Putování v poločase života

Přináší nové, osvobozující perspektivy. Putování mě učí přijímat realitu takovou, jaká je. Poznat, že dokážu víc, než jsem si kdy myslela. Tak, jako když jsme museli kvůli neustávajícímu dešti a zranění předčasně sestoupit z horského hřebene. Člověk míní – pánbůh mění.

Mohla bych dlouze popisovat, jak mě fascinuje, co příroda dokáže. Šumění vodopádu nebo východ slunce, který jen s úžasem pozoruji, sedíc sama na horském štítu. Kdo to někdy zažil, ví, o čem mluvím. Chci ale psát o něčem jiném, co mi letní cesta ukázala. O něčem, co pro mě bylo nečekané a úplně nové.

Vzhůru dolů

Hory není radno podceňovat. A tak ani nám nezbývá nic jiného než kvůli nepřízni počasí opustit své původní představy o tom, jak se v nich na dlouhé dny ztratíme před civilizací, a dát se na ústup. Další, co nelze než přijmout, je věk. A ano, stárnutí. To když se ozve bolavé koleno, které o sobě dává vědět čím dál hlasitěji. Nedá se nic dělat.

Tohle téma je pro mě úplně nové. Ale je s námi, tady a teď. Letošní dovolená prostě bude jiná, než jsme plánovali. A také jiná, než byly všechny předchozí. Popasovat se s výzvami, které před nás staví okolní příroda, improvizovat a nevzdávat se, to už jsme zažili. Letos nás čeká náročnější úkol: vypořádat se s faktem, že nejvíce limitovat nás bude naše vlastní tělesná schránka. Je zas o pár let starší a na túře nelze než si to přiznat.

Dalšího dne sedím místo horské vyhlídky na lavičce poblíž penzionu v podhorské vesnici. A nestačím se divit. Snídám instantní polévku a domácí sýr, který jsme koupili v místním obchůdku. Takové menu bych v běžném životě ani náhodou nepozřela! Teď jsem na dovolené a jsem za ně vděčná.

Najednou mi už nevadí papundekl všude kolem, který dotváří rumunský kolorit, ani neřeším, že piju nepřevařenou vodu z kohoutku, k čemuž jsem v prvních dnech měla sklony. Strachy jsou tytam, cítím se osvobozená. A stačily dva dny putování v horách, kde byl člověk tak blízko sám sobě, jak jen je to možné. Na horách se člověk naučí nejvíc.

Večer předtím, poté, co jsme sestoupili ze sedla, jsem usínala se zvláštním pocitem, který dokážu pojmenovat až mnohem později. Je to možné, takhle vyměknout? Jako fakt to myslíš vážně, po pouhých dvou dnech nocovat v penzionu? Tyhle emoce to byly. Houby vydržíš! ozývá se vnitřní hlas a probouzí vztek na sebe sama. Ano, přišla krize. Krize středního věku. Nezbývá než si to přiznat, mám‑li být sama k sobě upřímná.

Až za nějakou dobu se ukazuje, že můj věk má i své výhody. Už vím, že vztek na sebe je jen emoce a zase přejde, podlehnout mu by ničemu nepomohlo. Tedy ho jen pozoruji a čekám, až zmizí. Zanedlouho jsem v klidu. S manželem sdílíme intenzivní prožitky z uplynulých dnů a cítíme propojení – ani na to za běžného provozu doma moc nezbýval čas. To, že se nacházíme úplně jinde, než jsme původně plánovali, na tom kupodivu nic nemění.

Byly to tam nahoře v „plné polní“ dny plné klidu, přestože okolnosti byly ne vždy příznivé a museli jsme činit rozhodnutí, která byla – s trochou nadsázky – životní. Kde budeme spát? Co budeme jíst? Jak zajistit bezpečí? Museli jsme mnohem víc, než jsme zvyklí, vnímat sami sebe i potřeby druhého; byť nešlo o extrémní výstup, únava mohla způsobit nepozornost a následné zranění pak cestu značně zkomplikovat.

To, co se nejprve jevilo jako kapitulace, najednou nabývá obrysů moudrého rozhodnutí. Zažívám pocit štěstí a naplnění a jsem jím unešená. To, že něco dopadne jinak než podle původní představy, nemusí znamenat, že to je špatně. Cítím se osvobozená z okovů nepodkročitelných očekávání. Přijde mi vtipné, že nejsilnější lekci mi hory uštědřují po sestupu do údolí. Aniž by nás to stálo bůhvíjaké zapírání, překopáváme původní itinerář a s klidem pokračujeme v dovolené.

Poprvé poznávám krásy středního věku – před dvaceti lety, když jsem Rumunsko navštívila naposledy, by pro mě podobný scénář byl konečná. Ano, nečekaně jsem prožila jakýsi zlom. Krizi středního věku v průběhu tří dnů, s nadsázkou řečeno. Nejdřív jsem dole, záhy nahoře: jestli si nechám zkazit náladu, jestli nechám zvítězit vztek a zklamání, je jen na mém rozhodnutí. Teď už vím, že každá mince má dvě strany. Rozhodnu se nepodlehnout a zaměřit se na to pozitivní. Chválabohu.

Cesta jako meditace

Putování mě vždycky fascinovalo. A nejen mě. Odedávna lidé nejrůznějších kultur putují, aby se dokázali přiblížit sami sobě. Vlastně po cestě člověk nemusel řešit nic jiného, než co bylo opravdu důležité – a to je ve výsledku nesmírně úlevné! Už jen si to uvědomit.

Nadhled a rozhled v horském hřebeni najednou projasní i priority, svěží vítr rychle odvane myšlenky, které představují zbytečnou zátěž. Rytmický pohyb těla za chůze uklidňuje, kotví nohama na zemi a ukolébává. Vnímám, jak díky okolnímu tichu mohu lépe vnímat sebe sama – slyšet vlastní dech i tlukot srdce. Stále vše je, jak má být.

Aniž bych o to musela jakkoliv usilovat, tříbím vlastní vnímavost. Jak se právě cítím? Nebylo by lepší dát si krátkou pauzu? Všímám si v okolí věcí, které bych jindy přehlédla a které jsou přitom pro naše putování důležité: třeba nepatrného pramínku horského potoka nebo zralých malin. Jsem za ně vděčná. Jak málo člověku stačí!

Psychoterapeutka Lenka Suchá na cestě…