psychice projevuje jako ticho nebo vakuum, které nelze pojmenovat. Těžko se popisuje, kdo však někdy tento pocit zažil, velmi přesně ví, jak dokáže být sžíravý a ubíjející. Prázdnota se objevuje po prožitých ztrátách, ve chvílích, kdy nám život nedává smysl, nebo například při pracovním či emočním přetížení. Pokud je reakcí na určitou událost, například smrt blízkého, časem obvykle odezní. Někdy je však linkou, která se v proměňující se intenzitě line celým naším životem a propisuje se do vztahů, citového naplnění, prožívání spokojenosti a celistvosti. Nedokážeme si vysvětlit, odkud se bere a proč se s ní musíme neustále vyrovnávat. Následnou rozladěnost pak přetváříme ve výčitky: „Nikdy nebudu šťastná, jsem nevděčná, divná, co to se mnou pořád je?“
Jak vypadá dětská reakce na matčino zrcadlení, můžeme vidět v záběrech z experimentu realizovaného americkým psychologem Edem Tronickem. Nejprve matka živě a aktivně reaguje na dítě. Zrcadlí ho. Následně se na něho otočí s kamennou tváří. Dítě znejistí, snaží se upoutat její pozornost, je neklidné, frustrované a nakonec se rozpláče.
Možná si ze své dospělosti vybavíme situaci, kdy jsme například z něčeho byli nadšení, prožívali radost a někdo z našich blízkých k nám byl netečný. Taková absence odezvy zasáhne i dospělého člověka, který však má mechanismy k tomu, aby se s touto situací vyrovnal a nějak s ní naložil, natož malé dítě, které je na zrcadlení zcela závislé a jeho nedostatek v něm buduje prázdnotu.
Dítě vnímá změnu matčina citového naladění a vitálního zapojení, která trvá déle, než je pro něho únosné, nebo toto ztrácí zcela. V návaznosti na vývojovou úroveň své psychiky si tuto změnu nebo ztrátu nedokáže vysvětlit, respektive si ji vysvětluje pomocí mechanismů, které má momentálně k dispozici. Tedy že je nechtěné, špatné, nikoho (matku) nezajímá a není hodno lásky.
Vzniká tak psychická mezera a prázdnota, která se propisuje do struktury osobnosti. Matka se stane objektem, který není možné opustit a zároveň je jeho potenciální ztráta existenciálně ohrožující. Reakce dítěte mohou zahrnovat sebeobviňování, předčasnou triangulaci, kdy mylně považuje matčinu vazbu na otce za příčinu jejího náhlého emočního odchodu, neúspěšné obrácení se k otci jako náhradní mateřské postavě nebo marné pokusy o oživení matčiny emocionální přítomnosti. Také se může objevovat neklid, úzkost, depresivní stavy, agresivita, hyperaktivita, obtíže se spánkem, pomočování nebo noční děsy.
Být ve světě doma
V dospělosti na sebe prázdnota může brát mnoho podob – stavy odtržení od emočního světa, snížená schopnost nebo absence emoční angažovanosti, pocity marnosti, obecné nespokojenosti, vyprahlosti a osamělosti. Jako by osoby, činnosti nebo věci vždy „nestačily“, nebyly dost.
Vnitřní i vnější realita je založena na absenci „něčeho“, co nelze plně popsat a uchopit. V důsledku toho je těžké až nemožné napnout libido k tomu, co je přítomné nebo dosažitelné. Toto nastavení výrazně ovlivňuje mezilidské vztahy: prázdnota vzniklá psychicky nepřítomnou matkou vede k hledání „náhradní matky“, na kterou je tak kladen obrovský požadavek, aby odčinila, co nebylo naplněno v dětství.
To vede k idealizaci partnera, závislosti na něm a všeprostupujícímu strachu z opuštění. „Náhradní matka“ však může mít i podobu závislosti. Prázdnota je tak „zaplňována“ alkoholem, drogami, pornem, sexem, hazardem… Ten, kdo má pečovat, tu sice symbolicky je, ale je opět prázdný, někdy až destruktivní. Opakuje se tedy to, co člověk zná z dávné minulosti ze zkušenosti se svou matkou.
Vnitřní svět je stále částečně neobsazený a nepojmenovaný. Psychoanalytická terapie může pomoci symbolizovat nevědomé obsahy, tedy převést je do slov nebo obrazů, poznat je, pochopit a integrovat do naší psychiky. Můžeme tak postupně obydlovat psychický prostor, který zůstal prázdný, což vede k plnějšímu zapojení se do života a k sebepřijetí.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..