Putovní problémy

Když je řeč o dětství, objevují se před námi dva dosti odlišné obrazy. Na jednu stranu vidíme v období dětství často zdroj (či spíše počátek) řady psychických problémů: nízké sebedůvěry, pocitu nepatřičnosti, odmítnutí, strachu z opuštění… Dítě je takto v našich představách (a diskusích) vnímáno jako křehké a trpné.

Vedle toho se ovšem neméně často setkáváme s obrazem dětství jako oázy čistoty a pravého poznání: dítě ví, co potřebuje, a umí si o to říct. Dokáže svobodně vyjadřovat své emoce. Má jasno v tom, čím chce jednou být. Neřeší, jak by asi vypadalo a co by si o něm lidé řekli, kdyby… Kéž bychom to takto dokázali! Tady je dítě jasně vědomé a autonomní.

Články týkající se dětství nebo výchovy většinou čteme (a někteří autoři je možná i píšou) nejen kvůli dnešním dětem, ale také či především kvůli sobě. Hledáme v nich porozumění svým prožitkům. A někde vzadu nám bliká otázka: jakou mám vlastně dneska šanci něco s tím vším udělat?

Ve spárech chobotnice

Před časem se mi dostala do ruky kniha Johna Bradshawa Rodinná tajemství. Autor v ní obšírně a uceleně popisuje, jaký dopad na psychiku člověka mají průšvihy, které zametli pod koberec jeho předci a prapředci. Jak podobné věci nezmizí, ale ze skrytu působí – vytrvale a s přímostí, která je zřetelná jen ze správného úhlu pohledu.

Tohle čtení ve mně vzbuzovalo ambivalentní pocity. Na jednu stranu řada věcí, které na sobě i v okolí člověk pozoruje a připadají mu bez logiky, začala dostávat smysl. Neúprosnému řádu putovních problémů nechyběla přesvědčivost a jistá elegance.

Vedle toho ale sílil pocit, že dítě, které se narodí do rodiny prošpikované zhoubnými nitkami (což je skoro každá, když jdete dost daleko), se ocitá v pozici jedince, na jehož hlavu vypsala odměnu mafie. Ta hraje jasnou přesilovou hru. Jsou všude a mají dlouhé prsty. Jdou po vás. Nezastaví je ani smrt.

Bradshaw později údajně připustil, že ho při psaní Rodinných tajemství ovlivnily vlastní nezpracované emoce. Což nic nemění na tom, že „putovní problémy“ existují a působí.

Zpráva z dálky

Jak, to vysvětluje v článku Temné dědictví Petr Sakař. „Dítě v komunikaci s rodičem získává sdělení: něco zlého se stalo, ale nesmí se o tom mluvit, protože je to příliš strašné a bolavé. To něco má co do činění se smutkem a psychickou bolestí a je to tak děsivé, že to ani maminka neunese.

Přednáška 19. září 2024