Pusť to z hlavy

V dnešním dílu dokončíme výklad tří hlavních mechanismů udržování mentálního obsahu ve vědomí. Probrali jsme roli emocí a asociací. Dnes se budeme zabývat vědomou aktivací.

Vědomá aktivace probíhá podobně, jako když vás každá minuta pod sluncem nepatrně opálí. Pokud pod sluncem projdete stokrát, budete snědí. Ovšem pozor: nejedná se zde o aktivaci prostřednictvím dodatečné emoce, jak jsme si ji popisovali dříve. I neutrální zabývání se myšlenkou nebo setrvání se vzpomínkou, která neprodukuje žádné výrazné emoce, tyto obsahy posiluje. Jen proto, že je udržujeme ve „slunci“ vědomí.

Vědomého opakování využíváme ve svých životech pozitivně i negativně:

• V pozitivní rovině je zásadním prostředníkem učení – co si chceme zapamatovat, musíme si mnohokrát opakovat.
• V negativní rovině činíme každodenní zkušenost, že čím déle se nějakou starostí v mysli zaměstnáváme, tím obtížnější je se jí následně zbavit.

Proto jedna ze zásad kontroly mysli je: pokud nám do vědomí vstoupí myšlenka, u které obzvláště hrozí její neplodné rozvíjení, zastavme ji hned. Kdykoli později to bude obtížnější – bude již totiž nabita nejen všemi předchozími asociacemi a emocemi, ale také naší současnou vědomou aktivací. Všímáte si, milí čtenáři, jak rychle může díky těmto mechanismům vzniknout známá spirála neurózy a obsesí?

Jak se zbavit dotěrného obsahu?

Fenomén vědomé aktivace funguje i naopak: čemu nedodáváme tuto aktivaci, to postupně přichází do vědomí méně často. Jako děti jsme udělali neblahou zkušenost, že balónek z pouti se díky prodyšnosti materiálu po určité době samovolně vyfoukne. Totéž se děje s mentálními obsahy: pokud je nedofukujeme, tedy pokud opakovaně neprocházejí vědomím nebo nezískávají vazbu na další emoce (což se ovšem může stát také pouze ve vědomí), samovolně ztrácejí svou plynnou náplň – emoční a vědomou aktivaci. Dokonce i asociační provázky, kterými jsou navázány na ostatní balonky, se časem rozpadnou nebo povolí. Pravděpodobnost, že mentální obsahy vystoupají opět „ke stropu“, se tak snižuje.

Proto bude vzpomínka na emoční událost, kterou jste zažili včera, ve vědomí častěji a silněji než vzpomínka na hypoteticky totožnou událost (kterou doprovázela stejná emoce), jež se stala před rokem.

To, že se naše mentální balónky časem samy vyfouknou, je zpráva jak špatná, tak dobrá. Zapomínáme, nepamatujeme si, ztrácíme své vhledy a myšlenkové závěry – pokud o ně nepečujeme, tedy nevracíme je do vědomí a neopakujeme je. Zároveň je však ztráta aktivace důležitým mechanismem vyrovnávání se s negativními situacemi, emocemi, konflikty, ztrátami, traumaty. Někdy není psychologicky to nejpodstatnější (a někdy ani možné) umět balónek rozvázat a na přání vyfouknout – ale spíše zabránit tomu, aby se dále přifukoval. Vyfoukne se už totiž sám.

Dovednost vědomě zapomínat

Pro kontrolu mysli je podstatný fakt, že v nás nefunguje pouze samovolné, spontánní zapomínání, ale že se pro „zapomenutí“ určitých obsahů můžeme vědomě a svobodně rozhodnout. Kontrola mysli je vlastně z určitého pohledu řízené zapomínání: určujeme si nejen to, co budeme ve vědomí upevňovat (a co se tedy bude vracet), ale také to, co upevňovat nebudeme (a co tedy bude přicházet méně často).

Zapomínání (snižování aktivace) pro nás tedy může mít velmi pozitivní roli. Kdo zapomínat neumí, více v životě trpí.

Ukažme si to na každodenním příkladu e‑mailu, který nás naštve. Co udělá rozumný člověk? Neodpoví hned, pod vlivem silné emoce. Řekne si: počkám, až emoce vychladne. Tím se vlastně rozhodne: počkám, až určitým způsobem na tuto emoci zapomenu. Kdy se mu to může povést? Když zná podstatu mysli a nezapojí hlavní mechanismy, jak si obsah ve vědomí udržet:

• pokud nebude na e‑mail neustále a opakovaně myslet (nezapojí vědomou aktivaci a nebude vzpomínku neustále přifukovat)
• pokud nezačne asociovat: vzpomínat na všechna další ublížení a konflikty, které v této situaci (s tímto člověkem, s e‑mailovou komunikací, v této práci…) zažil
• pokud nebude tento prožitek emočně aktivovat: produkovat další emoce jako reakci na to, že e‑mail v něm vyvolal nepříjemnou emoci

Lidé, kteří si s podobnými situacemi dokážou dobře poradit, tato pravidla znají, i když by vám je asi takto nevyjmenovali. Řídí se ale podle nich.

Umění nechat být

Výše uvedené principy ve svém spojení ukazují jednoduchou odpověď na otázku, jak se zbavit jakékoli nepříjemné emoce či jiného mentálního obsahu:

• nepřifukovat jej další emocí, rezistencí, emočním odmítáním (tedy akceptovat jej)
• nepřifukovat jeho vědomou aktivaci (tedy netočit v mysli daný obsah neúčelně stále dokola – tomuto tématu se budeme v našem seriálu brzy věnovat)
• nenavazovat jej na další obsahy, nevytvářet další asociace a spojení

Jinými slovy: akceptovat to, co se v mysli děje, a nechat tento obsah prostě být. Věnovat pozornost něčemu jinému. Nesmíme být samozřejmě naivní a myslet si, že se nám jednou odvrácená myšlenka už nikdy nevrátí. Ale pokud to budeme opakovat desetkrát, stokrát, náš balónek se začne vyfukovat sám. My uděláme jen polovinu práce (nedofukujeme, nenavazujeme), zbytek necháme na podstatě naší mysli.

Zopakujme si ještě jednou zásadní závěr: Jedině průchod vědomím je místem, kdy dodáváme obsahu další vědomou aktivaci, utahujeme asociační provázky a vytváříme nové a přifukujeme emocemi. Pokud zabráníme tomu, aby byl obsah dlouho a neúčelně ve vědomí, všechny tři mechanismy vyhasínají. To je zásadní princip kontroly mysli.

Zde vidíme, jak můžeme – částečně – kontrolovat i to, co do vědomí ještě nevstoupilo (tedy ovlivňovat svůj stav), tím, že zvyšujeme nebo snižujeme pravděpodobnost příštího návratu daného obsahu na základě toho, co navážeme nebo nenavážeme na obsah, který aktuálně ve vědomí hodnotíme jako prospěšný nebo škodlivý:

• zda jej emočně přifoukneme, nebo to naopak odmítneme udělat
• zda se jím vědomě zabýváme opakovaně a dlouho

Podstatou kontroly mysli je, že rozumně využíváme všech mechanismů, které jsou za vstup do vědomí zodpovědné – v případě dobrých obsahů v pozitivním směru (k upevnění obsahu a jeho častějšímu návratu do vědomí), v případě neprospěšného obsahu naopak (snažíme se tyto mechanismy nezapojovat, abychom pravděpodobnost příštího návratu daného obsahu snižovali).

V realitě funguje vše propojeně

Oddělovat uvedené tři mechanismy lze pouze uměle, abychom si mohli fungování vědomí lépe představit. V realitě probíhají všechny propojeně a najednou. Emočně nabitý obsah se nám opakovaně vrací, tím získává dodatečnou vědomou aktivaci, při průchodu vědomím k němu asociujeme nové obsahy, můžeme jej aktivně přetvořit, zaujmout k němu jiný postoj, odpustit, ztlumit emoční prožívání – tím zvětšujeme (nebo zmenšujeme) původní emoci a propojujeme jej s jinými emocemi, tím připojujeme nové asociace, které (jak mnohá témata promýšlíme stále dokola) při každém opakovaném průchodu vědomím získávají novou vědomou aktivaci, a tak dále stále dokola.

Všechny tři mechanismy využíváme – ať už záměrně, nebo automaticky – všude tam, kde chceme pracovat se svým vědomím. Například v učení. Učení je situace, kdy chceme zatím neznámé obsahy učinit běžně dostupné našemu vědomí. Děláme to takto:

• Učivo si opakovaně pročítáme. Opakování informací je vědomá aktivace.
• Dále se je snažíme pochopit, propojit již se známými paměťovými obsahy, vytvářet další spojení. To pomáhá v navázání mnoha provázků, které nám pomůžou v pravou chvíli (třeba během zkoušky) učivo vytáhnout tam, kde je potřebujeme: do vědomí.
• Na zapamatování pomáhají také pocity – čím více propojím nějaký obsah s obrazem, zážitkem nebo emocí, tím lépe se mi vybavuje.

Zapamatování tedy není nic jiného než taková „úprava“ obsahu, aby se s co největší pravděpodobnosti do vědomí opět vrátil a nebyl ztracen.

Jistě, milí čtenáři, už na uvedených příkladech sami vidíte, jak mocně můžeme uvedené principy využít pro přiblížení se dobrému životu: pokud chceme, abychom něčím byli často obklopeni v našem vědomí, musíme tyto obsahy často aktivovat (přifukovat balónky u stropu), nafouknout je vhodným plynem – s pozitivními a hodnotnými emocemi, protože především ty chceme zažívat – a navázat je v co nejlepších vazbách a souvislostech vzájemně tak, aby nám do vědomí vstupovaly ve vzájemnosti, která nám pomáhá dělat dobré volby a která je hodnotná. Na takové životní pouti je potom radost být.