Pupeční šňůra

Separace od matky (či jiné pečující osoby) by dle psychologických teorií měla postupně probíhat již v raném věku. Například Margaret Mahlerová, představitelka egopsychologického směru myšlení na poli psychoanalýzy, v rámci své teorie separace‑individuace zasadila pomyslné dovršení tohoto procesu do období kolem dvou let věku. V tomto období by dítě, které se zdravě psychicky vyvíjí, mělo být (samozřejmě dle svých vývojových možností) dostatečně separované od matky a chápat svou oddělenost od ní. Tedy neviset na ní jak fyzicky, tak psychicky.

Proces separace však není tak jednoduchý a jeho průběh mnohdy není tak hladký jako ideál, který popisuje zmíněná teorie. Jako u každé oblasti týkající se lidské psychiky vstupuje i zde do hry řada faktorů, které mohou bezproblémové tvoření si vlastní nezávislosti ovlivňovat a narušovat. A jelikož je to vztah dvou lidí, mohou se překážky logicky objevovat na obou stranách.

Na straně pečující osoby se může jednat například o vyšší míru úzkostnosti, obav, vlastní závislost na dítěti, pocity prázdnoty, které dítě zaplňuje, a proto ho nejde pustit, až po tendence dítě ovládat a řídit jeho život, která může v dospělosti narůst do obludných rozměrů. Naopak na straně dítěte to může být strach z oddělení se, z opuštění, z vlastní samostatnosti, z převzetí plné zodpovědnosti za sebe, přílišné připoutání k pečující osobě a podobně.

Závislé připoutání

O čem tu mluvím, je separace psychická v dospělém věku, tedy odpoutání se na rovině vazby, která svou těsností a urputností nedává druhému prostor, může ho energeticky vysávat a bránit mu v tom, aby dospěl a převzal plně zodpovědnost za svůj život a svá rozhodnutí. Paradoxem je, že dotyčný člověk může žít například v Austrálii a ona pomyslná psychická pupeční šňůra s rodiči se táhne přes celý svět. Navenek se může zdát, že si daná osoba žije svůj život daleko od rodičů, že je samostatná a plně dospělá. Nemusí tomu však tak být.

Jedná se o takové to pouto, které ubírá síly oběma stranám, ale nejde přetrhnout a pustit se ho. Nepřiměřená psychická blízkost je méně bolestivá a frustrující než naprosté oddělení se. Tuto představu často obě strany vnímají jako velice ohrožující – zdravý vztah, ve kterém budou mít prostor dýchat, „neumí“.

Jako by po odpoutání se ztratili část sebe a neměli ji čím nahradit. Tyto nezdravě závislé vztahy většinou nejsou jednostrannou záležitostí: fungují proto, že co jedna strana vysílá, do druhé zapadne. Jsou tedy určitým způsobem kompatibilní. Tato symbióza po určitý čas funguje bezproblémově, vlastně tak může probíhat i podstatnou část života. Stává se však, že se jedna strana v tomto vztahu začne dusit. Důvody mohou být různé – vstoupení do partnerského vztahu, vlastní touha po osamostatnění se, nové náročné zaměstnání… Následné vymanění se z tohoto pouta je velmi náročné a bolestivé pro obě strany.

Tendence k separaci většinou přicházejí ze strany potomků. Často se stává, že z tohoto svazku chtějí vystoupit, ale nevědí, jak na to. Racionálně rozumí tomu, že takováto přehnaná blízkost s rodiči není užitečná, cítí, že jim vysává energii, kterou by mohli věnovat například sobě nebo ji investovat do svých vztahů, ať už na úrovni partnerství, či přátelství. Jelikož jsou však vyždímaní z těsnosti a urputnosti závislého vztahu s jedním z rodičů, nemají na to sílu ani kapacitu. Možná je to hrubé vyjádření, ale celá situace by se dala přirovnat k těžké kouli u nohy, které se nelze zbavit. A ona jim vlastně brání dospět a převzít za sebe plnou zodpovědnost.

Pokud bychom šli dál, často za přílišným přimknutím k rodičům (nebo k jednomu z nich) stojí právě strach z postavení se na vlastní nohy, z vlastní samostatnosti, z dospění. A nemám zde na mysli odstěhování se do jiného města (fyzická vzdálenost v tomto případě hraje jen malou roli) nebo financování si svého života, zapojení se do společnosti jako její plnohodnotný člen. Jedná se o separaci psychickou, oddělení se od jakési ochrany rodičů, kdy s nimi mají tendenci vše řešit, potřebují znát jejich názor a získat jejich schválení a požehnání. Toto přimknutí jim také dává pocit bezpečí, který v jiných vztazích a oblastech svého života nemusí pociťovat.

Pokud se na věc podíváme z druhé strany, i rodiče jsou ti, kteří toto spojení živí a nechtějí se ho pustit. Důvodů může být několik, nejčastěji je to potřeba přehledu: chtějí mít o svém potomkovi co nejvíce informací, být v obraze o tom, co dělá, s kým to dělá, proč, jak se cítí, jestli mu něco nechybí, jestli mu někdo neubližuje, v extrému jestli mu není zima a nemá třeba hlad. Tento podrobný report mnohdy vyžadují několikrát denně, což je ubíjející, ale druhá strana to tak nemusí vnímat. Do té doby, než jí to začne lézt krkem.

Další příčinou nezdravého spojení může být potřeba sytit si svou samotu a prázdnotu prostřednictvím starosti o svého dospělého potomka. Rodiče vyplní svůj život starostí o dítě, kterému je třicet. Odpoutává to tak pozornost od jejich vlastního života a světa, který může být po odchodu dětí z domu opuštěný a prázdný, což je samozřejmě logické.

Tři ve vztahu

Tyto těsné vazby s rodiči mohou zasahovat a zasahují do vlastních partnerských vztahů. V extrémní podobě se pak nejedná o vztah mezi dvěma lidmi, ale mezi třemi či čtyřmi, dle toho, jestli do něho ve velké míře zasahuje jeden, nebo oba rodiče. Nejde zde o „pouhé“ visení na telefonu a zprávách, informování o každém kroku, který potomek udělá. Zachází to dál, například do rozhodnutí, před kterými partneři stojí a jsou pouze na jejich zvážení.

Mám na mysli důležité a zásadní životní kroky, jako například stěhování se, koupě bytu, stavba domu, změna zaměstnání, která bude mít dopad na oba partnery, ale i třeba rozhodnutí ohledně vlastních dětí. Ano, není nic na tom zkonzultovat svůj záměr s rodiči, zjistit jejich úhel pohledu, mělo by se to však držet v určitých hranicích a to platí pro obě strany.

Neseparovaný člověk se obává veškerých rozhodnutí, která nemá schválená a potvrzená, děsí ho samostatnost v rozhodování, potřebuje berli, o kterou se může v tomto procesu opřít, která ho podepře, když se začne kácet. Rozhodnutí jsou pak velmi ovlivněná tím, co si o daném záměru myslí rodiče. Na základě toho mohou v partnerském vztahu vznikat třecí plochy a způsobovat napětí.

Dalším stupněm mohou být přímé zásahy rodičů do partnerského života dospělých dětí. Například v podobě nedodržování hranic a nerespektování toho, že potomek je již dospělý a sám zodpovědný za svůj život. Nevyžádané rady ohledně toho, jak by měly děti žít, neočekávané návštěvy jako překvapení, citové vydírání a manipulace. Toto však souvisí s nastavením a dodržováním hranic, které si dotyčný pár vůči rodičům nastaví, ale to bychom už odbíhali od tématu.

Sami za sebe

Vystoupení ze závislého vztahu s rodiči není jednoduchý proces. Nefunguje to tak, že se dotyčný rozhodne a najednou se tak stane. Tato potřeba často vzniká s vnímáním toho, že se vědomě chce od rodičů separovat, postavit se na vlastní nohy, být sám za sebe, dospět a být samostatnou jednotkou zodpovědnou za svůj život. Stává se, že přílišnou blízkost s rodiči, která mu už neprospívá, začne vnímat v porovnání se svým partnerem nebo přáteli, kteří své rodiče tak blízko nemají a netráví s nimi tolik času.

Většinou pokusy o separaci začnou drhnout a narážet na nevoli druhé strany, tedy rodičů, protože se nechtějí pouta a spojení vzdát. Tím ho vtahují zpět do nezdravého vztahu a o to těžší je se z něho vyprostit. Nastupují pocity viny, nevděčnosti, myšlenky na to, že jsem „špatná dcera“, „špatný syn“, co budu dělat, až tady rodiče jednou nebudou, a tak dále.

Také záleží samozřejmě na tom, jak se v daném vztahu cítíme. Pokud nám to vyhovuje, jsme spokojení, proč bychom měli tento stav měnit? Někomu může velmi blízký vztah s rodiči, jejich neustálá podpora a kontakt s nimi vyhovovat a je to tak v pořádku. Horší je situace, kdy spokojení nejsme a zároveň s tím nedokážeme cokoliv udělat. Jsme v něm „chycení“ a nevidíme žádnou možnost, jak z toho ven. Zůstáváme a zároveň pociťujeme výraznou nespokojenost.

Vhodná je v tomto případě i psychoterapie, ve které se dotyčný může zaměřit na to, z jakého důvodu v něm separace od rodičů vyvolává strach, a tuto oblast blíže prozkoumat a pochopit. Rovněž může pracovat na tématu postavení se na vlastní nohy, na své nezávislosti a převzetí zodpovědnosti za sebe a také na zdravém vztahu s rodiči. Rovněž pochopit, že vlastní dospění neznamená, že na rodiče zanevře a vypustí je ze svého života, ale že se stane zodpovědným sám za sebe se vším, co k tomu patří.

Nakonec sdělení, které vystihuje oboustranně zdravý vztah: „Jsem tu pro tebe, když budeš potřebovat, ale nechávám tě dýchat a dávám ti prostor. Čímž to stejné dopřávám i sobě.“