Puberťák v domě: jak přežít?

Pocity, které se v těchto situacích objevují v hlavě rodičů, často souvisejí právě se zvládáním. Potřebují to zvládnout, přičemž TO obvykle obsahuje řadu různě náročných činností. Proto podle svých slov potřebují komunikovat. Proto hledají možnosti, cestu, směr. Proto se pídí po tom, kde začít.

Když přicházejí, mají často v hlavě řadu obecných rad a také arzenál těch, které vyzkoušeli, ale nefungovaly. Čím delší doba, tím větší zoufalství, vztek, ale i pocity viny a selhání.

K online výuce se nepřipojuje, když už ano, dlouho u toho nevydrží nebo tvrdí, že je to zbytečné, protože si stejně prakticky nic nepamatuje. Nebaví ho to, má tisíc jiných zájmů. Nefunguje nic. A i když se rodičům vyslovením toho všeho různou měrou uleví, brzy se často zjistí, že mluvit o tom, co nefunguje, prostě… nefunguje. Pokud tím ale rodina zjistí, co chce a potřebuje jiného, pak to mělo smysl.

Krok 1: Rodič

Můžeme na TO (ať už TO znamená hyperaktivitu, nepozornost, lenost, drzost, nebo jakýkoli jiný problém) jít tisícem různých směrů. Dle mého je užitečné začít od sebe. Ať už se totiž problém týká souseda, partnera, nebo dětí při online výuce, to, co s námi dělá, závisí na tom, co pro nás znamená. Ne pro děti nebo pro souseda. Pro nás.

Představte si, že máte dítě, které i k online výuce chodí zásadně pozdě. Ať děláte, co děláte, každé ráno vrcholí křikem, dohady a vztekem na obou stranách. Občas se podaří, že dítě nakonec k výuce zasedne včas, dokonce si předtím vyčistí zuby a stihne se i obléct podle vašich představ. Jindy ale k výuce zasedá zívající rovnou z postele.

Zatímco vás to neskutečně zvedá ze židle, vaše kamarádka pozoruje vaše rozčílení s mírným úsměvem. Možná to vzdala, protože zjistila, že na podobné rozčilování nemá kapacitu. Možná ji ale neměla nikdy a zodpovědnost za online výuku prostě odmítla převzít. Udělala to, co je pro vás nemožné. Vzala věc jinak a víc než pyžamu svého dítěte se věnuje vlastnímu klidu a pohodě.

Vy to z nějakého důvodu tak neuděláte. Nemůžete. To, že dítě sedá k počítači v pyžamu a vůbec se nesnaží skrývat, že napůl spí, je pro vás nemyslitelné. Nestravitelné. Nemožné.

Právě proto pokládám za důležité s hyperaktivitou, pozorností, ale i jakýmikoli jinými záškodníky začít bojovat svými možnostmi a schopnostmi. Tím, že o nich budete přemýšlet, poznáte je, pokusíte se jim rozumět. Ne je hodnotit, ale zorientovat se.

Pochopit, jaké pocity ve vás vyvolává pět minut před osmou ráno dítě v pyžamu nebo puberťák s mobilem v ruce uprostřed výuky. Jaké vaše chování pak spouštějí. V čem vám brání. A jaké nové pocity byste potřebovali získat. Když takové pocity pojmenujete, můžete si zkusit představit, jak by se s nimi změnilo vaše chování. Jak byste potom vnímali své dítě. Jak by se změnil váš vztah.

Kromě jiného tak může být snazší porozumět tomu, jaké pocity a názory na vás mají vliv, kam vás vedou, co chcete a zvládnete změnit a co k tomu potřebujete. Jak vám k tomu mohou pomoct ostatní a co můžete vy sami. Můžete zjistit i to, že články nestačí a potřebujete vyhledat podporu osobně. Ať už kamarádskou, rodinnou, nebo psychologickou.

Krok 2: Dítě

Abychom se dostali dál a dokázali se opravdu zaměřit na dítě, je důležité, abychom byli připraveni s ním absolvovat totéž, co se sebou: poznávat jeho pocity, postoje a názory, být ochotni o nich přemýšlet a mít před očima chtění jim porozumět, jakkoli to může být složité a možná i cizí.

Pokud k tomu připraveni jsme, můžeme začít tím, že prostě pojmenujeme, na co jsme přišli u sebe, a pokud opravdu chceme vědět, jak s dítětem komunikovat, dáme mu najevo, že to zkusíme. Ne že to vyjde a prostě to tak bude, ale že bychom to fakt chtěli, i když jsme si vědomi, že tady je něco, co se bude snažit bránit nám – ať už jde o vztek, naše přesvědčení, že v pyžamu se do výuky prostě nechodí, nebo o cokoli jiného.

Mluvit v tuhle chvíli ale nestačí. Troufám si říct, že to už jsme všichni s větším či menším úspěchem zkoušeli dřív. A nic. Nebo…? Jestli přece jen něco, měli bychom o tom vědět. Trénovat svoje smysly, abychom to, co zafungovalo, byli schopni vidět a slyšet.

Pokud jsme dali prostor poznávání sama sebe, máme za sebou jednu část. Abychom se dostali dál, musíme být připraveni vidět a slyšet, poznat tu druhou. I když nás v průběhu toho může přepadat pocit, že to je mimo naše chápání nebo úplně mimo náš názor i obzor. Důležité je, jestli to jiné chceme zkusit poznat.

Krok 3: Dohoda

Už jsem zmínila, jak je důležité odhodlání vidět a slyšet. Sebe i dítě. Pokud nám tohle jde, můžeme zkusit rovnou vnímat, co z toho na obou stranách napomáhá dohodě. Co pomáhá takovému řešení, které by vyhovovalo oběma a podporovalo takový vztah, jaký chceme s dítětem mít.

Nemusí to být přitom všechno jen na rodiči. Naslouchání totiž není jenom možnost a dovednost rodičů, nejvíce samozřejmě pomáhá, když ho ovládají obě strany, rodiče i děti. Učit se tomu může být i zajímavé a zábavné, pokud na to přistoupíme společně. Připouštím, že v případě dospívajících dětí nemusí být cesta úplně snadná, ale jsem přesvědčená, že nějakou představu cesty v sobě máme všichni. I puberťáci. Jen je otázka, nakolik jsme zvyklí ji navzájem vnímat.

Krok 4: Sloupy

I při sebevětším odhodlání se samozřejmě může stát, že to občas drhne. To může ovlivnit spousta věcí, a (i když je tomu někdy těžké věřit) nemusí to být ani v jednom ze zúčastněných, ale třeba právě ve zmíněné vlně, společné řeči, v tom, že je to všechno moc nové…

Když to navzdory všem snahám vypadá bledě a původní úmysl se přes veškerou snahu nedaří, nabízím několik možností, o které se můžete opřít.

Věnujte se tomu, co je opravdu důležité

Pokud zvládneme, byť s těžkým polknutím, prostě přejít to, co nám vadí, a nemusíme při tom bojovat se zásadně špatnými pocity, je dobré zvážit, jestli tomu opravdu chceme věnovat svoji už tak ubývající energii a krátit si čas strávený s dítětem. Můžete se sami sebe zeptat, co se stane, když se to nezmění. Ovlivní vás to zásadně? Pokud ano, řešte to. Pokud ne, zkuste se raději zaměřit na to, co funguje.

Vzpomeňte si, co funguje

Vím, že je to těžké: v situaci, kdy jako rodič řešíme jeden problém za druhým, přepnout a vnímat něco jiného než to, co se děje teď. Přesto si ale myslím, že něco tomu příšernému nesoustředěnému puberťákovi pomohlo projít vzdělávacím procesem až sem. Nějak výuku zvládal, něco zvládal. Cosi mu pomáhalo, aby to, co mělo fungovat, nějakým způsobem fungovalo.

Pokud to vypadá, že při online výuce je to najednou jinak, zkuste si společně vzpomenout, jak a co. Co mu jindy pomáhá, aby jeho pozornost přece jen fungovala? Jak to, že se hyperaktivita ve škole držela víc zpátky? A pomáhá mu z toho něco i teď alespoň občas? Co by ještě mohl využít? Co mu může pomoct?

Vybavte si, kdy jste se spolu naposledy zasmáli

Pokud vám podobná historka opravdu zrovna na mysl nepřichází, vybavte si, čeho si na svém dítěti a vašem vztahu ceníte. Odejděte, odložte řešení a zkuste si do detailů vybavit situaci, která vás pobavila, potěšila, příjemně překvapila. Vraťte se k řešení, až zjistíte, že jste opravdu připraveni řešit.

Nevyhánějte emoce

Jste v situaci, kdy na to dobré nevidíte prostor? Máte vztek? Cítíte zoufalství? Bezradnost? Smutek? Zkuste přistoupit na to, že to je normální. Že i vztek, smutek nebo bezradnost k životu patří. K tomu vašemu i k životu vašeho dítěte. Všichni máme občas právo cítit se jinak než nadšeně a spokojeně.

A že následkem toho bouchnete před vaším dítětem, jehož hyperaktivita vás už dlouho přivádí k zoufalství? Až to půjde, můžete zkusit vysvětlit jemu, co se to děje. Co vámi cloumá, co v tom hraje roli, co vám běží hlavou… a co jste potřebovali, abyste načerpali aspoň tolik klidu, abyste s ním o tom dokázali mluvit.

Troufám si říct, že saze občas různým způsobem bouchají nám všem. Že to ne vždy někdo vidí, neznamená, že se tak neděje. Spíš to znamená, že pojmenovat, co se děje, může být zatraceně těžké. A pokusit se o to je (stejně jako snaha opravdu naslouchat) jeden z možných dost dobrých začátků.